To, že jsem další den nevypadala vůbec reprezentativně, mi bylo naprosto jedno. Usmívala jsem se na celý svět a hodlala se vydat do školy, aby mě mohl můj kluk obejmout a vyptat se, jak se po těžkém dni cítím.

Takže jsem nečekala, že si moji aktivitu maminka vysvětlí jako důvod k panice. Přece po takovém úrazu bych se měla tvářit pohřebně a skoro na umření. Jelikož tomu tak nebylo, spustila poplach. V hlavě se jí rozjela myšlenka, že budu nadosmrti blbá, když mě tak nelidsky bouchli.

Brácha se mi za jejími zády smál, až byl zázrak, že nespadl dolů ze židle. Je pravda, že takový zádrhel jsem rozhodně nečekala. Myslela jsem si, že moje nejlepší přítelkyně bude mít radost, že je mi dobře, a ještě se těším do školy.

„Mami, nic mi není. Cítím se líp," pokusila jsem se ji uklidnit.

Mělo to však opačný výsledek.

„Cítíš se líp? To to všechno jen dokazuje! Nikdy byste si s Matějem nenechali ujít příležitost, jak se ulít z hodiny."

S tím jsem musela souhlasit. Když jsme byli mladší, měli jsme vymyšlených tolik nemocí, abychom nemuseli jít do školy minimálně týden. Dokonce z toho mezi námi vznikla taková hra. Kdo dokázal zůstat doma delší dobu, ten vyhrál kupu bonbónů.

No... když šlo o takovou výhru, bojovali jsme opravdu tvrdě. Nakreslené pupínky fixou byl jen začátek. Na to nám maminka okamžitě přišla. Teploměr jsme dostali na čtyřicet, ale to nebylo věrohodné, jelikož jsme měli studená čela. V další fázi jsme to vymakali tak daleko, že jsme se postarali i o horké čelo. Jenže to nebyl nejlepší nápad. Maminka pak spustila poplach, jako kdybychom umírali, a jeli jsme do nemocnice, takže nic nebylo z animáků a válení se v posteli. Místo toho jsme lítali po doktorech a pak nám naše rodička dala co proto, když se přišlo na to, že jsme simulovali.

Takže ano, ženě naproti mně se mohlo klidně zdát, že nejsem při smyslech.

„Mně se udělalo nevolno," hned se toho brácha chytil a hraně se zachytil o stůl, aby nesletěl spolu s mlékem na zem.

„Ty simulante!"

„Ty magore," vrátil mi to bratříček a maminka se znovu zhrozila, že nejsem v pořádku.

Vždyť jí to i Matěj svými naprosto nevhodnými slovy potvrdil. Copak nemůže mít jeden den klid, skoro jsem jí tu otázku četla z očí. Chtěla jsem jí říct, že já jsem opravdu v pořádku, ale očividně nikoho moje rada nezajímala.

„Táto! Musíme do nemocnice!" zařvala na celý dům a já zoufale vrtěla hlavou.

Ne, žádná nemocnice. Musím do školy. Dneska se mi tam konečně splní můj sen. Už ano. Konečně to vyjde a já se nemohla dočkat. Něco jako nemocnice na mém listu přání rozhodně nefigurovalo.

„Mami! Musím do školy. Je to smrtelně důležité," snažila jsem se ji přesvědčit, ale jelikož upírala zrak za mě, bylo mi jasné, že tam stojí táta.

„Vidíš? Zdá se ti to jako naše sladká Anička?" pronesla zoufalým tónem ke svému manželovi a já mohla jen zasténat.

Tahle rodina nebyla normální, ne já! Tuto mou myšlenku vzápětí dokázal můj drahý papínek svými slovy: „Máš pravdu. To vůbec není ona. Jdu pro auto."

Nechápavě jsem rozhodila rukama a nevěřícně hleděla z jednoho na druhého. Neuvěřitelné. Tohle nemůže být pravda.

„Mně je šíleně špatně od žaludku," vložil se do toho bratr, který viděl možnost, jak se beztrestně ulít z vyučování a okamžitě se toho chopil.

Maminka po něm ovšem jen vrhla přísným pohledem.

„Běž si pro věci a maž do školy!"

„To není fér. Ona taky simuluje," odsekl bratr a já po něm vrhla uražený pohled. Vždyť já jsem se jim to snažila vysvětlit a teď mě ještě obviní z flákání. Neuvěřitelný, čeho se za svou pravdomluvnost ještě dočkám.

„To není pravda! Já potřebuju jít do školy, jenže v téhle rodině mě naprosto nikdo neposlouchá."

„Bože, je to ještě horší, než jsem si myslela," vykřikla maminka hledající po kuchyni doklady, přičemž přitom stihla sprásknout ruce nad tou pohromou.

Očividně si myslela, že jsem v posledním stupni šílenství podle její horečné aktivity.

„Vidíš, mami, ona chce do školy a já ne. Tak se klidně můžeme vyměnit," brácha se znovu pokoušel taky něco vytřískat z mého úspěchu.

Několikrát po mně vrhl obdivný pohled, který říkal, že jsem zatraceně dobrá. Jenže já se o to přece nesnažila. Spíš naopak. Musela jsem jít za svým vysněným klukem, a ne se honit po nemocnicích s vyšilujícími rodiči.

„Jaks to sakra udělala?" zašeptal mi v nestřeženou chvíli a já mu odpověděla akorát tím, že jsem zvedla oči v sloup.

Nikdo mě neposlouchal. Všichni si prostě dělali, co chtěli. To, že já jsem akutně potřebovala rozvíjet naše seznámení, bylo pro všechny jedno velké nic. Jak typické!

„Nějak mě rozbolely zuby," zkoušel to Matěj dál, přičemž se motal kolem nervózní mamky.

„Nech toho, Matěji, a mazej na autobus," odbyla ho a vrhla po mně další ustaraný pohled z její nové série. Kolikátý že to byl? Ach, ani nevím. Po padesátce jsem to přestala počítat.

„Co jsem komu udělala?" zamumlalo moje zdrcené já při pohledu na chaos všude kolem. Copak jsme opravdu tak hrozní simulanti, že z toho naši tak šílí?

„Jestli mě necháte odjet do školy, ještě toho můžete litovat, a pak bude pozdě. Může se mi udělat ve škole zle," kul železo, dokud bylo ještě žhavé.

„No tak něco řekni, Aničko!" dodal ke mně a já na něj překvapeně pohlédla.

Jeho oči mi daly jasnou nápovědu, co se ode mě čeká. Dlužím mu to za to hledání brigády. Povzdechla jsem si. Je to ale tupoun a namyšlenec.

„Vážně nevypadá moc dobře," zahuhlala jsem teda otráveně.

„Aničko, nesnaž se krýt bratra," pokárala mě mamka a vrhla po mně ještě starostlivější pohled.

„Tak jo," odpověděla jsem poslušně a ignorovala bráchův výraz naprostého šoku.

Už se na mě nejspíš chtěl opravdu vrhnout, protože jsem mu jeho nápad tak zkazila, ale než to mohl uskutečnit, oba jsme uslyšeli něco, co nás tak šokovalo, že jsme zůstali bez pohnutí stát.

„Bože, tak tobě je taky zle, ty můj chudáčku. Co se to tu jen děje? Táto! Matějovi je zle," ozvala se maminka ustaraně a vrhla se ke svému milovanému synovi a pokoušela se mu sáhnutím na čelo změřit teplotu.

Ani jeden jsme tomu nemohli uvěřit. Když jsme se nesnažili, tak nám mamka uvěřila. Geniální!

Kdybych tohle věděla dřív, mohla jsem z toho vytřískat pěkných pár dní volna. Na Matějovi bylo vidět, že on to má v úmyslu udělat při nejbližší příležitosti.

****

Takže nás nacpali do auta oba a místo ke škole, kde na mě čekal můj princ, jsme se řítili do nemocnice. Naše rodinka tam opravdu působila dost podivně, protože v tom spěchu rodiče nebyli pořádně oblečení. Tatínek měl kalhoty od pyžama, zatímco maminka měla ještě zapomenutou natáčku ve vlasech.

„Tak kde je ten doktor?" rozčilovala se matinka, zatímco brácha se zubil na nějakou holku, která seděla naproti nám.

„Klid, on se ukáže," uklidňoval ji táta, zatímco já jsem rozčíleně pozorovala čas. Za pět minut začíná hodina. Kdyby mě vzali hned, tak bych to ještě mohla stihnout.

„Co když ale už bude pozdě? Co když naše ubohé děti mají nějakou neprobádanou nemoc!"

„Z rány míčem se neumírá," prohodil Matěj nevzrušeně.

„Ze simulování taky ne," vrátila jsem mu úder jasně a přesně!

Zbledl a šlehl po mně varovným pohledem. Jen ať si nemyslí, že získá díky mé maličkosti všechny výhody. Kdyby se do toho tak nepletl, určitě by se nestalo to, co se stalo.

„Nedávno tu jeden pacient umřel na neznámou nemoc," přidal svou trošku k naší bláznivé rodince neznámý hlas.

Chtěla jsem se na něj obořit, ať jim nepřidává hysterické dodatky, ale to už mamka těžce vydechla.

„Rychle si zacpěte pusu a nedýchejte!" zavelela a sjela nás vážným pohledem.

Copak to šlo provést? Těžko! Jen jsme tím způsobili vlnu smíchu v celé čekárně, ale zase jsem si později říkala, že jsme aspoň někomu prodloužili život. Někteří to rapidně potřebovali.

Když jsem se však rozčíleně podívala na toho, kdo do mé nebohé maminky cpal ty nesmysly, viděla jsem před sebou jen ruce, které držely noviny. Netušila jsem, kdo se za nimi skrývá, a to mě taky rozčílilo. Chtěla jsem mu vynadat, ale přišli jsme na řadu. Tak jsem to musela nechat být. Mělo nastat další kolo problémů a první hodina už bezpochyby začala, a to beze mě. Prostě skvělý den.

Vyšetření v nemocnici mi taky zvedlo náladu. Zbytečné pobíhání, aby nic nenašli, a tak si doktor samozřejmě myslel, že simuluju. Poslal proto rodiče s bratrem za dveře a hodlal si se mnou nejspíš promluvit jako kamarád.

Usmál se na mě a prohodil: „Dneska píšete nějaký testík?"

Ten jeho úsměv mě dostával do varu, ještě aby mi k tomu snad přidal lízátko. To by byl konec.

„Nepíšeme, pane doktore," poznamenala jsem slušně.

Jsem přece tichá a nesmělá dívka. Nemohu se na něj obořit, že díky němu a jeho otázkám hádej co, nejspíš nestihnu ani druhou hodinu.

„Tak už jste psali a bude špatná známka?"

„Ne," odvětila jsem.

Copak každý puberťák musí mít špatné známky? A když už, tak je musí před rodiči schovávat? To já klidně mohla mamce pětku ukázat, měli jsme mimořádný vztah. Pochopila by mě a rozhodně by na mně nekřičela. Ovšem taky byla pravda, že horší než trojky jsem zatím neměla.

„Já nutně potřebuji do školy. Neulejvám se," dodala jsem tiše a rozhodně.

Muž na mě zůstal nevěřícně zírat, ale když to slyšel i od ustaraných rodičů, vypadal, že už víc nedá.

„Tak když jí nic není, proč jste ji sem přivedli?" snažil se dopídit rozumné odpovědi, ale ta v naší rodině nejspíš neexistovala.

Bylo legrační sledovat, jak se mu to mamka rozdurděně snažila vysvětlit, zatímco tatínek si prohlížel prospekty na různé nemoci, aby se náhodou nemusel přidat do obhajoby. To by totiž znamenalo možnost konfliktu, a to nebylo nic pro něj. Ten měl rád klid a mír. Což se mu paradoxně v naší rodině moc nedostávalo. Nebo spíš téměř nikdy. Byli jsme holt hlučná rodina. Takže možná právě proto byl tak často služebně pryč.

No... vysvětlit se to moc nepovedlo, doktor z toho byl tak akorát otrávený a já taky. Obzvlášť když mě vyšetřil a pro jistotu poslal na nějaké testy. Samozřejmě se ukázalo, že jsem naprosto v pořádku kromě bolavého obličeje a maminka byla snad jediná, kdo z toho měl radost. Tatínkova nálada mizela s každým zvýšeným hlasem a doktorova na tom byla obdobně. Očividně se nestaneme jeho nejoblíbenějšími pacienty, se kterými by rád rozprávěl. Škoda. Je dobré mít známé v lékařství.