Ovšem, když jsem pak seděla v autě s lamentující mamkou, moje maličkost došla k přesvědčení, že se prostě nemohl tak rychle vzpamatovat ze zasažení amorova šípu, a to mě uklidnilo.

„Člověk pošle děti do školy a co oni tam udělají? Zraní mi dceru. Ale to je bude mrzet," nadávala maminka, zatímco rychle vjela autem do další zatáčky, až jsem měla co dělat, abych se nebouchla do dveří.

„Chudinko moje, hned zítra si to s nimi dojdu vyřídit," zahučela, když zatroubila na babku, která se loudala po přechodu, takže nás donutila zastavit, a to nebylo dobré, když v takové náladě moji drahou maminečku někdo vyrušil.

„Jak se cítíš, Aničko? Nemotá se ti hlava? Za chvíli už budeme u doktora a ten ti dá něco na bolest," změnila hlas na milý a starostlivý, přičemž se na mě s obavami zadívala.

Náhle bylo zapomenuté mé vymrzování s nákupem dívčích románů a také nutnost hledání brigády. Na to si ani nevzpomněla a jediné, co ji zajímalo, bylo mé zdraví. To bylo přesně pro mě. Hřála jsem se na výsluní a mé jméno zmizelo z černé listiny.

„Je to lepší, mami," uklidnila jsem ji. Nemohla jsem přece jásat, že můj kluk je konečně můj kluk. Musela jsem se chovat přiměřeně svému stavu.

„Hned jsem to volala tátovi, slíbil, že se ještě dneska objeví," dodala moje nejlepší kamarádka a já nemohla být šťastnější.

U doktora jsme sice museli čekat, což vadilo jen mně, protože maminka si mezitím stihla postěžovat půlce osazenstva. Důchodci jí na všechno přikyvovali a společně s ní nadávali na to dnešní školství. Bylo vidět, jak si kápli do noty. Za chvíli to tam vypadalo jako v úle a já jediná neměla k tématu co říct. Takže byla úleva, když jsme konečně přišly na řadu. Radostně jsem se rozeběhla do ordinace. Tam to snad bude lepší než to, co jsem musela půl hodiny přežívat v čekárně. Ani čtení mojí bible mi nepomohlo, protože tam byl takový hluk, že se nedalo soustředit, a navíc se začala ozývat bolest v obličeji.

Doktor mě důkladně prohlédl, politoval a doporučil mi zůstat dneska v posteli. Nemělo by to být podle něj nic vážného. Chce to jen trochu klidu a ledování, abych zase byla učiněná víla. Nejspíš si myslel, jak není vtipný, ale mě to tak teda nepřišlo. Trapný by bylo mnohem lepší slovo. Ovšem jen jsem se usmívala, jak se hodí na správně vychovanou dívku a těšila jsem se na další den. To bude den naprostého zvratu v celém mém životě. Uvidím se se svým klukem, který se na mě bude těšit.

Zatímco jsem se tak rozplývala nad svým románovým vítězstvím, mamka si s ním dlouze popovídala o nezodpovědnosti dnešních učitelek, zatímco mě přitom hladila po zádech, abych snad nebrečela, že jsem zraněná. Byla jsem znovu její zlatíčko, takže v nemilosti nyní zůstával sám Matěj.

Já si lebedila v posteli obklopená dívčími romány a maminka mi nosila samé dobrůtky, zatímco bráchu nutila si hledat brigádu.

„Příště se taky nechám zranit," zahučel, když mě viděl, jak ho spokojeně pozoruju, zabalená do deky.

Chlácholivě jsem se na něj usmála a prohodila: „No, napadlo mě to dřív, ale neboj, bráško, aspoň budeš mít na ty nutné kopačky."

A jen stěží jsem se uhnula letícím novinám.

„Hlavně, že to začalo tvojí vinou. Kvůli těm blbým románům!"

„Takhle o nich nemluv," odsekla jsem uraženě.

Nikdo nebude urážet moje bible. Nikdo. Ani můj bratr ne! Rozčíleně jsem vzala do rukou noviny a otevřela je.

Rychle jsem přelétla stránku plnou inzerátů a prohodila: „Tady je přímo něco pro tebe. Uklízeč v domově důchodců. Chceš, abych tam zavolala?"

„Tam se hodíš tak leda ty! Mohla bys jim tam předčítat ty svoje románový blbosti," odsekl bratr a vběhl do pokoje, aby si vzal noviny zpátky.

To už se mu však nepovedlo, protože se v moment, kdy mi je chtěl vytrhnout z rukou, ozval klakson. Očividně pro něj přijeli kamarádi, aby šli trénovat. Matěj se okamžitě zarazil a já mu věnovala sladký úsměv, přičemž jsem se novinami škodolibě ovívala.

„Volají tě, hvězdo. Měl bys jít trénovat, abychom jednou k tomu fandění měli taky důvod," prohodila jsem vesele.

„Ty zákeřnice..." nestačil to však doříct, protože zdolala zavolala mamka: „Máš tu kamarády, tak je nenech čekat, Matěji!"

Líbezně jsem se na něj usmála a odvětila: „Jen utíkej, já zatím obvolám potencionální práce jako popeláři a hlídání psů."

„Opovaž se, nebo až se vrátím, tak spálím všechny tvoje přiblblé romány!" vyhrožoval mi opravdu hnusným způsobem, když se vrhl ke dveřím.

Zhrozeně jsem přeletěla pohledem svoje vzácné dívčí romány a jen stěží jsem se dokázala nadechnout. Musela jsem uklidnit svoje splašené srdce. To přece nemohl myslet vážně. Něco tak odporného by určitě neudělal. Vždyť ty knížky jsou tak vzácné!

Když mi maminka přinesla čaj, vzala jsem si ho a hřála se o něj, ale ještě, než mohla odejít, jsem se jí zeptala: „Nespálil by mi knížky, že ne?"

Maminka se zastavila a povzdechla si, když změnila směr a vracela se zpátky k mé maličkosti. Jemně mě pohladila po vlasech a poznamenala: „Samozřejmě, že ne, zlatíčko."

„On tě má rád, i když to nedává najevo," dodala rozhodně a já se jen zašklebila.

Zase tak moc to s tou podporou nemusela přehánět. Je to prostě otravný bratr nic víc. Stačilo to ujištění, že je nespálí.

Jelikož se i táta vrátil ze služební cesty, maminčina nálada se rapidně zlepšila. Nejdřív mu převyprávěla, jak se o nás ve škole nestarají a pak mě nutila mu do nekonečna ukazovat svoje modřiny a vždycky u toho vzdychala. Otec se chvíli tvářil soucitně, ale po nějaké době se vypařil a společně s vytrénovaným bratrem zasedl k televizi.

„Mami, už tě stejně nikdo neposlouchá," uklidňovala jsem ji, když tam moje věrné já zůstalo jako jediné, protože někdo musel moji starostlivou kamarádku podržet. Na chlapy v této rodině nebyl spoleh. Mysleli jen na ty svoje sporty a problémy se jim řešit rozhodně nechtěly. Na to jsme jim byly dobré my!

Žena se ohlédla a na okamžik vypadala smutně, že odešli, ale pak se usmála a ten den jsme si všichni čtyři udělali krásný večer u televize.

První půlhodinu jsme se hádali na co se budeme dívat. Kluci chtěli fotbal a my s mamkou jsme byly zásadně proti a chtěly se dívat na nový díl našeho oblíbeného seriálu. Nakonec hádku vyřešil zoufalý táta tím, že tam dal neutrální program, na který se nechtěl dívat nikdo a bylo to.

Všichni jsme byli spokojení a při reklamách jsme si sdělovali novinky z práce či ze školy. Jediný tatínek však nevypadal nadšeně, když měl mluvit o své služební cestě.

„Je to jako vždycky. Vždyť jsem vám o tom už tolikrát vyprávěl," vymlouval se, ale maminka mu věnovala milý úsměv, a tak s povzdechem trpícího začal něco blekotat. Ovšem neměl to moc srovnané a přeskakoval z jednoho do druhého.

„Tak jsi viděl toho klauna, nebo ne?"

„Jak jsi mohl vidět klauna na silnici?"

„Byl to klaun, tati? Seš si jistej?"

Historka s klaunem, která nás nejspíš měla ohromit, se mu stala osudnou. Rýpali jsme do detailů, až snad ani on sám nevěděl, jestli z okna nakonec neviděl třeba opici. Jenže my jsme tomu prostě nerozuměli. Ptali jsme se jen na samé důležité detaily.

Po půlhodině bombardování našich dotazů, toho měl náš drahý otec dost. Chytil se za hlavu a vyhrkl: „Co kdybychom se bavili o něčem jiném?"

Maminka už chtěla přikývnout, ale Matěj ji předběhl a prohodil: „Ale tati, teď je to napínavý. Bez konce to přece nemá smysl."

Jednou jsem se svým bratrem souhlasila, a to bylo co říct. Jindy bychom stáli na opačné straně barikády do posledního kousku naší obrany. Jenže tentokrát nás oba zajímalo, jak to dopadne. Teď jsme to přece nemohli utnout.

„Má pravdu, tati. Nevíme konec," přidala jsem se k bratrovi a ten na mě pohlédl, jako kdyby mě viděl poprvé v životě.

„Teda, poprvé můžu říct, že mám ségru," dodal smrtelně vážně a já ho naprosto chápala. Většinu dní jsme si lezli na nervy, ale tahle soudržnost byla naprosto něco jiného.

„A já bráchu!"

„Děti, tatínek už je unavený," pokusila se nás maminka přivést k rozumu, místo toho, aby byla ráda, že se nehádáme a držíme pospolu.

Ne, akorát jsme za to dostali vynadáno.

„Musíte se na to tatínka ptát, i když vidíte, že si potřebuje odpočinout?"

„Ale vždyť jen stačí říct ano, nebo ne, mami," zaprotestovala jsem a všimla si přitom, že tatínek rázně vstal z pohovky.

V tu chvíli očividně pohodový večer skončil. Náš táta neměl rád spory, a tak nám všem bylo jasné, že se odebere do ložnice, kde se bude dívat, na co chce a nechá maminku, aby to tu vrátila do klidového režimu.

„Chudák tatínek se vrátil domů a místo klidu tu najde jen hádky. Měli byste se nad sebou zamyslet," vytkla nám naše matka, když její manžel zmizel, kde jinde než v ložnici, a vůbec ji nezajímalo naše vysvětlení, že my se nehádali, ale jen vyptávali, v čemž je zásadní rozdíl.

Rázem byl zapomenut můj opuchlý obličej. Stejně jako Matěj jsem musela naklusat k tátovi a srdceryvně se mu omluvit. My to tak nemysleli, byli jsme jen zvědaví, neuvědomili jsme si, že ti to tak vadí... a bla bla bla. Mleli jsme jeden přes druhého a otec po našich slovech nevypadal o moc šťastnější.

Maminka za ním zuřivě gestikulovala, ale copak jsem mohla vědět, co tím myslí? Máchala rukama na můj vkus moc rychle a vždycky když se druhý rodič otočil, dělala, že nás vážným pohledem pozoruje. A jakmile jí přestal věnovat pozornost, znovu se pustila do řeči těla, které ani jeden z nás nerozuměl.

Omluvili jsme se, a to by mohlo stačit. V tom jsme se s Matějem znovu ten den shodli a rozhodli se odejít. Dnešní den by se mohl zapsat do dějin naší rodiny. Dvakrát se shodnout, to byl opravdu výkon. Normálně jsme stejné názory neměli, spíš naopak. Já si o něm myslela, že je neschopný čutálista a on o mě mluvil jako o bláznivce s dívčími romány.

Nakonec tu událost s tatínkem vyžehlila maminka a u večeře už se na nás pán, který s námi bydlí, nemračil. Všechno bylo zase v pořádku. Naše rodina znovu žila svým nudným a obyčejným životem.

A já usínala s ledem na obličeji, ale zpod něj vykukoval šťastný úsměv. Zítra uvidím svého kluka, takže jsem nemohla být šťastnější. Konečně se všechno v dobré obrátí. Už pochopil, že jsme si souzeni, a to bylo naprosto úžasné. Nemohla jsem se dočkat rána, abych mohla vyjít vstříc svému osudu. Od zítra mi začíná nový život zadané dívky. Nemohla jsem mít lepší náladu.