Další den to nebylo o moc lepší. Spíš ještě horší. Protože se přes noc všechno zázračně nezlepšilo. Neseděl v mém pokoji Honza, aby mi řekl, že se do mě bláznivě zamiloval a chce se mnou chodit.

Ne, to se nestalo. Seděla jsem sice u snídaně, ale vlastně jsem ani nevnímala, co to jím. Bylo mi to jedno. V tu chvíli bych nejspíš snědla i vařenou mrkev, kterou bych jindy do úst nevzala, protože se mi po ní dělalo zle.

Dnes to však bylo jedno, protože všechno šlo kolem mě. Jako kdybych žila v nějakém meziprostoru a jen z dálky sledovala svoje tělo a byla od něj oddělena nepřekonatelnou hradbou. Přesně tak jsem se cítila.

Byla jsem prázdná. Jako kdyby nadšení, optimismus a radost ze života zůstaly schované za tou zdí a já na ně nemohla dosáhnout.

Takže jsem si nevšímala nikoho kolem sebe. Neviděla jsem maminčiny starostlivé pohledy, ani to, že mi bratr do jídla házel drobečky ze stolu, natož tatínka, který s někým telefonoval v obýváku. To všechno bylo za tou zdí.

„Opravdu je ti dobře, Aničko?" zeptala se konečně moje rodička ustaraně. Do té doby se ani neopovážila porušit moje osobní ticho, které se kolem mé postavy vznášelo.

„Výborně," zahuhlala jsem, aniž bych zvedla hlavu od své snídaně.

Co jsem tak měla říct? Že se mi zhroutil celý svět a všechno v co jsem věřila, je pryč? To tu nikdo slyšet nechtěl. A já to vlastně ani nechtěla rozebírat. Nechtěla jsem o tom mluvit. Slyšet to nahlas bych asi zatím neunesla.

„Neřekla ti něco ta věštkyně? Nechceš se mi svěřit?" jemně vyzvídala dál, zatímco upíjela kafe.

Brácha ani nepřidal nějakou velice vtipnou poznámku, což do mého stavu strnulosti přece jen proniklo a překvapilo mě to. Nejistě jsem po něm mrkla a všimla si, že něco studuje na svém jídle, jako kdyby to bylo to nejdůležitější na světě.

„Máš svých starostí dost, mami. To je dobrý," odpovědělo mé duté já a odtrhlo zrak od Matěje.

Nesměla jsem svými problémy zatěžovat své okolí. Musela jsem přestat myslet jen na sebe. Nikoho tu nezajímalo, že se všechny moje naděje zhroutily.

Nejradši bych se zavrtala pod peřinu a už se z ní nevyhrabala, ale to by bylo zbabělé. Navíc by mě maminka rázně vyhnala hned, co bych to zkusila. Matěj už to zkoušel a nikdy doma nezůstal, leda dostal hodinové kázání o nezodpovědnosti.

Tudíž mi nezbývalo nic jiného než jít do školy a pozorovat tam, jak nic nejde podle mého skvělého plánu. Abych sledovala kluka, který se nikdy nestane mým.

Těžce jsem si povzdechla. Co se dalo dělat. Nejspíš byl tohle můj osud. Pěkně pitomý osud, zanadávalo by moje já, kdyby nebylo naprosto prázdné.

Jídlo mi stejně nechutnalo, takže jsem se zvedla, popadla batoh ze země a s tichým ahoj se vydala na autobus. Musela jsem jít čelit svému největšímu zklamání.

Ten den ve škole nemohl být horší. Byla to hotová trýzeň. Vidět kluka, který nikdy nebude můj, bylo opravdu těžké a všechno se uvnitř mě sevřelo ve chvíli, kdy jsem vstoupila do třídy. Tam jsem ho okamžitě uviděla v obležení ostatních holek a kluků. Prostě byl šéf celé třídy. Jenže teď jsem viděla i něco víc...

Tentokrát mi z očí spadly moje růžové brýle, které jsem takovou dobu a s velkou oblibou nosila. Poprvé jsem se na kluka, který měl být můj, podívala reálně. A byl to ten nejtěžší pohled, jaký jsem kdy zažila, protože mi došlo, že všechno, co si vysnila moje optimistická mysl, byla lež. Vždyť on si mě nikdy ani pořádně nevšiml, nepodíval se mi do očí, či se nezajímal, kdo vůbec jsem. Nejspíš ani nevěděl mé jméno.

Nikdy mi nevěnoval pozornost. Tak proč jsem si já husa myslela, že se stane zázrak a on se do mě zamiluje? Teprve nyní, když se mi vše roztříštilo, jsem viděla to, před čím jsem celou dobu zavírala oči. Realitu. Nikdy jsem neměla šanci.

Vždyť se na mě nikdy ani pořádně nepodíval. Vzpomínala jsem na jeho příchod. Ani tehdy ze mě nebyl vedle, neusmál se na mě, neprohlížel si mě. Pamatovala jsem si jeho slova, která mě v tu chvíli nemohla zranit, protože jsem si myslela, že je to jen nepovedený začátek.

Nyní však trhala můj pohled na svět. Odtrhla malý kousíček. Jenže toho bylo víc, co jsem viděla jasně. Moje maličkost už se nedívala skrz růžové brýle.

Ty ležely rozdrcené na zemi. Pošlapané a naprosto zničené.

Nikdy jsem neměla šanci na svoji lásku z románů, a to vědomí opravdu bolelo.

Upírala jsem nevidomý zrak na učitele, ale pořádně jsem ho neviděla. Nemohla jsem se donutit ho vnímat. Jeho výklad šel mimo mě. Ani jsem netušila, co je za hodinu. Prostě jsem tam seděla, a to bylo moje maximum. A jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, co jsem udělala špatně, že se všechno zhroutilo jako domeček z karet.

Přečetla jsem snad všechny romány blbě, nebo jsem je nepochopila? Tři sta šedesát pět? To snad není možný. Nemohla jsem pochopit špatně... všechny. To nebylo možné. Přece mi jejich studium nemohlo být k ničemu, rozčilovala jsem se v duchu v naprostém zoufalství.

Copak nebyly založené na pravdě? Jistě, že byly. Jinak by je nikdo nečetl, oponovala jsem si v duchu, ale když jsem sledovala Honzu, jak se naklání k Lucce, těžce jsem polkla. Tohle opravdu bolelo. Nešlo se jen tak dívat, jak si nikdo neuvědomuje, že já tu trpím.

Odvrátila jsem od nich zrak a snažila se ovládnout. Nemohla jsem totiž najednou vstát a začít na ně před celou třídou ječet, že by si měli přečíst dívčí romány, aby někomu nekazili sny.

Na to jsem naštěstí neměla dostatek odvahy. Takže ta situace hrozila jedině v mé velmi bujné představivosti. Tam jsem byla dokonalá. Jako nějaká bohyně. Rovnou jsem Lucku proklála mečem a Honzu unesla na pustý ostrov, kde jsem mu rovnou vysvětlila, jak se měl správně chovat.

„Aničko, půjdete nám tu úlohu vypočítat, nebo vás mám prosit?" pronikl ke mně hlas našeho matikáře a mně teprve v tu chvíli došlo, že máme matiku, a že se na mě zrovna obrátila pozornost celé třídy.

Jak úžasné. Okamžitě jsem pocítila, jak mi rudnou tváře. Zatraceně.

Vrhla jsem na učitele omluvný pohled, abych od něj měla pokoj a nezasedl si na moji maličkost. Dědek pitomej, musí zrovna teď otravovat, pomyslela jsem si rozčíleně, když jsem se sunula otráveně k tabuli. Na to zůstat sedět, jsem neměla dostatek odvahy. I když jsem byla na dně, moje introvertní dušička se najednou nestala extrovertní. Škoda.

Navíc jsem u tabule zrovna moc nezazářila, spíš naopak.

Jenže jak jsem si ve svém bídném stavu měla vzpomenout na látku probíranou před týdnem? Učitel ze mě byl na prášky, a já nechápala proč, když to stejně nakonec byla moje maličkost, kdo za to schytal špatnou známku. Ne on.

Něco jsem z hlavy nakonec vyštrachala, ale žádná sláva to nebyla, takže jsem mohla být ráda za tři mínus, se kterou mě poslal sednout.

Padla jsem na židli a doufala, že už dnešek bude lepší a lepší. V mé náladě se to ovšem těžko splňovalo. Jak se něco mohlo zlepšovat, když jsem cítila nesnesitelnou tíhu na srdci, že?

Ještě k tomu si toho mí drazí spolužáci ani nevšimli a kolem mé zdrcené dušičky se ozýval neustále nějaký smích. Nikdo z nich si snad neuvědomoval, že se mi rozpadly mé sny. To bylo tragický. Nikoho moje nálada ani v nejmenším nezajímala.

Oni si toho vlastně ani nevšimli, protože ani netušili, že v té třídě jsem.

A v tom veselí, bezstarostných rozhovorech a souznění jsem zase nemohla dýchat a přemýšlet... já. Ničila mě jejich skvělá nálada a jejich ignorace špatné atmosféry kolem mé maličkosti. Chtěla jsem ticho. Nic víc. Nepotřebovala jsem poslouchat smích, když mně do smíchu ani trochu nebylo.

„Jo, viděl jsem to na nástěnce."

„Nějakej ubožák."

„Bože, seznamovat se s někým na záchodě."

„Nechutný."

„Jestli si myslí, že mu na to někdo odpoví, tak je blázen!"

O čem se to sakra bavili, prolétlo mi v jednu chvíli hlavou, když ke mně doléhaly kousky rozhovorů, které vůbec nedávaly smysl. Viděla jsem několik spolužáků sedět na lavicích, zatímco takhle zvláštně mluvili. Jejich tváře při těch slovech ukazovaly smích a pošklebování.

Jindy by mě to nakoplo a třeba by mě zajímalo, o co jde. Jenže dnes, v mé mizerné náladě bez mého přítele optimismu, se mi to ani nechtělo rozplétat. Nedokázalo se to prokousat skrz mou depresi. Nahlodalo ji to, to ano. Víc však nic.

Možná jindy. Až se vzpamatuju z té smrtelné rány.

A ON se samozřejmě smál s nimi. Vůbec netušil, že by měl sedět se mnou a vymýšlet, kam by mě vzal.

Ale očividně nám to nebylo souzeno. Jaká ironie.

Všechno bylo v háji.

****

Následující dny mi splývaly do jednoho. Nic mě nezajímalo. Ve škole se dalo přežít jen když jsem se snažila zapomenout, že tam jsem. Ignorovala jsem celé sdružení těch, kteří byli shromážděni kolem Honzy, a snažila jsem se nemyslet na to, že jsem měla v tuhle dobu být mezi nimi oblíbená. Prostě jsem dělala, jako kdyby vůbec neexistovali, stejně jako jejich skvělá nálada, kterou jsem s nimi nemohla sdílet.

Navíc jsem se na chodbě musela chovat jako indián, abych se vyhnula té dívce ze záchodů, aby mě náhodou nezmlátila. Několikrát jsem ji viděla se mihnout na chodbě, a tak jsem sama zmizela ve výklenku, nebo se za někoho schovala. V tuhle dobu, kdy jsem byla zdrcena na padrť, jsem neměla sílu řešit cokoli jiného.

A doma jsem se zavřela v pokoji a ležela v posteli. Zírala jsem na strop a všechno mi bylo jedno. Okamžik, který měl být mým vítězstvím, byl mou prohrou.

Všechno jsem zpackala. Neměla jsem naprosto nic. Jen svou milovanou depresi. Dokonce mi bylo jedno, jak mi bratříček říkal, a co mi prováděl. Jindy bychom se do krve pohádali a nejspíš se i honili po celém domě. Nyní však ne.

„Koukej, letí ti na obličej kaše!"

„Prosím tě, seš jak mrtvola."

„Kde máš ten časopis, abych si ho mohl přečíst špinavýma rukama?"

Pořád něco mlel, když jsem byla poblíž. Jenže mě nevyprovokoval. Bylo mi to jedno. Ať si klidně chmatá, po čem chce. Co na tom.

Vše bylo ztraceno. I mé milované romány ležely ladem. Nedokázala jsem se na ně ani podívat. I ty se mi jevily jako výsměch. Jako kdyby obálky měly tváře a ty se mi škodolibě vysmívaly. Smály se mé naivitě.

Jednou jsem však pohled neuhlídala a v tu chvíli přišlo největší prozření v mém velmi dlouhém a utrápeném životě...

Už jsem věděla, čí je to vina. Vina, že můj kluk nikdy nebude můj. Že jsem se stala následovačkou a věrnou čtenářkou. Nemohl za to nikdo jiný než dívčí romány! Vždyť je to jasný. Ty mě podporovaly v mém scestném přesvědčení. Všechno to byla jejich vina. Tolik jsem jim věřila, a co jsem z toho měla? Jen ztrátu všech iluzí a vysněného kluka.

Nepřinesly mi nic dobrého.

V tu chvíli mě popadl amok. Takový jako nikdy dřív. Byla to jako rána do hlavy. Vrhla jsem se z postele ke své sbírce a popadla do rukou první román, který jsem kdy přečetla. Hleděla jsem na knihu a vztek se mnou cloumal.

„Všechno je to vaše vina!" zasyčela jsem s nenávistí, která mnou prostupovala.

Chtěla jsem je všechny rozdupat na padrť, aby zaplatily za všechno, co mě donutily udělat. Moje nehty se bořily do měkké vazby knížky a já cítila potěšení z toho, že za to zaplatí. Budou trpět jako já.

Opravdu se mi líbil ten pocit, který ve mně plápolal, jenže to nebylo tak jednoduchý. Očividně jsem nebyla dostatečně normální, protože moje chladné a zuřivé já nebylo jediné v mé mysli. Ne, existovalo tam ještě mé druhé já s růžovými představami, a to stále nemohlo přijmout zradu románů. To jim stále věřilo a omlouvalo je a nad tím násilím křičelo jako šílené.

A tak jsem v jednu chvíli s knihami házela do zdi, dupala na ně a v další okamžik jsem je ze země sbírala a se starostí je oprašovala.

„Ne, to přece nemůže být jejich chyba," obhajovala jsem je a oprašovala knížku. Ovšem to nemělo dlouhého trvání a mé rozzuřené já vyzdvihlo na povrch hněv s novou silou. Kdyby nebylo jich, nikdy bych nedoufala, pomyslela jsem si zuřivě a mrskla knížkou o zem.

Chtěla jsem je všechny vyhodit a zadupat do země, ale mé druhé já, které stále věřilo, se tomu bránilo a křičelo: „Bože ne! Je to bolí."

„Ta ať! Rozcupuju je," ječela moje vzteklá část.

„Nééé! Tak dlouho jsem je sháněla," prosila oddaná mysl.

„Rozstříhám všechny ty usměvavé holky," vykřikovala jsem krvežíznivé nápady.

Být rozpolcená nebylo nic dobrého. V jednu chvíli jsem mlátila knížkami a v další je prosila o odpuštění.

Chtěla jsem, aby už bylo jasno. Převážit jedno nad druhým. Chtěla jsem zašlapat víru v knížky, ve kterou jsem věřila tolik let, a pozvednout zasloužený hněv. Bojovala jsem sama se sebou a byl to boj za všechny prachy. Už nebyly potlačeny emoce a v mém pokoji se rozpoutal uragán citů.

Takže když se do pokoje přiřítila mamka s bratrem, aby se podívali, co je to za rámus, uviděli mě uprostřed mlácení s knihami, které konečně vyhrálo a já si na nich vybíjela všechen svůj vztek. Bylo mi to jedno. Jen ať trpí jako já! Byly mi špatnými rádkyněmi.

„Bože! Co se to tu děje?" proniklo do mého vědomí, ale ani jsem se neobrátila a mrskla další knihou o zeď.

„Zbláznila se," uslyšela jsem nevěřící odpověď svého bratra.

„Pitomé romány!" vykřikla jsem a vrhla se pro další do své již poloprázdné knihovničky.

Slyšela jsem za sebou těžký povzdech a pak pobavený hlas: „No, aspoň se dostala z té apatie. To je myslím pokrok."

Zlost ve mně pumpovala a čekala na další možnost vychutnat si další hod, který měl ulevit mému svědomí a nechat zapomenout na konec všech nadějí. Věštkyně byla poslední možností, a ta zklamala. Udělala za vším konec a tečku. Pěkně tvrdou.

Srazila mi růžové brýle opravdu rychle a chladně. Už jsem viděla svět, jaký opravdu byl a vůbec se mi nelíbil.

„Aničko? Proč házíš těmi romány?" otázala se maminka nejistě a opatrně se ke mně přibližovala.

Otočila jsem se a odsekla: „Za všechno můžou! Daly mi naději a já ze sebe jen dělala husu!"

„To má pravdu," ozval se bratrův hlas.

„Matěji, prosím tě!"

„No co, konečně si to uvědomila. Podporuju ji v jejím prozření."

Jejich hlasy však šly znovu mimo mě. Soustředila jsem se zrovna na to počmárat obálky dvou knížek najednou, přičemž jsem usilovně vysílala jednu nadávku za druhou. Za všechno zaplatí. Už si žádnou nikdy nekoupím. A nikdy z nich neutřu prach. Ať klidně zmizí pod prachem. Mně je to jedno.

„Aničko," ozvala se maminka a já po ní vrhla nejistý pohled.

To už jsem si všimla, že se posadila na postel, a když měla moji plnou pozornost, poklepala si na místo vedle sebe. Nejistě jsem pohlédla na knížky ve svých rukou a pak na to místo. Nechtěla jsem tam jít. Jen po mně chtěli, abych se uklidnila, a to jsem nechtěla. Potřebovala jsem si vybít ten vztek.

Jenže maminka za to přece nemohla. Vždyť ona sama se mě snažila několikrát varovat. Kolikrát mi říkala, abych se na ně tolik neupínala. No snad tisíckrát...

A tak mi z úst vyšel povzdech, když jsem k ní došla a posadila se. Objala mě a já se k ní stulila.

„Byla jsem tak naivní. Věřila jsem jim," zašeptalo moje zdrcené já.

Ona mi projížděla rukou vlasy, když zamumlala: „Takhle to nemůžeš vidět, holčičko. Tvůj optimismus by ti mohl kdekdo závidět. Nechtěj se změnit. Jsi úžasná, jaká jsi. Možná, že tolik jsi těm románům věřit neměla, ale nemusíš je zatracovat. Je krásné snít a představovat si ty příběhy, ale všeho s mírou."

„Nenávidím je! Nic podle nich nešlo. Měl dokonce holku!" zahuhlala jsem dotčeně a zachumlala se k ní ještě blíž.

Moje nejlepší přítelkyně mě hladila po hlavě, když poznamenala tajemně: „A co když to jen špatně chápeš, Aničko? Co když všechno není špatně, ale jen jsi druhá románová dívka v jeho životě? Co když už s jednou románovou dívkou chodí? Co když na něj čekala jako ty? Přece bys jí ho nechtěla vzít. Tobě by se to taky nelíbilo, ne? Neměly byste si lézt do zelí," pokračovala maminka bystře. Očividně něco z mého studia přece jenom pochytila.

Překvapeně jsem na ni pohlédla. Tahle varianta mě nenapadla. Bylo by to možné? Že by měl už románovou dívku? To by pak bylo úplně něco jiného. Nechtěla bych jí brát jejího kluka.

Jenže jak jsem to mohla poznat? Vždyť jsem ji nikdy neviděla. Co nějaké poznávací znamení? To si to nemůžou někam napsat, aby nedocházelo k omylům, které jsou naprosto zbytečné?

„Myslíš?" prohodila jsem skepticky, ale rodička se jen usmála.

„Je to jedna z variant. Jestli je pravdivá, to já nevím, ale chci zpátky svoji usměvavou dceru."

Těžce jsem si povzdechla, ta možnost se mi líbila, ale nepomohlo mi to v mém zoufalství. Všechno se zkazilo, ať už byla nebo ne. Doplatila jsem na svou naivitu. Jak jsem se měla chovat teď? Vždyť ani nevím, kým jsem. Měla jsem dál věřit románům, a když ne, tak čemu jsem měla věřit? Ztratila jsem svůj cíl. Svoji víru.

„Jenže když nemám tolik věřit románům, čemu mám věřit? Tak dlouho jsem jim věřila, že bez nich nic neumím," otázala jsem se s uslzenýma očima.

Maminka se na mě povzbudivě usmála a zvedla mi bradu.

„Buď prostě sama sebou, Aničko. Správně úžasná, jako jsi byla do téhle chvíle. Nepotřebuješ k poznání sama sebe romány. Stačí se rozhlédnout kolem sebe."

„Můžeš je dál obdivovat, ale nevěnovat pozornost jen jim, ale i světu kolem," dodala jemně.

Jenže já jim svěřila celý svůj život. Měly jsme společný čas a najednou, že by nebyly mou součástí? Neuměla jsem si to ani představit. Dělat cokoliv bez románů? To byla tak zvláštní a téměř nereálná představa.

A svět venku? Jak? S mojí image neviditelnosti? Na něco takového jsem nebyla připravena. Spíš naopak.

„Vždyť já ani netuším, kým bez nich jsem," vyhrkla jsem zoufale a zaletěla jsem pohledem ke kupičce románů, které byly na zemi. Měla jsem chuť se na ně znovu vrhnout. Copak mě mohly takhle hanebně zradit? Jak jsem jim jen mohla naletět?

Na chvíli jsem se zamyslela a moji tvář ztrhanou zoufalstvím, prozářil první zasněný úsměv. Věděla jsem, jak se to mohlo stát. Byly naprosto úžasné a moje romantická dušička jim chtěla ze srdce věřit. Potřebovala to, aby si mohla snít o skvělé a nádherné lásce. Takhle mě dostaly. Nechaly mě věřit a pak bez milosti polapily do svých sítí. A už jsem se vezla.

Zatracené dívčí romány. Ty boží bible života. Proč jen to nemohlo být podle nich?

„Najdeš se, když se o to aspoň pokusíš, Aničko. Nemusíš na ně zanevřít, ale můžeš dát prostor i vlastnímu zkoumání. A hlavně je nenič, já vím, že se k nim zase vrátíš a pak by tě to mrzelo," dodala mamka a pomalu vstala. Něžně sebrala můj poslední román a položila ho na postel vedle mě.

„A teď se usměj a buď tou optimistickou dívkou, kterou jsi vždycky byla."

Hleděla jsem na ni a opravdu jsem to chtěla udělat, ale můj optimismus byl spojen s dívčími romány. Ty mě nabíjely energií a bez nich to nebylo tak jednoduché. Jejich zrada nešla jen tak přejít. Pokusila jsem se o něco podobného šklebu, až se mamka zasmála.

„Dobrá, to mi asi bude muset pro teď stačit. Tak až se ti bude chtít, přijď si pro něco k jídlu," dodala ještě moje nejlepší přítelkyně a vydala se pryč.

Pozorovala jsem ji, a díky tomu jsem si všimla bratra, který stál ve dveřích. Myslela jsem si, že dávno zmizel. Takové holčičí řeči obvykle neposlouchal. Leda když si z nich chtěl utahovat.

„Co tu stojíš?" otázala jsem se napruženě.

Nechtěla jsem od něj slyšet, jak strašně naivní jsem a další jeho řeči, které měl tak rád. Kupodivu se jich ale moje utrápená dušička nedočkala.

Můj milý bráška se totiž na mě jen zakřenil.

„Jestli ještě chceš pomoc s těmi romány, přinesl jsem další pomocníky," prohodil vesele a vytáhl ruku z kapsy... s nůžkami.

A rovnou s nimi i zastříhal do vzduchu.

Nevěřícně jsem na něj hleděla, ale to už se ten bloud hrnul k románu, co ležel na posteli. Jakmile ho však vzal do rukou, probrala jsem se z šoku a vrhla se k němu.

„Ani omylem! Nech ho být," hysterčila moje dušička, když už se knížky dotýkal nůžkami. To ani nápad. On se jich ani nedotkne. To jsou moje bible.

„Jen ti chci pomoc, sestřičko. Musíš se jich zbavit," bavil se vesele, když uhýbal před mou maličkostí, a přitom se vesele smál.

„Nepotřebuju pomoc! Já je rozstříhám sama," vyjekla jsem, když jsem mu skočila po ruce, ale on znovu uhnul.

„Ty bys na to neměla to srdce," utahoval si z mé maličkosti, když namířil nůžky na první stránku.

Než však mohl střihnout, konečně se mi povedlo mu nůžky vyškubnout a hned po nich jsem ukořistila román a přitiskla ho k sobě. Vždyť ho málem zmrzačil! To můžu jen já. Nikdo jiný.

„Vypadni! Ty je ničit nebudeš," vyjekla jsem a postavila se tak, abych bránila zbytek románů svým tělem. Jemu přece nic neudělaly, tak nemá právo jim ubližovat. Pomsta je jen má.

„A proč? Stejně se jich chceš zbavit!" provokoval ten bloud a pořád se přibližoval. Očividně toho pořád neměl dost. Navíc, jak si jen mohl myslet, že bych mu to dovolila? Jedině já mám právo s nimi házet, stříhat a mrzačit je.

To mě zradily.

„Ale je to jenom na mně, co s nimi udělám. Tobě nic neudělaly. Takže odplata je jen má. Takže si běž po své práci a nech mě tu s nimi o samotě," dodala jsem velice důrazně a naznačila mu rukou, že ho u toho nepotřebuji, ale Matěj se klidně opřel o zeď a konstatoval: „Nemůžu, musím se postarat o to, abys jim neublížila víc, než je dovoleno."

Ohnala jsem se po něm, ale ten neschopný fotbalista hbitě uhnul a jen se rozesmál.

„Dělám to pro tvé dobro i těch románů. Někdo to tu musí řídit. Jinak by tu nastal úplný chaos," bavil se, ale to už jsem ho hnala pryč s jednou knížkou v ruce.

Konečně jsem ho tím dostala z pokoje, ale vzápětí se jeho hlava znovu objevila ve dveřích a než jsem po něm mohla mrsknout románem, šokoval mě tím, co mu vyšlo z úst: „Rád vidím, že se vrací tvoje staré já, ségra. Už mi chybělo."

A s těmi slovy zmizel z mého dosahu. Zatímco já za ním zírala na prázdnou chodbu dokonale zaskočená. Něco takového bych od něj nečekala. Většinou jsme si nic pěkného neřekli a tohle bylo...

No, dost milý na naše hádající poměry. Musela jsem se pousmát. Nebyl zase tak špatný. Občas dokázal ukázat i jinou tvář.