Jelikož mi pořád někdo bránil v tom, abych si uskutečnila svůj sen, musela jsem se vzepřít osudu a postarat se o to sama svou pílí a odolností. Už jsem se nehodlala nechat oddělit od své naděje na šťastný konec s Honzou.

Byla jsem pevně rozhodnutá konečně volat. Volat mé poslední naději.

Můj románový kluk totiž pořád chodil se špatnou dívkou v naprosto příšerné nevědomosti, takže jsem měla co dělat, abych to napravila. Vůbec jsem nechápala, jak se mohl bránit té chemii, která mezi námi proudila. Copak ji necítil? To přece musel! Její vůni bych mohla přirovnat k té nejsilnější voňavce na světě. Takže ano jen člověk bez čichu by to necítil...

No jistě, že mě to nenapadlo dřív. Vždyť je to jasný. Co když má nějaký špatný čich? Chudáček malý. Třeba měl v dětství nehodu a přišel tak o velkou část čichu...

Moje představy už jely na plné obrátky. Musela jsem je brzdit. Sice na tom něco bylo, ale ani to by ho neomlouvalo. Má snad oči, ne?

Vždyť jsme si souzeni dívčími romány. A to už něco znamená.

Takže mi zbývala jen věštkyně. Ta jediná už mohla vědět, co bych měla dělat. Věřila jsem, že mi řekne, jak získat svého kluka jen pro sebe.

Nemohla jsem se toho okamžiku dočkat.

Takže moje nožky vyskočily z postele v nekřesťanskou hodinu, kdy normálně ještě spaly, a vrhly se do obýváku, aniž by někoho rušily. Nebylo ani koho podle ticha, které se kolem rozléhalo. Dávalo to tedy na vědomí, že není vzhůru ani mamka, která obvykle byla první, kdo stezkami našeho domu chodil.

Asi si večer opravdu užili, pousmála jsem se a zasnila se. Moje duše jim to ze srdce přála. Maminka s námi měla dost často až příliš mnoho starostí, než aby se mohla z něčeho radovat. Takže bylo dobře, že se zase jednou tatínek ukázal jako gentleman. Byla jsem na něj ze srdce pyšná.

Ještě s dojatým výrazem při té vzpomínce se moje brýlaté já vrhlo k televizi a zapnulo ji. První krok splněn a nikdo mě nevyrušil. Vypadalo to dnes víc než nadějně. Že by konečně došlo i na mě? Spokojeně jsem se pousmála, když jsem začala hledat telefon, abych měla čím volat.

Měla jsem dokonce na výběr. Buď maminčin, nebo tatínkův. Ovšem jen jeden bylo lehký najít, a to mého utíkajícího rodiče. Neměl totiž moc míst, kde by mohl schovávat mobil, který ho většinu času upozorňoval na to, že už nás má dost, a že je pomalu načase se vydat na nějakou tu služební cestu.

Takže mobil mohl být buď ve sbaleném kufru, nebo v bundě. Obě věci byly potřebné k rychlému odjezdu, jakmile se strhla bitva mezi mou osobou a bratrem, nebo mamkou.

Prohledala jsem bundu a moje hbité ručičky nemusely tápat dlouho, aby našly cíl. Hned byl objeven ten zázrak, který byl potřeba k dalším činům mého nadšeného já. Včerejší události mi vlily optimismus do žil. Jak by se mohlo něco pokazit?

Vědma mi musela dát radu, jak být šťastná stejně jako moji rodiče.

S úsměvem, ve kterém se blýskla rovnátka, jsem byla v cuku letu zpět v obýváku a už jsem na obrazovce sledovala nějakou tu romantiku. Vědma měla začít až za půl hodiny. Ovšem to mi nijak nevadilo. Byla jsem dnes odhodlaná čekat klidně celý den, než to začne. Tentokrát mě nic neoddělí od mého nejtoužebnějšího přání. Konečně se všechno spraví! Budu moci zapomenout na to ponížení, kterého se mi dostalo.

Všechno se v dobré obrátí. Spokojeně jsem se pousmála, když jsem se zabalila do deky, k ruce jsem si vzala telefon a ostřížím zrakem jsem sledovala program v televizi.

Já to zvládnu!

A opravdu, jakmile se na obrazovce objevila čísílka a věštkyně začala, moje ruce se pustily do práce s odhodlaností jim vlastní. Čísla se navždy zapsala do mé paměti stejně jako do mobilu. A když už to vyzvánělo, držela jsem ho odhodlaně u ucha s očima zabodnutýma do televize.

Zlomový okamžik začíná!

Bohužel i při mé neuvěřitelné, naprosto úžasné rychlosti mě někdo předběhl. Neuvěřitelné. To tam snad musel volat ještě než to začalo, zanadávala jsem si v duchu.

Ale nedokázalo mi to zkazit dobrou náladu. Já se tam dneska dovolám! Věděla jsem to. Cítila jsem to v kostech. Dneska se vše vyřeší.

Žhavila jsem drát jako šílená. Takže to by bylo, kdybych se tam nedovolala hned po tom důchodci, co mě předběhl. Navíc zdržoval úplně zbytečně. Ptal se na samé blbosti. To nebyly vůbec důležité věci. Naopak já potřebovala vědět radu na velmi vážný problém.

„Bože, nezdržuj, dědku," zahuhlala jsem naštvaně, když po dvaceti minutách pořád řešili, zda má vnoučatům něco odkázat teď, nebo má ještě čas.

Tak to udělej teď a není co řešit, křičela jsem na něj v duchu, mobil stále přilepený k uchu. Já nebudu ta, kdo to ukončí první, motivovala jsem se rozhodně a ignorovala všechno okolo sebe.

Poletující moucha mě nemohla rozhodit tím svým bzzz. Ani sousedčin křik, kterým vítala do nového dne své děti.

Lehla jsem si na pohovku stále s mobilem u ucha a s trpělivostí sobě vlastní jsem poslouchala vyzvánění. Musí mě vzít. Já to nutně potřebuji...

Proto se mé natěšené tělo natáhlo pro pití, aniž by si odložilo mobil od ucha dál než jen na tu nejmenší možnou vzdálenost.

Co kdyby mě zrovna vzali a já to neslyšela? To by bylo strašný. Něco takového jsem si ani nechtěla představovat. Já naopak potřebovala pozitivní vize. Ty jsem si dokázala promítat před očima jako film.

A to mi dodalo odvahu dál bojovat o své místo v pořadu. Tentokrát se na mě štěstí nevykašle. Nemůže. Tohle je moje poslední naděje, pomyslela jsem si, když jsem šikovně pití zase odložila, aniž by mi mobil spadl na zem. Brala jsem to jako velký úspěch.

„Haló?"

Byla jsem tak schopná. Už mě nic nedonutí prošvihnout svou příležitost. Konečně se stanu hrdou dívkou z románů, až tohle trápení konečně skončí...

Počkat? Cože to bylo? Neslyšela jsem snad něco? Rozčíleně jsem zanadávala a přitiskla si mobil ještě blíž. Nezdálo se mi to? Nemám halucinace? Opravdu to bylo to... slůvko?

„Haló?"

V tu chvíli, kdy jsem to slovo uslyšela, jsem se mohla rozpustit neuvěřitelnou radostí. Opravdu jsem ho slyšela a udělalo mě nejšťastnější na světě.

Můj obličej se rozzářil jako vánoční stromeček a kdybych neseděla, nejspíš bych se sesunula na zem v blaženém oparu. Na tohle moje maličkost čekala tak dlouho. Bylo to jako splněný sen. Dovolala jsem se! Hurá! Nadšení ze mě přímo lítalo a já vše viděla v těch nejrůžovějších barvách. Všechny pochybnosti zmizely a já si zapištěla aspoň v duchu radostí.

Musíš promluvit, vykřiklo moje podvědomí, které se vzpamatovalo a uvědomilo si, že je zapotřebí také něco do toho sluchátka říct, aby můj splněný sen nezavěsil.

Teď to musíš zvládnout, dodávala jsem si odvahy, když jsem sotva slyšitelně promluvila: „Dobrý den."

Začátek byl horší, co si budeme namlouvat, ale dál už to půjde jako po másle.

„Tak se nám představte a svěřte se s čím mohu pomoci," ozval se milý hlas a já měla co dělat, abych nadšením nezačala křičet na celý obývák.

Při mém čekání na to, než to ta dobrá žena zvedne, se stihla probrat celá rodina a ruch kolem mě byl v plném proudu. Maminka mi už několikrát signalizovala, jestli chci něco k snídani. Ovšem copak jsem v tuto chvíli mohla myslet na něco tak obyčejného, jako bylo jídlo? Samozřejmě že ne.

„Ehm... potřebuji pomoc s jedním klukem," začala jsem mluvit dost tichým a nejistým hlasem, přece jenom byla jsem nervózní jako pes.

Dlaně se mi potily. Tady šlo o všechno a bylo jedno, že jsem nestála před tabulí, stejně se mi hlas klepal. Musela jsem dělat odmlky, abych se nadechla, ale čím víc jsem se do toho dostávala, tím můj hlas přidával na jistotě. Nikdo mě přece neviděl.

Vědma mě poslouchala a nepřerušovala. Zatímco já si užívala ten pocit, že někdo mým problémům opravdu naslouchá a bylo mi jedno, že jen kvůli penězům. To se z mé mysli úplně vypařilo.

Chtěla jsem to odříkat, co nejrychleji, abych už slyšela radu, která mi pomůže s mými problémy. Mluvila jsem dlouho, ani jsem to však nevnímala.

Konečně mi došel dech a já napjatě naslouchala tichu na druhé straně. Určitě to musí ta dobrá žena nejdřív všechno vstřebat. Vychrlila jsem toho na ni opravdu dost, uklidňovala jsem se.

Nervózně jsem poposedla na pohovce a vší silou jsem mačkala v rukou mobil. To čekání bylo příšerné. Úplně mě deptalo. Už jsem chtěla slyšet radu a řídit se podle ní. Ta mě totiž dostane ze všech potíží s mým klukem a učiní mě tou nejšťastnější holkou na světě.

„Ehm... to bylo velmi dlouhé, Aničko. Tak se na to podíváme. Uvidíme, co nám moje věštecká koule poradí," pronesla konečně a já upřela zrak na obrazovku. Dokonce jsem se sesunula z pohovky na zem, abych byla co nejblíž a tím pádem taky nejlíp viděla. Se zatajeným dechem jsem čekala, až vysloví další slova, které mě povznesou nad všechno to trápení, které mě málem poslalo ke dnu.

Tvářila se tak záhadně, že nebylo pochyb, že se soustředí jako nikdy víc. A to mě uklidnilo. Brala mě vážně. Nechtěla moji maličkost jen tak odbýt. Určitě své umění milovala. Stejně jako já dívčí romány. Můj úsměv se rozšířil další dávkou pozitivních myšlenek.

„Ach, vidím to tu jasně..." začala ta dobrá duše a já se zatetelila radostí. Všechno dobře dopadne. Říkala to tak pozitivně. Poradí mi a já jí budu navždy vděčná. Do skonání světa. Naklonila jsem se ještě blíž k televizi. Musela jsem tu radu slyšet z co největší blízkosti! Mohla rozhodnout o mém životě.

A ona konečně pokračovala. Můj úsměv byl tak obrovský, že by ho snad mohla zahlédnout i skrz televizi, kdyby to bylo možné. Věřila jsem jí. Ona mi pomůže...

„Tento chlapec není pro vás ten pravý. Přinesl by vám jen smůlu. Není ten pravý. Ale nemusíte se bát. Vidím zde, že brzy najdete svou spřízněnou duši, ale nebude jí Honza..." pronesla po chvíli ticha a v ten okamžik zabila veškerou naději v mé duši.

Nevěřícně jsem hleděla na vědmu, která se shovívavě usmívala. To přece nemohla říct. Měla přece říct, že si naše duše jsou souzeny. Copak je slepá? Neumí snad věštit? To je snad nová, nechápala jsem, když jsem naslouchala jejímu marnému chlácholení.

Copak mě zajímaly řeči, jako že všechno dobře dopadne? V tuhle chvíli, kdy mi tato studovaná osoba řekla, že je vše marné? Že můj románový kluk mi není souzen?

„Nééé!" vykřikla jsem zoufale a zabušila jsem rukama do země.

To se nemohlo dít. Mně ne. Tak dlouho jsem studovala. Přece nemůže být všemu konec. Tolikrát jsem se vyhrabala z nemožného, nemůže být konec. Můj kluk přece musí být můj. Nemůžu se vzdát. Ne po takových patáliích.

„... nevěšte hlavu. Vidím, že se objeví jiný princ a ten bude ten pravý," slyšela jsem ve sluchátku, ale bylo mi to jedno.

Nemohla jsem mluvit. Byla jsem paralyzovaná. Všechno se zhroutilo. Téhle radě jsem dala všechnu svou víru a najednou tohle. Už druhé naprosté zničení. První jsem mohla přejít, jenže nyní...

„To je konec," vydechla moje již po několikáté zničená dušička, když stiskla tlačítko a odhodila mobil na křeslo. Vztek se ve mně vzedmul. To mi chtěla říct, že moje samostudium bylo celé ty roky k ničemu? Že jediný nový kluk, který k nám přišel je pro mě nevhodný?

Plácla jsem sebou na zemi na záda a nevěřícně hleděla na strop. Když mě zasáhl Honza tím, že má holku, málem mě to složilo, ale pak přišla naděje, že mi vědma pomůže. Tomu jsem dala všechnu svoji naději. Jenže ani to nepomohlo.

A já věděla, že tohle je skutečný konec. Možná by někdo namítnul, že věštkyni se nedá věřit, ale pro mě byla doopravdy tou poslední nadějí. Vždyť byla stejně nepochopená jako já a moje romány. Stejně tak se jí spousta lidí posmívala, ale já ne. Věřila jsem jí. A když řekla tohle...

Musela to být pravda!

„Proč?" vydechla jsem zoufale.

Copak může mít někdo větší smůlu než já? Chci toho snad tolik? Nechci drahé auto, dům pro boháče, ale jen svého románového kluka.

To nemohla říct, co udělat, aby se rozešel se svou holkou a byl se mnou? Přece měla být na mé straně. Moje naděje odplouvala pryč. Konec. Nestanu se kráskou s Honzou po svém boku. Stále budu sama a šedá myška.

„Proč je život tak nespravedlivý?" vykřikla jsem rozzuřeně.

„Aničko, co proboha děláš na zemi?" ozvala se maminka, která se nade mnou naklonila.

Nepodívala jsem se na ni a jen jsem hleděla na strop. Na ten nevýrazný oprýskaný strop. Vždyť to jsem byla já. Taky jsem byla stejná. Nic mi nevycházelo. Jediné, co jsem kdy chtěla...

„Aničko?! Něco tě bolí?"

Chtěla jsem být románovou dívkou. Mít svého kluka, který mě bude mít rád. Vždyť v románech to tak vždycky bylo. Tak co jsem udělala špatně?

„Bože, Aničko, děsíš mě. Neuhodila ses?"

Ani jsem se na svou nejlepší přítelkyni nepodívala, když jsem tiše prohodila: „Nic mi není. Bohužel."

A dál jsem bez hnutí ležela. Má snad na světě někdo větší smůlu než já? Proč bych se měla hýbat? Honza, ten naprosto úžasný kluk, mi není souzen. Jak to jen může být možný. Dokonale jsme se k sobě hodili.

Vždyť to tak krásně začalo. Rána do hlavy a mohli jsme být spolu. Jenže má dívku. Nejspíš jsem se opravdu snažila o nemožné. S holkou, kterou jsem nikdy neviděla, se nedá soupeřit.

Tak, co jsem si sakra myslela?

„Tatínku vidíš to? Prostě tu leží."

„Tak ji nech."

„A co když jí něco je?"

„Třeba medituje."

Hlasy šly kolem mě. Mou maličkost nezajímaly. Všechno skončilo. Naděje byla tentokrát definitivně pryč. Jako kdyby mé optimistické já zmizelo, ztratilo se. Už nevěřilo...

Cítila jsem prázdnotu. Do té chvíle jsem v sobě stále měla naději, že se najde jakási skulina, ale nyní... Naděje sklapla.

Hleděla jsem na mouchu, která poletovala po stropě. Chtěla jsem se stát jí. Ta nemá takové starosti. Jak jsem se jen mohla rozloučit s myšlenkou, že spolu nebudeme? Vždyť jsem si našimi iniciály popsala snad každý sešit do školy. Naučila se říkat ze spaní naše spojená jména. Dokonce jsem vymyslela, co všechno bych mu mohla dát za dárky k svátku, narozeninám a Vánocům. A úplně zbytečně.

Sice se po nekonečném čekání objevil u nás ve škole, ale neměl být pro mě. To přece není spravedlivé. Vždyť jsem pro své štěstí tak tvrdě dřela, studovala a odříkala si spoustu věcí.

„Prostě se už do čista zbláznila. Já vám pořád říkám, že není normální," konstatoval brácha a víc jsem ho nezajímala. Klidně si přepnul program a už jsem slyšela fotbal. K mému naprostému úpadku mi hrál fotbal. Jak stylové!

„Tady prostě žádný den nemůže být normální," povzdechla si maminka a už jsem slyšela vzdalující kroky.

Chtěla jsem se jí omluvit. Omluvit, že jí přidělávám starosti. Opravdu jsem chtěla, protože mě vždycky podporovala, ale prostě to nešlo. V tuto chvíli ne. Nechtělo se mi ani hnout, natož ze sebe dostat omluvu.

„Copak nemůžu mít kapku štěstí?" vydechla jsem tiše.

„Jasně, že jo, ségra. Máš štěstí, žes chytla depku na zemi, a ne na pohovce. To by ses musela hnout. Takhle je země celá tvoje. Jo... a nemusíš děkovat," uslyšela jsem odpověď svého vtipného bratra, ale neměla jsem potřebu mu odpovědět. Nemělo to smysl. Bylo mi to jedno.

Už nemá smysl nic, když Honza nikdy nebude můj kluk. Tak dlouho jsem na okamžik jeho příchodu studovala a co jsem z toho teď měla? Naprosto nic.

Možná se nějak liším od těch dívek z dívčích románů, proto mi to nevychází, jak by mělo. Jenže jak bych se lišila?

„Doufám, ségra, že tu neležíš kvůli tomu svému imaginárnímu příteli," poznamenal s pusou plnou chipsů můj nenažraný bratříček a přerušil tak ticho, které kolem nás panovalo.

To ticho se mi opravdu zamlouvalo. Víc než kdy předtím. Možná bych tu mohla takhle ležet napořád. Zajímalo mě, jestli bych se časem stala součástí našeho umolousaného koberce, na kterém byly už všechny možné pozůstatky.

Jako otisk žehličky, která na něj jednou při žehlení spadla a pěkně se tam zakotvila. Mohlo jít skoro o umělecké dílo, na kterém jsem však teď ležela. Cítila jsem tu nerovnost přímo pod svou nohou. Ale nechtělo se mi hýbat, tak jsem svou nožku neposunula na pohodlnější místo.

„Protože jinak bych si už opravdu myslel, že ses zbláznila," pokračoval ten bloud v samomluvě.

Měla jsem chuť se na něj obořit, že holkám vůbec nerozumí, ale neudělala jsem to. Ani hádat se mi s ním nechtělo. Najednou jako kdyby ze mě úplně vyprchala všechna energie. Byla pryč.

„Líbí se mi tvůj nový životní styl, ségra. Na zemi žít a čekat, až se dostaneš do koberce. To je krutý," popichoval mě ten vtipálek vesele.

Jindy bych se zasmála, ale dnes ne. Jen jsem sledovala linii stropu, jak je na některých místech popraskaná. Možná by to konečně chtělo opravit.

„Ale polštář ti klidně darujeme. Ber to jako charitu."

A následně vedle mě dopadl zmíněný předmět. Nenatáhla jsem se ani pro něj. Mně se líbilo cítit to nepohodlí. Díky němu jsem nemyslela na všechno, co se stalo. Z toho důvodu jsem taky sledovala mouchu na stropě. To bylo jednoduchý. Na tom nebylo nic těžkého k pochopení.