Když se mi s lehkou pomocí od google maps podařilo dostat se do správné ulice, zvedl jsem oči a rozhlédl se po domech na obou stranách, hledaje ten správný, ale ani jsem ho nemusel přes stromy vidět, abych poznal, kam mám jít. Dane už tam na chodníku postával a koukal do mobilu.

„Hey," pozdravil jsem ho, když jsem došel na přiměřenou vzdálenost k němu.

Zvedl oči a se širokým úsměvem si mě prohlédl.

„Hey, beauty," odpověděl. „You're late, that's not really good first impression."

Kouknul jsem na telefon. „Two minutes!" zasmál jsem se. „I'm sorry, I just... got kind of lost in these streets."

„That's fine, no need to apologize. You know I'd always wait for you," pousmál se. Netrvalo mi dlouho, abych pochopil, že to není jen sladký flirt, ale že naráží na včerejšek, kdy na mě čekal před koupelnou.

„Well – when you kindly reminded me – I think yesterday's first impression was worse and you still decided to meet me again, so..."

Zasmál se. „Right. Got me there."

„So..." odkašlal jsem si, „are we going anywhere?"

„Depends, stranger," zasmál se, „are you the eating type or the walking type? I'd have suggested a lunch... buuuut I didn't want to sound that serious about this date."

„A date, h?" uculil jsem se a odolal nutkání stydlivě sklonit pohled.

„Yeah, well, we kissed. What else should it be but a date?" zazubil se.

„It makes sense, yeah," přimhouřil jsem oči a lehce pobaveně pokýval hlavou. „And it sounds surprisingly good when you say that."

„A date. Date, date, date," uculil se a mě tím rozesmál. „Calling it a date was more selfish than trying to sound good, you know? Because I really hope you'll kiss me again and friends don't do that..." skousnul si ret a udržel se mnou pevný oční kontakt.

Byl tak strašlivě sladký! Měl jsem chuť k němu prostě hned popojít tak blízko, až bychom se dotýkali, chytit jeho tváře s ďolíčky do dlaní a políbit ho. Musel jsem si připomenout, že se navzájem vlastně vůbec neznáme a ve střízlivém stavu se taková nenasytnost pravděpodobně nehodí. I když projevil zájem...

„Alright, so... the first date," promluvil znovu, když já mlčel. „The awkward one, because you need to find out the basic stuff about the other person and you never know how to ask or what to say – 'cause, naturally, you don't know 'em... Don't say it's not tempting to embarrass ourselves."

„I feel like I've got enough embarrassment since yesterday, thank you very much," odtušil jsem pobaveně. „I don't remember being that hungover, ever."

„Sounds like a walk, then," pousmál se, zodpovídaje svoji původní otázku, co budeme dělat. „At least, we'll have an excuse to be awkwardly silent when we need to walk, right?"

Natáhl ke mně ruku, abych mu podal svou, ale s odkašláním jsem sklonil hlavu a ruce nechal v kapsách kalhot, tak se jako by nic stáhl. Bez nutnosti slova jsem ho následoval, když se rozešel, a přidružil se k jeho boku. Při chůzi jsme do sebe jemně vráželi rameny, možná trochu schválně, abychom cítili, že jsme si blízko.

Uvažoval jsem o tom, proč jsem ho nechytil za tu nabízenou ruku, a trochu si za to nadával. Čeho jsem se bál? Že nás někdo uvidí? Proč proboha? Nebyl to Martin a nikdo mě tu neznal. Nebylo co tajit... Nebo snad, že se ho znovu dotknu? Jako by to znamenalo, že s ním chci založit rodinu, když ho akorát vezmu za ruku...

Periferně jsem viděl, že má ruce volně podél těla, takže bych to ještě mohl udělat teď. Zvedl jsem oči k jeho tváři a s hlubším výdechem vytáhl ruku z kapsy a spustil ji podél těla tak, abych zavadil o jeho prsty. Usmál se před sebe a pootočil dlaň tak, abych do ní mohl přímo vklouznout, tak jsem s ním bez dalšího otálení propletl prsty.

„So... How well do you know this city, not-from-around-here Charlie?"

„Will you be my guide?"

„Well, it's just a city. Particularly these living areas. Can't be too different from what you know from the Czech Republic," culil se. Na můj zaražený úsměv řekl jen: „I wanted to translate your instagram bio and google said it was Czech."

„Oh, alright," uchichtl jsem se.

„Anyway, we can walk aimlessly through the streets until you're tired and my suggestion of taking you to my place doesn't sound as bad as it sounds now when we barely know each other. – Or you want to go sightseeing?" zeptal se a tón jeho hlasu nabral sarkastický nádech.

Dělal si legraci, i když nepochybuji, že by mě po památkách provedl, kdybych o to stál. Sice jsem ho neznal, ale přistupoval ke mně mile a starostlivě. Možná jsem se mu líbil natolik, aby pro mě byl ochotný udělat kde co, ale nehodlal jsem jeho přímočarého flirtu takhle využívat. Byl jsem dokonale spokojený jen s tím, že jsem s ním mohl trávit čas a nechat se mile svádět.

Pobaveně jsem se zachichotal. „I think I'm good with the aimless walking. I was here for a week last year, so I did the main sightseeing then."

„And now? How long are you staying? How much time do I have to fall in love with you?" usmál se tak kouzelně a svůdně, že jsem se poměrně rychle zamilovával já do něj. Celým svým přístupem byl tak neskutečně okouzlující. Přitahoval mě, hrozně moc.

Nevěděl jsem, co chci, a s ohledem na kocovinu mě přemýšlení dost vyčerpávalo. Nutně jsem si ale potřeboval odpovědět na otázku, proč přesně tu s ním právě teď jsem, protože jsem nedokázal dostat z hlavy okolnosti, za kterých jsem šel ven. Domluvil jsem se s Danem jen proto, že mě Martin tak naštval a já od něj chtěl utéct? Nebo čistě proto, že jsem byl zvědavý a chtěl ho znovu vidět?

Podíval jsem se na něj a došlo mi, že je jedno, co mě přimělo sem jít. Jsem tady, on je úžasný a já ho chci doopravdy poznat. A možná ho chci líbat znovu. Možná dokonce ne jedinkrát.

„Um... I've moved here for the entire summer. It's been, pfrr, three weeks that I'm here? Almost a month? Something like that."

„So you know the city quite good by now. I mean, an average person living here from birth probably knows less than you."

„I feel like I don't know the city at all," zasmál jsem se. „Well, no, I know this part a bit, I often go for a run. Over there," ukázal jsem na kopec tyčící se nad domy. „I like the view."

„You run? This far? Strong legs then..."

„Eeeh, do I want to know what you're thinking about?"

Zasmál se. „Dirty minded. I'm starting to like you a lot more now."

Nestihl jsem si rozmyslet, co mu na to říct, protože mi zavibroval telefon a zvědavost byla silnější než já. S omluvou jsem ho vyndal z kapsy, odemkl a podíval se, co to je. Zpráva. Martin. Chtěl jsem ho ignorovat, ale přečetl jsem si první slova, která mě donutila zprávu otevřít.

Od Martin: Vracíš mi to, nebo co? Máš právo být na mě naštvaný, ale proč teď zase nutíš žárlit mě? Vždyť není ani tak hezkej...

Prokroutil jsem očima nad tím, co si o sobě myslí, a nechal zprávu bez reakce. Zahodil jsem mobil do batohu, aby mě už víc nerozptyloval upozorněními, a zvedl pohled zpět k Daneovi.

„What's wrong?" zeptal se starostlivě, obočí stažené do stříšky.

„Eeem... Just had a fight about going out with my roommate, that's nothing."

„Roommate? Won't he/she move you out?" zachichotal se.

„We've known each other for a few years, we're here together, it's fine," zasmál jsem se. „He doesn't mind me going out. He minds me not staying with him right now. Jealous much."

„Oh!" zatvářil se chápavě. „Is there... something?"

„Shall I lie and say we're just friends or you want to know the story behind us dating for two years and breaking up several months ago?" povzdechl jsem. „Because it's a bit complicated. And I don't think it's a good idea to talk about my recent ex on our first date, is it?"

Na chvíli se zamyšleně odmlčel. „So... just friends then," uculil se. Vděčně jsem se usmál do země.

„Okay, let's do the awkward part quickly," uchechtl se. Začal pak nadhazovat základní témata a vzájemně jsme si odpovídali. Věk. Vlastnosti – dobré i špatné. Rodina a přátelé. Záliby. Oblíbená barva, jídlo, roční období a ostatní oblíbené a neoblíbené prkotiny. Hudba, seriály a filmy, youtube, knížky...

Stavili jsme se cestou pro něco málo k jídlu s sebou, protože už jsem umíral hlady, a došli do příjemně vypadajícího parku, kde jsme se usadili na lavičku a povídali si dál. Už dávno jen tak, za hranicemi toho „výslechu" o základních věcech. Škola, práce. První polibek, lásky a vztahy (jen zběžně, spíš kvůli homosexualitě)...

„Well... are you tired enough for me to ask you to come to my place or does it still sound like I want to... use you?" pousmál se opatrně.

„If you wanted to use me, you would have done that when I was drunk and more compliant, wouldn't you?" sklonil jsem hlavu ke straně.

„Yeah, that... would make sense," uchechtl se.

Odmlčeli jsme se.

„So...?"

Nervózně jsem se ošil. „Dane, it's not that I don't trust you, just..."

„You don't know me and you're in a foreign city, I get that," uchichtl se.

„Well, yeah. However, I'm not scared or anything... of being with you. I had a really great time today and I'd love to go out again sometimes," ujistil jsem ho. „The ‚but' is that we have kind of... limited time, don't we? And I'm not sure I want to let myself really fall in love when I know I'll have to let you go. Hope you understand. I'm sorry."

„Everything ends," poznamenal. „Can't we just enjoy the moment? I mean... I like you. And you probably... like me, as you let me hold your hand before and want to kiss me whole afternoon – I see you – so why don't you? Because I want it, too."

Nadechl jsem se a pár sekund vážně přemýšlel, že ho jednoduše políbím. Protože měl pravdu. A protože jsem to doopravdy moc chtěl. Nakonec jsem ale sklonil pohled a zavrtěl hlavou s hlubokým výdechem.

„Alright, let's do it this way," obrátil a znovu se smířeně a trochu odhodlaně usmíval. „We'll stop everything right now, say goodbye and go home, okay? It was our first date, we can both think about it and stuff and we'll see what happens next. Sounds acceptable?"

Vydechl jsem a pousmál se. „Alright."

„So – if you want me to – I'll see you off back home and – even if you don't want me to – I'll keep the naive hope you'll kiss me then."

Pobaveně jsem sklonil pohled a s doprovodem souhlasil.

Šli jsme pomalu vedle sebe a povídali si. Bylo toho tolik, o čem jsme se dokázali skvěle bavit (jen s malou jazykovou bariérou z mé strany, kterou vždy dokázal zachránit strýček google), až mě to zaráželo. Navíc náš smysl pro humor byl dost kompatibilní. Vážně jsme si rozuměli.

V tělesné komunikaci se porozumění zdálo o něco horší, protože se mě celou cestu nepokusil chytit za ruku, ani když jsem o něj schválně zavadil. Nemám tušení, jestli mě tím svým odstupem chtěl přimět po tom toužit víc, nebo se jen doopravdy snažil dát mi prostor na rozmyšlení. Tak či tak to fungovalo v jeho prospěch, protože jsem čím dál tím silněji směřoval k závěru, že chci, aby mě držel za ruku, aby mě líbal a aby z toho bylo víc než jen tohle jediný rande.

Došli jsme spletitou sítí ulic až k hlavní bráně mého ubytování, zastavili jsme naproti sobě a několik dlouhých sekund oba mlčeli. Usmívali jsme se na sebe a já se nervózně rozhodoval, jestli mu mám splnit to jeho naivní přání a políbit ho, protože to by nezvratně znamenalo, že chci pokračování.

Na mysli mi vytanul Martin a naše dnešní hádka. Znovu. I přestože Dane neměl s Martinem vůbec souviset, pořád jsem měl neodvratitelnou potřebu na něj brát ohledy. Ačkoliv si to vůbec nezasloužil. Stejně jsem měl špatný pocit z toho, že jsem utekl a nepromluvil s ním o našem (ne)vztahu.

Protože on mi taky nabízel pokračování a já si nedokázal ujasnit, které z těch pokračování si vybrat. Nejhorší bylo, že ani jedno z nich nebylo jednodušší. Jistě, s Danem to mohlo být jednoduché teď, ale věděl jsem, že to skončí stejně rychle, jako začalo. S Martinem jsme měli základy a mohlo to být lehké později, jenže teď to bylo utrpení, přes které bychom se potřebovali nejdřív prokousat.

Hluboce jsem si povzdechl a Dane se pomalu odhodlával promluvit. Ale ať už to mělo být cokoliv, nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem se ani jen tak rozloučit, ani aby mě dál přesvědčoval a musel se pusy doprošovat. Proto jsem se rozhodl nenechat ho.

Přistoupil jsem k němu, jemně ho chytil za ruku a prostě ho políbil. Ani krátce, ani dlouze. Nebylo to ani zdaleka podobné tomu, co jsme dělali včera. Byl to jediný polibek, ani ne letmý, ani ne příliš hluboký. Z mé strany neskutečně nejistý. Jeden jediný polibek, který ovšem znamenal až děsivě moc.

„Thank you for today, Charlie," pousmál se a pohladil mě palcem po hřbetu ruky, kterou stále držel ve své dlani.

Přikývl jsem. Nebylo potřeba víc. Věděl to, všechno.

„Text me, okay?" usmíval se, když už ode mě malými krůčky couval. Slíbil jsem mu to.

Kývl, otočil se a s rukama v kapsách nepochopitelně vyrovnaným krokem odcházel. Díval jsem se za ním s neustupujícím úsměvem. Na rohu ulice se na mě ještě jednou otočil, a když spatřil, že ho stále sleduji, kouzelně se usmál, než zmizel za vysokým živým plotem.

Zabořil jsem ruce do kapes a s hlubokým výdechem zvrátil hlavu. Mimoděk jsem zkontroloval naše okno, jestli nás Martin náhodou celou dobu nepozoroval, ale nezahlédl jsem nic podezřelého.

Při odemykání brány jsem se psychicky připravoval na pokračování Martinových výčitek.