~~ Poznámka: Tenhle díl je takový spojující a o dost kratší než všechny ostatní díly, proto ho přináším už takhle v půlce týdne. Další bude v sobotu nebo neděli stejně jako první dva a poté i všechny další. Love, Carlie x ~~

Fungovalo to. Od nuceného sebezapření jsme se poměrně rychle dostali až k tomu, že to tak bylo normální a přirozené. Dokázali jsme být kamarádi a náš vztah nám neplést do cesty. Skoro se mi tomu nechtělo věřit, ale zvládli jsme to.

Jistě, míval jsem chvilky, kdy mi chyběl jako víc, kdy mi chybělo líbat ho a dotýkat se ho jako milenec milence. Někdy jsem vyloženě toužil po tom, aby se to znovu stalo. I přes všechny důsledky, které by to přineslo. Několikrát se mi o tom i zdálo.

Byly také chvíle, kdy jsem se vracel ve vzpomínkách k našemu rozchodu. K důvodu našeho rozchodu. V nejslabších chvílích jsem si říkal, že to bylo hloupé a možná bychom tomu měli dát druhou šanci; že přece není tak strašné mít utajený vztah, měli jsme alespoň soukromí. Ale to trvalo vždy sotva dvě minuty, než se ve mně emoce začaly mísit jako tehdy. Byl jsem sice smutný a zničený, ale z principu mnohem víc podrážděný a vyloženě naštvaný.

Naštěstí se ani jeden z těchto mých stavů na našem momentálním vztahu s Martinem nijak neodrazil, protože jsme spolu nekomunikovali zas tolik (kvůli všem závěrečným školním povinnostem) a nepsali si vyloženě každý den. A když jsme spolu šli ven a po dlouhé době se viděli, bylo tolik co probrat a zdrbat a nad čím se dobře bavit, že jsem v jeho přítomnosti neměl ani čas pomyslet na cokoliv ohledně toho, jak ho miluju.

I tehdy, když už jsme se dostali přes tu fázi znovuzískávání vzájemné důvěry a byli jsme schopní snášet narážky na náš vztah s veškerým klidem a pochopením, stejně jsem se snažil o ničem souvisejícím s naším vztahem či rozchodem nemluvit. Hlavně proto, abych to náhodou nepřehnal. Ale i proto, že jsem na to nerad myslel a kazil si tím náladu, když to nebylo nutné.

Už vůbec by mě nenapadlo rozebírat s ním jiný můj milostný život (ne že by nějaký byl). Nechtěl jsem mu ubližovat. Pořád jsem měl tendenci ho chránit, i když bych nemusel. Ale jednou jsem ho miloval a ukazovat mu, že už to tak není, když v první řadě je, by bylo prostě zlé.

On však stejně ohleduplný nebyl. Zaplavoval mě informacemi o holkách, které se mu líbí a se kterými se vídá. Provokoval mě lajky na instagramu a fotkami na stories. Mnohdy mi také vykládal, se kterou se zase při jaké příležitosti líbal a se kterou se málem vyspal...

Žralo mě to, pochopitelně. Obzvlášť když to byl někdo, koho znám taky. Možná ještě o trochu víc z důvodu, že to byly holky. Ne, že bych nevěděl, že není jen na kluky. Vlastně jsme spolu nikdy přesně nerozebírali, co jsme nebo nejsme... Každopádně snad nikdy jsem od něj neslyšel, že by se nějak rozplýval nad krásou a dokonalostí jiných kluků, zatímco o svých holčičích crushích mluvil často i v době, co jsme spolu byli. Jenže tehdy jsem věděl, že je můj a že netouží po tom s nimi spát doopravdy.

Doufal jsem, že nové prostředí na druhé polovině planety pro nás bude v tomhle směru přínosem. Že Martin přestane se svým děvkařením a já nebudu muset žárlit. Měli jsme spolu strávit tři měsíce, proboha, jenom spolu. Na místě, kde nás nikdo nezná, nikdo nás nebude pronásledovat na ulicích a nikdo se nedozví, co se mezi námi děje...

Nebudu lhát, představoval jsem si kdovíco se mezi námi dvěma nestane. Čím víc se blížil odlet, tím víc jsem tomu propadal. Všemu tomu dennímu snění o tom, jak se usmíříme a prožijeme tu nejromantičtější romantickou noc, dáme se zase dohromady a všechno bude dokonalé a bezchybné jako dřív. Nevěřil jsem, že se to vážně stane (už proto, že mám nějakou hrdost a tak jednoduše by to nešlo), ale představám jsem se ubránit nedokázal. Ani jsem nechtěl. Když už tohle dovolenkové usmíření s happy endem nikdy nezažiju, můžu aspoň snít!

Každopádně, těšil jsem se. Čtvrt roku bydlet v LA je jako splnění toho nejvíc vzrušujícího snu. (Když vynecháme sny o Martinovi, kterých v reakci na mé denní snění přímo úměrně přibývalo.)

Těšil jsem se i na tu cestu. I přesto, že je to příšerně dlouhé a únavné, měl jsem přece Martina. Mohli jsme spolu koukat na seriál nebo filmy, povídat si, dělat v letadle hovadiny... bavit se. S ním se snad ani nedalo nudit, ať už šlo o jakkoli dlouhý časový úsek.

Až na poslední chvíli se mi uráčil oznámit, že se mnou neletí. Tvrdil, že mi to už říkal.

Naštvalo mě to. Protože jsem si byl jistý, že nic neříkal, a pokud už o nějaké akci mluvil, nemůže přece předpokládat, že mu zvládnu číst myšlenky a vím, kdy se koná.

Zase se choval jako totální nedospělý idiot a mně hlavou problesklo „vůbec nelituju, že jsme se rozešli". Naprosto okamžitě mě začalo hryzat svědomí, protože to v žádném případě nebyla pravda, a bylo mi z toho, jak mi chybí, zase až do breku.

Emoce jsem sebou ale nechal cloumat jen pár minut a pak jsem si na to zakázal myslet. Na něj a na všechno, co souviselo s mými city k němu. S hlubokým nádechem jsem se uklidnil.

Pustil jsem si písničky a dobaloval se vzpomínkami na loňský přílet do LA.

Věděl jsem, že všechno bude perfektní.