Zkrátíme to.

Dnes k nám přivedl Draco Hermionu. Já seděla na gauči a bavila se přivoláváním Luciusových pastelek, když kreslil nějaký ten jeho obrázek. Ty jeho zmatené hlášky, když sáhnul po zelené a ona tam nebyla, byli k nezaplacení.

Pak se rozrazili dveře a Draco dovnitř pustil Hermionu. Ta se nejdříve zmateně podívala na mě zasypanou pastelkami a pak jen pokrčila rameny.

''Posaď se vedle mámi. Já ti udělám čaj. Máš ráda lesní plody?'' zeptal se Draco.

Hermiona kývla že jo, odsunula horu pastelek vedle mě a posadila se. Draco zmizel v kuchyni, ale zrovna v tu nejmíň vhodnou chvíli.

Právě se totiž ze schodů vyřítil Lucius, kterému zřejmě došlo proč mu zmizely všechny pastelky.

''Narcisso! Cruc-!'' zadrhl se v půlce kletby. ''Ahoj, Hermiono! To je ale překvapení...!'' řekl nervózně, přišlápl si svůj plášť s růžovými kytkami - který nosí výhradně doma-, zakopl a spadl ze schodů.

Hermiona vybuchla smíchy a já se přidala. Smáli jsme se tak hlasitě, až se hory pastelek otřásali.

Zrovna vešel Draco s čajem zakopl -otec se v něm nezapře- a polil se jedním z čajů. Druhý v letu zachytila Hermiona kouzlem ''Vingardium leviosa'' a přilevitovala ho k sobě. Draco se posbíral ze země a vzal jeho ocelý vyztužený hrnek co přežije i zombie apokalypsu. Pak přišel k Hermioně se smutným pohledem.

''Alespoň krásně voníš'' řekla Hermiona a políbila Draca na čelo ''A taky dobře chutnáš.'' doplnila s úsměvem.

Lucius tam stál jak solný sloup a čuměl střídavě na Hermionu a na Dracovo čelo. Prostě pohled Luciuse a otevřenou pusou a obočím v oblacích. Asi mu ještě nedošlo že Draco Hermionu miluje. Jeho mysl tudíž musí být jako šnek.

''Luciusi?'' zeptala jsem se opatrně, protože poznávám toto jeho chování. Důsledky jednoho mého vtipu kdy jsem ho proměnila v slepici a při přeměně na člověka mu zůstaly slepičí instinkty, které se projevují když jeho mozek se snaží pochopit city druhých. Prostě se zvencne a chová se jak slepice.

Teď na mě škubnutím pootočil hlavu kterou mírně naklonil. Stál tam přikrčený s křídly, teda rukama, připravenými k vzletu. Takže vypadal jak magor a já věděla, že pokud chci aby se vrátil do normálu, tak musím vypadat taky jako magor.

Pomalu jsem přistoupila k této Lucíko-slepici, se zdviženýma rukama v přátelském gestu. Přiblížila jsem k jeho hlavě jednu ruku a on se na ni nedůvěřivě díval.

''Paní Malfoyová?'' řekla Hermiona, která se na mě čuměla jak na magora a touto větou vyplašila Luciuse. Ten začal zmateně skákat po obýváku a já za ním skákala taky, abych ho chytila. Nakonec jsem ho odchytila v rohu pokoje a on se zase stal tím klasickým Luciusem.

Pak Hermiona radši odešla a já šla tuto slepičí událost zapsat do této postradatelné knihy.

Avada! Měj se mrtvě!

Nahoře je obrázek od mojí kamarádky ditazezulova. Píše deník Severuse Snapea, tak se určitě podívejte.