„O co se tedy jedná? Rychle, nemáme moc času."

To se už však Theo začal pohotově vysvlékat, dokud nestál jak v rouše Adamově, a Henri mezitím urychleně vysvětloval. Erikk jen doufal, že nechystají nic nekalého, jako čemu byl tehdy svědkem. A Arsen vpovzdálí již drtil pěsti, připraven za tou dvojicí úchylů v okamžiku vyrazit.

„V našem světě sice nemáme magii, ale pár jedinců je schopných přeměny do zvířecí podoby. Tito jedinci se nazývají metamorfové. A Theo je obzvlášť velice speciální metamorf. Nevím, jestli jste ve vašem světě slyšeli o Pegasech. Jsou to létající koně. Takže, naším plánem je přeletět ohnivou hranici a toho mága najít. Jak moc se svojí magií zaměřujete na nebesa?"

Erikk, přestože neviděl očima, i tak byl z toho, co se děje, úplně rozhozen. A to slovo rozhozen je velice slabé. Nedokázal ani pořádně naslouchat tomu vysvětlení, jak byl zaměřen na podivné děje v Theodorově těle. Podobné tomu, co se stalo u nich na pozemku, avšak tehdy to byl pouhý začátek, pouhý náznak. Nyní se jeho tělo zvětšovalo, jeho chodidla narůstala, obalovala se rohovinou. Každý kousek jeho těla porůstal srstí, obzvlášť jeho hříva byla dlouhá, její struktura připomínala vlákna pavučinky. A aby toho nebylo málo, stále se něco dělo. Stále přeměna neskončila, přestože již vypadal jako každý jiný kůň. Na zádech začaly vznikat výrůstky, které se prodlužovaly, porůstaly peřím, zvětšovaly se až na délku větší než výška jednoho člověka.

„Je to... reálné?" nedokázal říci nic smysluplného. Bylo vůbec úspěchem, že řekl alespoň něco.

„Ano, sire Erikku, rychle usedejte. A nelekejte se, poletím s vámi," popohnal Henri Erikka k Pegasovi bílému jako čerstvě napadaný sníh, který se na mága zvesela usmíval a hrabal elegantně kopytem v hlíně. Na okamžik musel v hrabání polevit - to, aby neublížil švábímu Henrimu, který se po jeho srsti šplhal až k hlavě a zachytil se mu drápky do hřívy.

Měl štěstí, že v koňské podobě to lechtání tolik necítí!

Erikk se pořádně ani neuchytil, když se Theo rozběhl směrem k hořící hranici. Ačkoliv se snažil být zdatným a odvážným bojovníkem jakkoliv, vůdcem Tajné jednotky, připraveným na každou situaci - kdo by byl připraven na skutečnost, že se člověk, obyčejný člověk, lusknutím prstů změní ve zvíře? A rovnou okřídleného koně? A ten šváb? To musel být pan Henri, dovtípil se okamžitě a sevřel pevněji krk Pegase. Ten totiž, jakmile byl mimo dosah jejich skupiny a zároveň v dostatečné vzdálenosti od ohně, zamával několikrát křídly a vznesl se na nebesa.

Arsen, který celou Theovu přeměnu sledoval svým dárečkem od tatíka, jen klesl na zadek, jedno, jestli pod ním bylo listí, hlína nebo vlčí bobek; a pomalu si promnul obličej.

„No do prdele..."

A z jeho sedu se nezvedal dlouhé, předlouhé minuty.

__________

Bohužel, jakmile byli oba měniči ve svých zvířecích polovičkách, veškerá komunikace z jejich strany vázla. Naštěstí jen stačilo, aby Erikk poručil slétnout níže, nebo výš, doprava či doleva.

Samozřejmě, že neviděl - neviděl barevnou krajinu svýma očima. Přesto se cítil jak vločka padající z nebe, vznášející se ve větru, kolem ní není nic, jen prázdno, jen ticho, jen nekonečný prostor; a až tam dole se něco děje, hýbe se život, tančí stromy ve větru.

Takto se cítil Arsen, když byl unášen na Králi? Co viděl on, svýma očima?

Dal by za to celý svůj život, aby alespoň jednou spatřil tuhle krásu. Tu krásu a Arsenův obličej, je jedno, jaký výraz by měl mít zrovna nasazený. Jestli by se mračil, šklebil, převracel očima, otráveně špulil rty... Kdyby se usmíval, nebo na něj pouze hleděl, s tou jeho utajenou něžností v očích, to by byl ten nejskvělejší dárek, který by mohl dostat. A který bohužel nikdy nedostane.

Opustil své skryté tužby a již se soustředil na to, aby našel stopu po těch třech uprchlících. Jedná se také o jezdce. Je možné, že svůj útěk na sever jen nahráli, a později se stočí pryč. Kam by mohli jet? Na východ se nacházejí kopce, vysoké a nepřístupné. A mezi nimi pár vesniček. Zato na západ, tam už jedna větší osada je. Co osada, od rozvoje obchodních cest mezi Dukem a původní Říší se z toho stalo centrum!

Erikk tedy pokynul ke změně letu a dál prohledával lesy pod sebou.

A brzo je našel.

Avšak stále projížděli lesy, a zde Theo nemůže přistát, ať chce, jak chce. Museli tedy letět velice pomalu, následovat jejich dráhu, vyčkávat, až se dostanou na malou mýtinu, kde si je podají.

Teďka měl Theo možnost předvést svůj letecký manévr. Zrychlil, letěl až neuvěřitelnou rychlostí, která málem odfoukla švába z jeho hlavy, a řítil se k místu, na který Erikk poukázal. Jeho plápolající hříva šimrala Erikka po tváři do takové míry, že se na malý okamžik zapomněl soustředit na dění na zemi a málem včas neuchopil rukojeť meče.

Jaké to bylo překvapení, když před trojici zločinců rázem přistál okřídlený kůň - přímo obraz nebeské moci.

Koně zločinců divoce vyskakovali na zadní. Vyděšení náhlým zabrzděním, stejně tak i Pegasí aurou, která na ně doléhala. Muži se je snažili usměrnit, otočit a hnát pryč, ale stačilo jedno zaříháni a ti hřebci se zklidnili, stáli na místě jako sochy, jako vojáci připraveni na rozkaz komandéra.

Ty vole, tak to je drsný. To si musím doma zkusit! Problesklo Theovou hlavou.

Erikk seskočil z koně a již se s mečem hnal na jednoho z trojice. I Henri opustil bezpečí Theovy hlavy a proměnil se zpět v člověka, v zabijáka DAMMu, který i holýma rukama zpacifikuje rozzuřeného lva.

Theo netušil, jak je to možné, ale ten nahý švábík byl tak šikovný, že dokázal úspěšně uskakovat před ostřím meče. Ani jednou nebyl v ohrožení. Když se opět skrčil před ranou, popadl větev na zemi a vyblokoval jí meč. Tento útok byl tak náhlý, že muže překvapil a dovolil mu se dostat do těsné blízkosti. A v té Henri vedl. Pevním stiskem zápěstí zločinec povolil meč, který upadl na zem, a následně byl doražen několika šikovnými chmaty.

I Erikk si nevedl špatně. Tedy, vedl si neuvěřitelně. Jeden muž byl dávno zdolán, avšak zbývající osoba byl ten mág. A přestože bojové umění již na svůj věk tak dobře neovládal, neznamenalo to, že bojovat neuměl. Obzvlášť, když si vypomáhal svým mojem.

Ale Erikk Navalo je hrdina války proti nestvůrám. On a jeho tupý meč porazili Krále příšer, a o tomto činu se zpívá v popěvcích, hrají se hry, vypráví se o tom hospoda od hospody. A starý mág tak bojoval zbytečně. Brzy už krvácel z několika ran a jeho oči ztrácely jiskru života.

Erikk se obrátil na své společníky. Jakožto muž, který vyrůstal v prostředí výcvikového tábora Tajné jednotky a jezdil s nimi pravidelně v létě k jezeru, stejně jako muž, který to jednu dobu trochu v Egálii přehnal, a také jako muž, který si libuje nejvíce v Arsenových ramenech a v již svaly plné hrudi; dokázal ignorovat Henriho úplnou nahotu. Alespoň tak.

„Děkuji vám za pomoc, Henri, Theodore," kývl s uznáním na každého z nich a zasunul svůj zakrvácený meč do pochvy. „A nebojte, vaše tajemství bude u mě v bezpečí. I u Arsena."

„O to se nebojíme. Věříme vám," kývl zpětně Henri, a i když neměl na sobě ani kus bavlny, přesto dokázal vyzařovat dostatečné množství autority, aby ho všichni kolem brali vážně.

„Chápu, proč jste nám to nemohli říci. Předpokládám, že ve vašem světě to také není úplně jednoduché?" zeptal se Erikk opatrně. Sám zažil, k čemu taková výjimečnost vybraných osob může vést. Doplatila na to jeho rodina a málem i on sám.

Henriho vráska na okamžik ztmavla, když tato otázka padla. Pohlédl na svého Pegase, který se snažil poskládat si pohodlně křídla k tělu, než plně odpověděl.

„Není."

Erikk na okamžik zaváhal, semkl pevně rty, než pokračoval v rozhovoru.

„Vím, co mezi vámi je."

Theovy hrátky s křídly ihned ustaly. Neodvážil se pohnout ani brkem.

„Mezi mnou a Arsenem... Je to stejné. On je důvod, proč stále žiji. Proč jsem pouze vyvázl slepý."

Henri nenacházel slova, kterými reagovat na jeho přiznání. Zato Theo věděl přesně, co dělat. Hlavou ihned drcl do Henriho tváře a stihl ho přitom olíznout.

Vidíš? Říkal jsem ti to!

„Stražte si to pouto, co mezi vámi je," padla poslední slova velkého mága Erikka, než se naposledy rozhlédl po tělech, a už usedal na hřbet tvora, na jehož existenci nikdy nezapomene.

Henri se také přeměnil ve švába a opět se zanořil do hnízdečka v jeho hřívě.

Theo našel dobré místo pro průlet na zem. Navíc si dal více záležet s přistáním mezi stromy, jak již nebyli ve spěchu. Chvíli lesem poklusával, zanechával za sebou cestičku z bílých brků. Aby však ani jeden z nich nepochodoval nahý, s proměnou zpět vyčkali až na místo, kde zanechali své oblečení.

A když se pak trojice hrdinů opět objevila mezi bojovníky, po zvířecím dobrodružství nebylo ani stopy.

Téměř.

Arsen nespustil z těch dvou oči. Celou dobu, co se k nim přibližovali, ani nemrkl. Vůbec netušil, co má dělat. Jak to vůbec přijmout. Nedokázal uvěřit, čemu to byl svědkem. Něčeho tak... zvláštního.

Když však jeho výhled zastínila postava Erikka a jeho letmý úsměv na rtech, veškeré dilema bylo vyřešeno.

Tak co. Ať se proměňují jakkoliv, je to jejich život, ne? Takže co mu je do nějakého okřídleného koně, ať si klidně bude okřídlené prase, vždyť Arsenovi je to ukradené. Jemu záleží jen na jednom.

Na tomto.

Na Erikkově úsměvu.

A tím to haslo.

Zato Verden, ten byl ve větší kaši. Ten byl totiž také svědkem toho cirkusu, a vzhledem k tomu, jak moc nevěřil jejich historce o jiném světě, bral to velice, velice těžce. Dokonce tak, že se od té doby nepohnul, nepromluvil, nic. Málem to do něj zapíchl probuzený bandita, a on si toho ani nevšiml! Kdyby nebyl Lucus po jeho boku, ztratil by rod Erieev posledního žijícího předka jeho generace.

„Mág je mrtvý."

V této chvíli by měl Verden vyskočit na nohy a prudce zavrčet: „A jak jste ho sakra dokázali zabít?"

Ale protože byl mimo, této úlohy se ujal nevinný Lad.

„Tajemství," zazubil se Theo a promnul si záda, která ho začínala bolet od toho nákladu, který nesla.

„Ještě jednou vám děkujeme."

„To nic, to nic," mával Theo rukou, ale usmíval se jak sluníčko. Byl rád, nehorázně rád, že nakonec to byl on, kdo zachránil den a sklidil pomyslný aplaus.

„Nyní můžeme pokračovat na sever za paní Asah."

„To abychom si pospíšili a pánům pomohli," probudil se Verden s nevídaným nasazením.

„No, bylo na čase," zamrmlal Arsen a kroutil hlavou. Už chtěl vyskočit do sedla, když se rázem začala celá zem otřásat. Koně se stali opět neklidnými, zběsile vykopávali nohama, někteří dokonce utekli pryč a marně za nimi vojáci dobíhali. A jak tak jeden po druhém opouštěli svá místa, zatímco otřesy sílily, nakonec na místě zůstalo jen pár vybraných.

„Henri!" Theo pevně sevřel Henriho dlaň. „Myslíš?"

„Asi."

„Co se to děje?" rozhlížel se zmateně kolem Verden. Podobně i Lucus s Ladem. Jen Erikk stál nehybně jak socha, drže Arsenovu ruku ve společném klubku.

„Cítíš to?" šeptal, jeho koutky úst zlehka směřovaly nahoru. Arsen přikývl, oči zavřené.

„Jo, to je... šílený. Všechno se zbláznilo!"

Jak Arsen totiž sdílel s Erikkem pohled, viděli krásně, jak se všechny částice v okolí rozpohybovaly neuvěřitelnou rychlostí, jak se chaoticky motaly jedna přes druhou, v tak těsné hustotě, že by se sotva mezi ně něco vešlo, ale přesto se nikdy nesrazily. Přitahovaly se a odpuzovaly zároveň, zběsile se hnaly po nepředvídaných trasách. Kolem nich vznikala záře energie, a čím větší byla jejich rychlost, tím silnější byla i ta záře. Až začínala oslepovat jejich mysl.

„To je ten... Bifröst?" vykoktal v tom otřesu Theo alespoň něco, cokoliv. Henri jen neurčitě pokývl hlavou.

„Jdeme domů?"

„Asi."

Nato Theo švába pevně obejmul, přitiskl svá víčka těsně k sobě, držel je a odpočítával sekundy toho otřesu, kdy konečně ustane. I Henri položil své ruce na jeho záda, vnímal jeho pach po několika dnech bez sprchy, ale zároveň jakousi vůni elegance, kterou nesl Theo po své zvířecí podobě. Držel ho pevně, ale to nestačilo, a tak svůj stisk ještě zesílil, že sotva dokázali oba dýchat.

Až ten třesot nakonec neustal.

Henri otevřel oči.

Byla tma. Byla tma a velká zima. Přestože Theo hřál jak kamna, pro švába s tenkou lněnou košilí to bylo v zimě málo. Už teď se otřásal. Theo si všiml té změny. A proto, přestože se toužil pořádně rozhlédnout a párkrát si poskočit po zemi jejich světa, nadále svíral tu svalnatou, a přesto nakonec tak křehkou postavu, kterou nadevše miloval.

„Kde asi jsme?"

Henri několikrát zamrkal, aby se jeho oči přizpůsobily potemnělému prostředí. Byl až překvapený, kam je ten Bifröst vysadil.

„Zdá se, že jsme jen blok od bytu," zvolal, a tím úžasem si ho až Theo odtáhl od těla, aby se mohl zadívat do jeho očí a ověřit si tu skutečnost.

„Vážně?"

„Ano," kývl, nyní již plně přesvědčený, jak rozeznal klíčové prvky v okolí.

„Drž se mě a naváděj. Nechci, abys mi po tom všem zmrzl. Ačkoliv, znám jeden zaručený způsob, kterým tě rozehřeji..."

„Theodore. Sotva jsme se vrátili a ty... ty myslíš jen na to?"

„Na co? Chtěl jsem ti uvařit svařák!" hrál kůň blbého a nesmírně mu to šlo.

Šváb jen nechápavě zavrtěl hlavou. Opravdu, jak se jen mohl zaplést s takovýmto idiotem?

Proč ten idiot v sobě nese něco, co toho druhého spoutá a nepustí ho, ať se snaží z těch pout vymanit jakkoliv?

Může po těch událostech všechno svést na osud?

Henri se zastavil. Jelikož se snažili co nejdříve dostat z mrazů do tepla, Theo byl až zděšený, jestli se náhodou něco nestalo. Okamžitě se otočil za švábem, ale neměl čas zanalyzovat situaci. Ten šváb na něj totiž zahájil útok. Přitiskl své rty na ty Theovy, co přitiskl, prohloubil je ve vášnivý polibek, z něhož jeden i druhý lapali po dechu.

„Ich liebe dich," zašeptal, přičemž přehodil Theovu ruku přes své rameno a dále ho vedl do svého bytu. Domova.

________

„Takže, oni zmizeli? Vrátili se tedy tam, kam měli, že?" Arsen koukal na místo, kde ještě před chvílí postávala objímající se dvojice. Nyní po ní zbylo jen rozvířené listí.

„Pravděpodobně," promluvil Erikk.

„Tak to je super," pokýval Arsen hlavou. Bylo fajn, že se to vyřešilo nějak samo působením magie, která se očividně úplně nevytratila, a nadále proudí zdejší zemí. Bylo to sice dost narychlo, ale co už. On na žádné rozlučkové proslovy není - hlavně po něm nechtějte rozlučkové proslovy! Alespoň se ti dva konečně vyspí na měkké posteli, dobijí si ten mobil nebo co, který musí být už vyšťavený, možná si dají panáka chlastu lepšího, než jaký mají v hospodě U Semea. Napadlo ho spoustu věcí. Bylo ale jasné, že to jsou už záležitosti, které náleží jim, a ne Arsenovi. A tak si začal balit své saky paky, směr Menhan.

Odpojili se od hlavní skupiny již po cestě. Nepotřebují jít do hlavního města a zase se vracet do jejich obydlí, že?

Zrovna zastavili u větší tůně, aby trochu osvěžili své koně, kteří tu cestu už také mleli z posledního.

A tak postávali ve stínu stromu, sledovali, jak se zvířecí krky ohýbají k vodě, poté sebou pohazují a pak zase chlastají, jak se sluneční světlo odráží od hladiny a rozptyluje se ve formě tisíce jiskřiček, jak se ptáci slétávají, aby také načerpali tekutin na své dlouhé cesty, i jak se před nimi žabky schovávají pod hladinou.

Erikk sevřel Arsenovu dlaň.

„Nejsi zvědavý?"

„Hm? Na co?" vzhlédl muž na svého partnera. Najednou ho napadlo mu sundat ten šátek. Jeho kůže musí dýchat, nemůže být neustále takto zahalen. A tak jeho ruka konala, zatímco mág pokračoval.

„Na Theodora. Na to, že to byl ve skutečnosti okřídlený kůň."

„No, tak byl no, co teď. Mám se z toho zbláznit? Hlavní je, že jste dopadli toho parchanta, a že se vrátili v pohodě domů, ne?" schoval si šátek do kapsy, a ještě upravil Erikkovi vlasy na čele, aby mu zbytečně nezacházely do jeho vypálených jamek a nešimraly ho.

„A víš, že byli..."

„Co byli? Zvířata? A hele, cos mi to minule vlastně chtěl naznačit?" založil jeho vlasy za ucho a nahodil nebezpečný tón.

Ten však byl rázem uklidněn něžným polibkem na rty.

„Opět se to snažíš zakecat? Tedy, zalíbat?"

Podlý mág se jen ušklíbl.

„Nedošlo ti to?"

„A co jako?"

Erikkův úsměv se ještě prohloubil, jak se dravě vrhl na Arsenovy rty. Rukou už sahal na jeho rozkrok.

„Že si to užívali stejně, jako my," zašeptal mezi polibky smyslně do Arsenova ucha a nadále nenechal prostředí mezi jeho nohama nedotčené. Naopak, velice šikovně tu oblast dráždil. Arsen však prudce od sebe Erikka odstrkoval.

„A ty to víš jak, hm? Tos je sledoval? Jak nějaký úchyl? Copak ti nestačím? Ha?"

Ačkoliv se tvářil naštvaně, kdyby byl opravdu na Erikka nasraný, tak by se ten tmavovlasý mág po jeho chmatu jen tak ze země nezvedl. Ale protože se sám držel nějakou dobu zpět, a Erikkova ruka, no, věděla, co dělá; celé to odstrkování bylo jen hrané. Nakonec stejně leželi na sobě, přicuclí jak pijavice.

A Firs byl opět nechtěně svědkem dalších jejich hrátek.