Henri s Theem byli zavedeni do jejich dočasného pokoje. Brzy nato jim byla přinesena i káď s teplou vodou a nějaké hadry na utření. Za aviváží teda nevoněly, ale Theo ocenil alespoň nějaké osvěžení, a když před ně přistál kus chleba a cibule, pohoštění bylo dotáhnuto k dokonalosti. Skoro.

„Kdyby byla cokoliv třeba, dejte vědět, nebo si to najděte sami. Kdybyste chtěli ještě vodu, na dvorku je studna," velice stručně vysvětloval Arsen, který pak definitivně dal sbohem, jelikož s Erikkem měli ještě práci. Potřebovali se postarat o koně, najít a zavřít zpět tu nezbednou slepici, která utekla do lesů, jakmile se dvojka soustředila na návštěvníky, ale zprvu a především se najíst.

A tak byli návštěvníci zavřeni v pokoji, sami, volní – částečně, a bez cizího dohledu. Rázem jejich povzdechy měly hned trojnásobný osvobozující účinek.

„Dopadlo to... celkem dobře?" hádal Theo a zubil se na společníka, který se neustále mračil. Po této větě se na chvíli uvolnil, aby pohlédl na Thea, a až teprve teď se jeho srdce definitivně uklidnilo. Přesunul se k posteli a usadil se.

„Zatím. Získali jsme jejich důvěru, aspoň něco. Ale stále to neřeší náš problém."

„Jak se dostat zpět?"

„Správně..." Henri se předklonil a zapřel lokty o stehna. „Ten slepec, Erikk... Myslím, že má nějakou zvláštní schopnost."

„To určitě. Nevěřím, že se dokáže prát jak Jackie Chan jen tak. Vůbec ti nedal příležitost udeřit!"

„Ano."

„Ale tak co, my také máme svá tajemství, ne?" usmál se Theo a odlomil si kousek z chleba. No, chutnalo to podobně, jako jeho kulinářské pokusy, ale co už. A Henrimu nedělá problém jíst i týdny plesnivé potraviny, tak to tu snad nějak přežijí, kdyby se jejich výlet měl výrazně natáhnout. Probůh, to snad ne.

Cibuli však odstrčil bokem. Opřel se zadkem o stůl a chvíli polemizoval nad celým jejich zážitkem, nad vším, co se událo. Nad svými chybami, které Henriho málem stály život.

„Promiň," hlesl nakonec, když to již nevydržel. Henri vzhlédl na společníka, ale nic neřekl.

„Úplně jsem to posral. Zase. Ale tak! Nejsem člověk stvořený do akcí, tak proč se stále ocitám právě v takových situacích?"

Henri si jen povzdychl, než vstal a přikročil k depresivnímu koňovi.

„Není to tvá chyba."

„Vau. Žádné poučky o tom, jak neschopný a nepoužitelný jsem?" ironicky poznamenal, nedokázal se kouknout Henrimu do očí.

„Ne každý je stvořen pro boj," snažil se říct jen pravdu pravdoucí a Theovi nelhat. Opravdu, Henri byl už zvyklý, že Theo není zrovna typ, který by dobrovolně zvedl ruku a vedl celý oddíl do války. Má své chvilky, kdy nedokáže překročit ten práh. Ale snaží se. Vždy se snaží, jak jen to dokáže. A nebýt jeho snahy, přežili by útok Protektorů u DOGu? A možná je právě dobře, že má tyhle své chyby, a že díky nim naučil Henriho trpělivosti, tolerance a... lásky.

„Jo, ale neměl bych být v tom už profík? A co ty? A oni? Vždyť co dokážu já, oproti nim?"

„Theo," pobaveně si odfrkl Henri. „Pochop, kde to jsme. V cizím světě. Ti muži jsou pravděpodobně vycvičení bojovníci, museli již vybojovat mnoho bitev, copak ti to nedochází? Ani já nejsem na takové úrovni, abych se jim rovnal."

Tahle slova Thea překvapila. A trochu i uklidnila. Nakonec jen tiše zamumlal.

„Ale já tě nechci zklamat."

Henri pohladil tvář toho ztrápeného koně, než si opět povzdychl.

„Proč bys mě měl zklamat? Kdo to za mnou přijel do Berlína? Kdo tady chce opustit svoji rodinu, své přátele, kvůli mně?"

„Já," poznamenal Theo, a do hlasu se mu vracela špetka pyšnosti.

„Vidíš," ukončil Henri, co měl na srdci, a obešel Thea, aby se dostal ke stolu pro kus chleba. Byl připraven, že ho to bude stát všechny chuťové buňky, ale musí to přetrpět. Jak asi trpí Theo na tomto místě, kde i obyčejný pot voní jak kytičky, jelikož všechno ostatní nese náznak zatuchlosti a jednoduše – jak asi musel vonět středověk?

Jenže nějak zapomněl, že jeho pot je obzvlášť voňavoučký jak cukrová vata, jediný zdroj Theova čichového potěšení. A jak zavanul těsně pod koňským nosem, a ten si navíc vybavil tu tajnou fotku schovanou v peněžence, opět se v něm roztančil ten žár, který musel dnes hned několikrát potlačit. Zdá se, že ti hostitelé nějakou dobu nepřijdou. A Henri tu stojí před ním, naservírovaný jak crème brûlée, prostě jemný jak smetana, sladký po cukru a karamelu.

Měl by se zmocnit momentu dříve, než chňapne po té odložené cibuli.

„Henri... zlato..." Theodor zezadu obejmul švába. Vnímal jeho sladkou vůni, nyní bez náznaku parfému, naopak přesycující jeho potem a neodolatelnými feromony. Sevřel ho pevně k sobě, přitiskl na svoji hruď, nezbednýma rukama sjížděl dolů na jeho poklopec. Ne však, aby jej odepínal, vysvlékal. Ne. On jej naschvál dráždil, naschvál vyvíjel tlak, kopíroval jeho linie, které byly kvůli jeho dotekům čím dál výraznější.

„Co děláš, Theo?" Henri držel kus chleba, ale nebyl schopen si ho přiložit k ústům.

„Pšt, Henri... Co myslíš, hm?"

„Neblázni," snažil se šváb vyvléct z obětí, ale koňské síle se nemohl rovnat, a už vůbec ne koňské umíněnosti.

„Blázním. Z tebe," šeptal Henrimu smyslně do ucha, zavanul ho horkým dechem, který dokáže rozpálit celé tělo. Jeho dotyky byly čím dál intenzivnější, promyšlené, aby navodily co největší stimulaci. Henri měl co dělat, aby zachoval svoji přísnou tvář, s níž jen marně káral toho chlapa za jeho neposlušnost. Přesto mu nakonec unikl vzdech, jelikož se mu jich v ústech shromáždilo až příliš a už je nedokázal držet zpět. O to více vražedněji vypadal, když otáčel hlavou na Thea.

Ten si z toho však nic nedělal. S ďábelským výrazem dokonce využil situace, že se Henriho rty dostaly na dosah těch jeho a ignoroval jakýchkoliv vzdorů ze strany švába.

Aby toho nebylo málo, kromě Theova jazyka ještě něco nepříjemně vrtalo do Henriho postavy.

„Tady ne," opět se pokusil vyškubnout, a dokonce se mu to v okamžiku oslabené obrany podařilo, ale Theo neváhal a už ho opět strhl k sobě.

„Nebyli jsme spolu celou věčnost. Navíc, zrovna jsme byli málem oba zabiti. Nevíme, co nás čeká zítra, pozítří... Jestli tady nakonec nezůstaneme. Neumřeme. Musíme si užívat každého momentu," zabořil obličej do Henriho ramena, pokoušel se působit co nejlítostivěji. Nemusel se ani příliš snažit. Sotva se k němu nastěhoval poté, co se měsíce sotva viděli – prostě má jako každý chlap své potřeby a je si jistý, že Henri na tom není jinak. Jeho reakce mu slouží jako dostatečný důkaz.

„Prosím... Můj Pegas tam dole se tě už nemůže dočkat..."

Henri jen v duchu lamentoval nad tím, že tomu chlapovi udělal s dobrými úmysly svařák, a jak se mu to vymstilo! Ale jeho stimulaci nemohl odolat, ať se pokoušel jakkoliv. Doba odloučení se podepsala na obou postavách, nejen v oblasti jejich potřeb, ale také v přehnaném ochranitelství. Každý si toho druhého vážil o to více, obával se jakéhokoliv škrábnutí, které by ten druhý mohl obdržet. No, málem je tento fakt přivedl do hrobu, ale zdá se, že majitelé tohoto obydlí jsou velice tolerantní osobnosti, ať se zdají neprůbojné jakkoliv. Obzvlášť doteď nemohl pobrat, jak nad jejich vysvětlením ten mladší, Arsen, jen pokrčil rameny a více to neřešil. Zvláštní to lidi. Nyní vyvstává otázka, jestli jsou všichni v tomto světě stejní, nebo měli pouze nehorázné štěstí.

Nad většími úvahami už nemohl přemýšlet, jelikož Theo stále tlačil na jeho poklopec a ten se již stával nesnesitelným. Nakonec s povzdychem odložil chleba, uvolnil pásek a stáhl kalhoty. Dlaněmi se zapřel o stůl a snažil se je zachovat natažené a udržet svoji polohu i přesto, že se jeho tělo začalo pravidelně nadzvedávat.

___

„Myslím, že pro dnešek jsem se už vyčerpal," prohlásil Erikk a s rozpaky si sundával šátek z očí. Trochu růže se mu dostalo i na špičky uší. Rychle stáhl své vědomí, které měl roztažené po celém jejich pozemku, od hranic stromů přes střechu i základy domu, zpět do své mysli ohraničené tvrdou lebkou, a odkázal se pouze na pomoc svého partnera.

„Ty? Vždyť teprve zapadá slunce. Neříkej mi, že tě ten boj tam tak rychle sebral, velkýho Erikka Navala," ušklíbl se Arsen a vybíral bochník chleba z lněného pytle. Pohodil ho na stůl a chtěl dojít pro sádlo, ale Erikkova ruka ho zachytila a přitáhla k sobě. Propletl ruce kolem jeho těla, objal jeho hruď, ušima naslouchal bušení Arsenova srdce, které nabíralo neobvyklé rychlosti.

„Víš, že ti dva..."

„Co?

„Nic," usmál se pro sebe a neopustil Arsenovo teplo. Tomu to však lezlo pěkně na nervy. Kvůli té dvojici vyhládl mnohem rychleji, žaludek mu už hulákal na celý dům. A Erikk, ten hajzl, to řvaní o pomoc úplně ignoroval.

„Jestli nic, tak mě nech. Jinak za sebe neručím, že ti nesežeru vlasy."

„A nemáš spíš chuť na něco jiného?"

„Jasně, blbečku. Nejsi náhodou vyčerpaný?" nadhodil Arsen tomu slepému mágovi.

„Na to si najdu energii vždy," opět se zavrtal do jeho hrudi, políbil ho i přes vrstvy látky.

„Jdi do prdele," vyvlíkl se Arsen ze sevření a kráčel pro sádlo. „Nejprve najdi tu slepici, pak můžeme mluvit o něčem jiném."

Erikk se zasekl, otevírat vědomí se mu zrovna rozhodně nechtělo.

„Později," výmluvně se usmál a vyhnul se Arsenovým hlubším otázkám.

„Dělej si co chceš," odsekl a postavil nádobu na stůl. Když však spatřil Erikkův nepřítomný obličej, v němž sídlily dvě hluboké jámy – pozůstatky jeho očí, píchla ho lítost do srdce. Usadil se, již pomalu a klidně, ne prudce jako před těmi cizinci. Už ukrojil plátek chleba a mazal jej, aby ho podstrčil slepci přímo pod nos.

„Na," jeho hlas již také ztratil veškerý chlad, veškerou autoritu, proměnil se až neuvěřitelně. Nikdo by neřekl, na základě jeho hlasu, že se jedná o tu samou osobu. Erikk povolil rty, tak akorát, aby se do nich vešel chléb. Po ukousnutí ústa zavřel a ten kousek přežvykoval.

Arsen sledoval toho muže, v němž viděl všechno, čím byl, čím je, a čím chce být; všechny jeho chyby, ale i výhry; celý svůj život – protože Erikk byl jeho životem. Palcem přejel po jeho rtech, na nichž mu ulpěl drobek, ale nesjel s ním pryč. Držel ho v koutku, a jakmile Erikk dojedl, přesunul ho na jeho spodní ret.

Hladil ho, zasněně sledoval, jak se přizpůsobuje jeho pohybům. Poddává se jim, stejně jako drsný majitel těchto rtů. Nakonec se přeci naklonil, aby palec nahradil něčím jiným, a po malém hubanovi již zase podstrkával chleba a vyčkával, kdy to sousto dojí.

„Myslím... Pamatuješ, na tu kouzelnici z opuštěného domu? Ta, co vše předurčila?" načal Erikk, aby natáhl chvíli v kuchyni co nejdéle, a při hledání slepice nemusel být svědkem něčeho... no, velice soukromého.

„No? A co jako s ní?"

„Jestli s pomocí toho Diva dokázala urychlit čas a vidět do budoucnosti, možná je možné využít magii i k přemístění lidí v prostoru a čase."

„Zadrž. Ty chceš, jestli to chápu dobře, použít své mojo k tomu, abychom je poslali tam k nim? Jako, nic proti, ale sotva jsem před pár lety pohnul nožem, natož se teď tady pokoušet o nějaký... ani nevím, jak to nazvat, Erikku."

„Jak jinak jim můžeme pomoci?"

„A můžeme vůbec? Netušíme, jak se sem dostali. A cítíš se vůbec na to? Protože já ne. Hele, i kdybys to byl ty, já a zavolali bychom Verdena a Andu a paní Asah a kdo ví koho všechno, jseš si jistý, že to půjde?"

„Jestli se mají dostat domů, tak musí."

„Dobrá, no," poškrábal se Arsen na tváři, rozhodnut více do toho nestrkat nos. Věřil Erikkovi, nikdy si nedovolil o něm pochybovat – až na výjimky, ale tento nápad... Nezdál se mu reálný. Na druhou stranu, měl asi pravdu s těmi jinými světy. Možná ani tohle neskončí jako pouhý výkřik do temna a bude to mít nějaký reálný základ. A tak ho začal mlčky podporovat a tuto bláznivost úplně nezavrhl.

_____________________

Na druhý den ráno nachystali majitelé malé usedlosti cizincům oblečení, protože podle Arsenových slov „Pokud půjdou do Menhanu v těch strašných hadrech, skončí ve vězení ani nepřekročí nedostavěné opevnění, v tom lepším případě. V tom horším si z nich král s Titricem udělá dvorní šašky."

Sami hostitelé dnes byli obzvlášť vyparáděni, jejich černá uniforma byla jak noc, čistá, sepnutá širokým pásem, s upevněnými chrániči na předloktí. Dokonce si Erikk brzo ráno leštil čepel, aby neudělal hanbu jeho titulu, zatímco Arsen osedlával jejich věrné koníky, kteří přežili snad všechno. Od jeho počátků v Jednotkách, výstupy i pády, jeho zaláskované momenty i chvíle naprosté beznaděje a stesku. Byl téměř jako jeho bratr. Čtyřnohý, obří, chlupatý bratr. A velice rozmazlený, poslední roky si příliš navykl na čerstvá jablka a mrkve. Někdy měl Arsen problém ho vytáhnout na jízdu, pokud Firs nedostal jedno z toho.

Zatímco obstarávali záležitosti jejich skromného statku, ospalci se konečně vyhrabali z postele, jeden vyčerpanější než druhý. Ten vyšší, který večer celou zábavu načal, se vykradl z pokoje ven, aby Henrimu donesl něco k jídlu, čerstvě uvařený mátový čaj, a také vodu ze studny na umytí. Sám trpělivě obsluhoval a vypomáhal se všemi záležitostmi, o které ho šváb požádal.

Když konečně vkročili do slunečních paprsků, Arsen se již znuděně opíral o tělo spokojeného hřebce, skoro usínal, a Erikk ho ze stínu pobaveně pozoroval.

„To je krásný anglán," neodpustil si Theo, vrchní znalec koní, poznámku při pohledu na Arsenova oře.

„Co?" probudil se Arsen z momentu opalování a pohlédl na Theodora.

Ajo, tady Anglie neexistuje, takže sotva se to plemeno bude jmenovat takto. Problesklo Theovi hlavou.

„Myslím tím, že váš kůň je opravdu nádherný. Vhodný i na výstavu."

„Firs a na výstavu? Ten bude rád, když v klidu dožije svůj důchodek zde v záplavě žrádla," odfrkl si pobaveně Arsen a poplácal předmět jejich konverzace po boku.

Jakmile se však Theo ocitl v těsné blízkosti Firse, začal se ten hřebec neočekávaně ošívat, přešlapovat na místě a pohupovat hlavou. Ne, že by byl vystrašený. Taky se nesnažil těm návštěvníkům vysmívat, jako to dělá často Arsenovi. Jeho hlava směrovala dolů, stejně jako zrak, kterým se neodvážil vzhlédnout na příchozí osobu.

„Co to ten idiot dělá?" uchytl otěže Arsen a snažil se ho uklidnit, přestože jeho oči občas mrkly na Theodora. Vzpomněl si také na jeho ruce, kopyta, cokoliv, a neodkázal se zbavit divného pocitu, přestože jakékoliv jejich osobní záležitosti mu byly u prdele.

„Máme jen dva koně, jo, takže já pojedu s Erikkem a vy se musíte šoupnout na toho druhého."

Theo byl zaražený, stále zpracovával chování toho hřebce, takže okamžitě neodpověděl a místo toho tupě hleděl před sebe.

„Umíte snad jet na koni, ne?" zhrozil se bojovník, čímž Thea přivolal mezi živé.

„Ano. Má rodina se jimi živí," dodal, přičemž na vteřinu uvažoval o tom, jestli se neproměnit a nenést Henriho celou dobu na svých zádech. Když si však představil, na kolik havěti po cestě může narazit, a že stěrače jeho koňských očí nejsou tak účinné, jako automobilu, ihned myšlenku pohřbil hluboko do svého nitra.

A jak se také řeklo, tak se udělalo. Narozdíl od Thea, Henriho zkušenosti s jízdou na koni byly minimální. Měl nějaké hodiny jízdy v Elsoffu, opět jen čistě z historických důvodů, a seděl na Theově hřbetě, když se spolu řítili z nebes. Byl v duchu rád, že pojede na koni s Theem, ačkoliv si nechtěl připustit, že jeho schopnosti byly najednou nedostačující v porovnání s ostatními. S podivným pocitem zadnice, už se vymrštil do sedla a brzy nato cítil teplo na zádech vycházející z Theovy hrudi, která se i nyní o něj otírala a uváděla ho do rozpaků.

Zhluboka se nadechl, aby rozehnal veškeré nechtěné myšlenky, a byl připraven vyrazit.

„Copak, trochu nesvůj?" vysmál se mu tiše Theo do ucha, jelikož pocítil Henriho neobvyklou nervozitu z nadrženého koně za zády. Ale může mu to mít za zlé? Ne. Byl na tom stejně. Možná i hůře. Henriho sladký pach byl přímo pod jeho nosem, a včerejší noc nedokáže nahnat ty dlouhé týdny, měsíce, kdy se pořádně ani neviděli.

A brzy nato se reakce dostavila.

Henriho už tak kamenný obličej byl rázem jako vytesaný z diamantu. Prudce trhl hlavou, aby Thea na místě zavraždil, svědci nesvědci.

„Já... Já –"

„Mlč," odsekl a pokusil se posunout více dopředu, aby mezi nimi vytvořil dostatečnou mezeru. A Theo si byl rázem jistý, že Henriho na svých zádech nikdy nemůže nést. Teďka v sedle to ještě jde, ale jako kůň?

Erikk opodál se jen uchechtl. Přesto by byl radši, kdyby nebyl svědkem ničeho. Protože sám na tom nebyl lépe. Ale jeho smysly, jakkoliv dobré, nebyly zvířecí. To je zásadní rozdíl. A dlouhé roky společně strávené s Arsenem je oba také dostatečně uklidnily.

Ale co to je za štěstí, aby se k nim dostala dvojice z jiného světa, a k tomu ve stejném vztahu, jako vede on a Arsen?

Zdá se, že jeho milenec si ničeho nevšiml. Většinou si magii šetří, když ví, že všechno stejně sleduje Erikk sám a mnohem důkladněji. On pak slouží jako ten, kdo oznamuje, jakou barvu má který předmět, koho potkali – pokud to Erikk nerozezná sám, a čte dopisy zaslané z hradu.

„Je něco k smíchu?" reagoval Arsen a jen letmo se po společníkovi otočil. Nadzvednuté obočí se dožadovalo odpovědi.

„Nic," odvětil, ale jelikož Arsena zná a ví, že když mu neodpoví pořádně, chlapec se naštve a bude ho ignorovat stejným způsobem, raději pokračoval. „Jen jsem přemýšlel, jestli za celá ta léta jsme někdy jeli takto, na jednom koni."

„Hm... Co já vím," hned uchytil Arsen nadhozený naviják a začal přemýšlet. „Vlastně... vážně ne. Vždycky jsi byl na svým, a já na Firsovi. I když jsem měl ty žebra v prdeli, stále jsem jel sám, ne?"

„Ano..." uvědomil si Erikk, že i v těch nekritičtějších momentech si Arsen zachoval svoji hrdost, samostatnost a soběstačnost. „Měl jsem tě tehdy stáhnout k sobě."

„Ty? Tche! Měl jsi zákaz jakéhokoliv kontaktu. Takže, naser si," zazubil se a upřel svůj pohled před sebe.

„Ale, jednou jsem tě měl na svém koni," najednou si vybavil Erikk moment, jejž si však Arsen nemohl za žádnou cenu pamatovat.

„Jo? A kdy?" vyzvídal Arsen, který, ať mohl předstírat nezájem jak chtěl, nedokázal zabránit své zvědavosti. Když však pocítil jakési ošití zad muže, s nímž sdílel koně, ihned zmlkl a jen se zahleděl neurčitě před sebe. A barevné lesy ve slunečním svitu se zdály najednou temné, šedočerné, zamazané do jednoho fleku. Ihned mu došlo, na jaký moment narážel. A nechtěl na něj vzpomínat. Přesto, otázka již byla vyslovena, a tak jen mág tiše odpověděl.

„Když jsem tě nesl do tábora..."

Dokonce i zvířata v lese rázem utichla. No tak to ne, tak to nemůže Arsen nechat být. Mít za zády trucujícího mága? Co to sakra je?

„Jó, to si pamatuju!" najednou zvolal, až Erikk leknutím spadl málem z koně. „Hele, Erikku, popravdě, to je taky důvod, proč jsem k tobě na koně už nikdy nevlezl. Víš, jak to se mnou drncalo? Hrůza. Už jsem chtěl za tebe převzít otěže, že do toho tábora dorazím sám. Fakt se to nedalo."

Zpoza Arsenových zad se ozývalo odfrkávání.

Skvělé. Problém vyřešen.

„Ukážu ti, jak se má jet!" a jen pevněji stiskl otěže a popohnal koně kupředu.

„Co ti dva dělají?" zamumlal pro sebe Theo, jelikož se jim brzy ztratili z dohledu. Sám mohl zrychlit, nebyl to problém, kdyby Henri nebyl citlivý na neustálé pohupsávání, dáno Theovou vinou. A tak z čisté ohleduplnosti udržoval stálé tempo.

„Hele, Henri. Co myslíš? Proč ti dva žijí takhle spolu, na samotě u lesa?"

„Ze stejného důvodu, jako jsi ty žil s Ondřejem?" nadhodil šváb, už klidnější, když necítil žádný divný útvar na zádech.

„Tak to by žili v bordelu, ne na takovém statku. Co když ti dva... víš ty co," sugestivně mrkal na společníka, ale ten nemá vzadu oči, takže se k němu mrky nedostaly.

„Theodore, raději svoje dedukční schopnosti zaměř na snahu se odsud dostat pryč, než na takového zbytečné záležitosti."

„Ale mě to zajímá," namítl Theo, avšak více už k tomu nenamítal.

„Mě zase zajímá, proč se ten kůň choval tak zvláštně. Myslíš, že tě nějak poznal?"

„Nevím... Je to možné. Nějaké instinkty? Třeba koňské feromony? Snad jsem ho nedostal do říje."

„Je to samec, Theo."

„No a? A ty nejsi?"

Henri jen prokroutil hlavou, nechápal, jak se mohl zaplést s tímto idiotem, a dával pozor na cestu.