„Mohu se proměnit v švába, čímž se dostanu z těchto pout. Pak bychom na tobě snadno mohli odjet co nejdál, a kdyby bylo nejhůře, tak i odletět. Luku a šípů jsem si u nich nevšiml, pokud je mají, budou určitě schované v domě a nebudou mít čas se pro ně dostavit. To nám nahrává," Henri již zkonstruoval plán a vysvětloval jej Theovi, který žral každé jeho slovo.

„Ale musíš mi zajistit oblečení. Já se nikde nahý producírovat nebudu."

Henri tiše prokroutil očima, ale jinak neoponoval.

„Jsou ještě venku?" ověřil si situaci, chystal se již na přeměnu. Theo se jen předklonil, avšak náhlé zmizení dvou černých puntíků v dálce ho vyděsilo, a tak rychle kroutil hlavou, čímž stopnul plán ještě v počátcích.

A brzo se zmínění bojovníci ocitli již v samotné místnosti.

Ten mladší jen prosvištěl a již se rozvalil na protější židli. Zapřel se zády do opěradla, prokřupal krk a poškrábal se na temeni. Na to, jak narovnaný byl jeho postoj, jak urozeně jeho postava působila, jak precizními pohyby ovládal meč; nyní byl ponořen v židli, až připomínal Theovi spolužáky ze střední, když chtěli uniknout pohledu učitelek.

Muž pak jen mrkl po svém společníkovi, který se opodál opřel o zeď, a zhluboka se nadechl.

„Hele, jako, my se s váma nechceme zdržovat a vy taky nechcete skončit ve vězení, ne? Tak prostě vykecněte, co máte na srdci, a můžete jít."

To tak! Pomyslel si Theo s tichým odfrknutím. Když však po protočení panenek odvrátil hlavu a narazil na postavu ve stínu, až ho přejel mráz po zádech, jak nehybná a soustředěná byla. Jak duch, který je k nim upnutý. Který je nenechá se ani nadechnout. Theo měl rázem pocit, že i kdyby jim plán útěku vyšel, tento duch by jim stále stál za zadkem a kdo ví, možná by se s nimi dostal až do Berlína.

„Odkud teda jste?" Arsen si tentokrát podrbal nos, a poté opět složil ruce na stůl.

Jeho otázka se ale opět setkala s tichem. Henri nadále držel rty pevně u sebe, pohled přísný, a nechtěl se vzdát. Ale ten bojovník si z toho nic nedělal. Zdál se imunní jak naočkovaný jedinec proti pravým neštovicím. Možná to bylo tím, že na jeho uvolněném obličeji, jeho oči nesly stejnou tvrdost, stejnou dávku bolesti a životních zkušeností – ne-li větší.

„Hele, říkal jsem vám, jestli to nepůjde po dobrým, jakmile si vás odchytne Verden, už nikdy neuvidíte slunko."

Theo už měl na jazyku otázku: Kdo je sakra ten Verden?

„My jsme," začal po chvíli kůň, ačkoliv po něm okamžitě bleskl pohledem Henri, jakmile spustil první slovo. On si z toho však nic nedělal – téměř nic. Být totiž na dostřel ne dvěma, ale najednou přímo třem vrahům nebyl zrovna příjemný pocit. A tak se to projevilo na jeho kraťoučké odmlce. „Jsme ze Země. Z Midgardu. Z kontinentu Evropy. Ze zemí Německa a České republiky."

Tak co. Lhaní zkoušel, nevěřili mu. Co už na tom, když řekne pravdu? Bude v tom nějaký rozdíl?

Henri se už podruhé chtěl praštit rukou do hlavy.

Arsen na ně chvíli neurčitě hleděl, zpracovával své myšlenky, po chvilce mu však začala padat brada neuvěřením.

Kde se jenom takoví blbečci mohli sebrat?

Jakým překvapením pro něj bylo, když otočil hlavou na Erikka, jenž stál se semknutými rty, mírně se mračil, a jeho prst nenápadně ukazoval na zem. Aha. Signál. A když Arsen následoval podvědomím jeho směr a soustředil se na částečky prachu na podlaze, málem se zakuckal, když si přečetl tajný vzkaz.

To má být jakože pravda? Tohle? Erikku, nestárneš trochu? Jak můžou být ty sračky, co ten jeden vypustil z huby, pravdou? Znáš nějakej Midgard? Německo?

Ačkoliv v duchu nadával na celou Říši, musel zachovávat svůj kamenný obličej, a to mu rázem bralo všechny zbylé síly. Jen si zhluboka povzdechl, připraven vyzvídat dál a snad najít nějakou kličku, kterou dokázat, že ti dva jsou prostě...

No jo. Ale jestli budou říkat pravdu, znamená to dvě věci. Buď jsou vymytí, doslova, kdo ví kým; nebo fakt pochází z toho jejich... Midgardu?

A jak se tedy ocitli zde?

„No, dobře. Ta vaše Evropa musí být asi daleko. Jak jste se sem dostali?"

„My... nevíme. Asi nás unesli, kdo ví," promluvil opatrně Theo, obával se, že jejich druhou pravdivou odpovědí by už mohl dvojici rozzlobit, přestože jim ta první celkem prošla.

Arsen opět zkontroloval podlahu kvůli vzkazu, a málem spadl ze židle, když Erikk nadále prohlašoval, že říkají pravdu.

No to mě poser.

„A kdo by vás jako měl unést?"

Na to Theo jen pokrčil rameny. Blbost, aby to byl DAMM nebo již neexistující DOG. Možná jeho pozůstatky? Možná poslední snaha Protektorů zlikvidovat dva důležité metamorfy? Na větší teorie Theova mozková kapacita nedosáhla.

Zato Henriho něco napadlo. Nebo alespoň, rozhodl se využít rozehraného pole a rozhovoru, který konečně někam vedl, a předklonil se nad stůl.

„Opravdu netušíme, jak jsme se sem dostali. Nechceme vám ublížit. Jen najít cestu zpět a dostat se domů. Dovolte nám to, prosím," upřel své pronikavé oči na vyslýchajícího muže a opět hrál hru, kdo to déle vydrží. Avšak zdálo se, že prohrává. Theo tomu nechtěl věřit. Ten chlapík, to nemůže být jen obyčejný člověk.

Až když Henri odvrátil oči, Arsen opět zkontroloval vzkaz na zemi. Zdá se, že Erikka mají navitého na palec. Ale je fakt, že ani on necítil nějakou hostilitu z jejich strany – ne skrytou. Samozřejmě, určité naštvání za jejich věznění se dalo chápat.

Nakonec si jen odfrkl, sáhl za pas a uchopil rukojeť dýky. Když se ostří zalesklo před svázanou dvojkou, Theovi před očima proběhl celý život. Až to bylo otravné, jak sledovat ten stejný film neustále dokola. Když pronikli k Theovi do bytu, poprvé, podruhé, když si poletoval nad zemí, opět jednou, dvakrát... Ani nedokáže spočítat, kolikrát tu nudnou pásku jménem Obyčejný život Theodora Šapíka Panagose zhlédl. A dnes zase!

Ale zdá se, že si jej přehrával zbytečně. Když totiž ozbrojená osoba naznačila gestem, ať něco vytáhnou, a pak ještě dodala „ruce", nervózně odhalil své svázané ručičky a nechal, ať mu ten muž provaz rozřízne.

Konečně mohl zakroužit zápěstím. I Henri.

Poté zastrčil dýku zpět a jen líně nastavil svoji pravačku.

„Arsen," pravil a již si krátce zatřásl s jedním, tak druhým cizincem v jejich domě.

Erikk ho následoval. Přikročil ke stolu a doplnil kroužek o svoji dlaň.

Když už byly staré neduhy smeteny ze stolu, mohla se začít vážná debata. Tentokrát se toho zhostil Erikk, který rozhovor bral mnohem vážněji než Arsen, neustále zaměstnán nadávkami na tuto absurdní skutečnost.

„Vy tedy nejste z Říše. Z žádné části, z Duku nebo tak," konstatoval Erikk, když si podepřel bradu, nakloněn nad stůl.

„Ne," odvětil stručně Henri.

„Znáte Loclocka?" vyhrkl Arsen s neskrývanou nevraživostí. Henriho rýha mezi obočím se se zmatením prohloubila, ale opět odpověděl velice stručně.

„Ne."

„Dobrá, no," zašpulil rty Arsen a řekl si, že již více do toho bordelu zasahovat nebude. Erikk na něj krátce pootočil hlavu, ale více se k jeho poznámce nevyjadřoval.

„Nepřišli jste ani zpoza hor? Nebo z východního království?"

„Ne," Henriho odpovědi nesly jakousi mrazivou jistotu. A jak mrazivější je skutečnost, že se sem teleportovali nějakou alternativou Bifröstu? Podle Henriho, tedy.

„Takže vy..." Erikk se zastavil, aby sebral odvahu vyslovit tu skutečnost. „Nejste z tohoto světa?"

„Přesně tak!" vyhrkl nadšeně Theodor, když se konečně dostali tam, kam se měli dostat! Nakonec nejsou zas tak blbí, ti dva v černém!

„Jestli tomu tak opravdu je..." načal Erikk, ale jakoby mumlal sám pro sebe.

„Vy nám věříte?" užasl Theo, který nabýval pocitu naděje.

„On jo, já ne," odsekl Arsen a zkřížil si ruce. Erikkovi cukl koutek úst nahoru. Ale jen na krátký okamžik. Poté ho něco napadlo.

„Mohu vidět tu vaši věc? Tu krabičku?"

Metamorfové si vyměnili zmatené pohledy. O jaké krabičce to ten slepec mluvil? A počkat – jak vůbec ví, že něco mají u sebe? Jak... vždyť nic neukázali. Nic jim nevypadlo, s ničím před jejich zraky nemávali.

A Henrimu konečně docvakávala skutečnost. Tedy, jen nápad, který nechtěl nazvat pravdou, jelikož to bylo až příliš strašidelné, kdyby to pravda opravdu byla.

Ale ten boj s ním, celý jejich výslech, a nyní ta „krabička"... Je možné, že ten slepec vidí, avšak... jiným způsobem? Že cítí věci kolem sebe, nějak, nepochopitelně? To by vysvětlovalo, proč na pozemku narazili pouze na Arsena. Na Arsena, který imitoval šermířský souboj dvou lidí. Protože původně opravdu slyšeli dva lidi v boji. Ale jakmile se přiblížili, a dostali se na dosah „zraku" toho pana Erikka, jejich souboj přestal a Erikk se schoval, aby se dostal za jejich záda.

Henri byl na okamžik zamražen jak po měsíci stráveném na Severním pólu. Rty měl těsně semknuté k sobě, nemluvě o vrásce starostí, která ne a ne povolit. Nakonec však opatrně vytáhl z kapsy jak svůj mobil, tak i peněženku s doklady.

Arsenovy oči se rozevřely překvapením. Popadl mobil, který ihned zkoumal ze všech stran, ťukal do plastového krytu, zkoušel elasticitu gumových tlačítek, vyděšeně nadskočil, když se rozsvítil displej.

„Co to kruci je?"

„Tomu se říká mobil. Je to zařízení, které v našem světě slouží ke komunikaci na velké vzdálenosti."

„Jako poštovní holubi?"

„Nějak tak. Ehm," zkoušel Henri najít ta nejvhodnější slova, kterými vysvětlit princip, a to tak, aby neztratil jejich získanou důvěru. „Buď můžete napsat krátký vzkaz, který se tímto zařízením odešle a v okamžiku se objeví v zařízení příjemce. Nebo můžete dokonce mluvit. A ten hlas se opět odesílá příjemci."

Zatímco Henri vysvětloval, Arsen nadále otáčel Nokií všemi možnými směry, dokud se mu nepodařilo uvolnit zadní kryt a odhalit baterii. I tu se chystal vyjmout.

„Sem se dávají ty dopisy?" ukázal na vnitřní prostory mobilu.

„Ne, ne. To nechejte prosím tam. To je baterie. Je to zdroj energie, ehm, díky ní zařízení funguje. Když se vyndá, je to... jako kdybyste měli vůz bez koně. Bez pohonu."

Arsen se i přesto nadále snažil vyklopit baterku z vnitřku. Až když na jeho ruku přistála druhá, Erikkova, zklamaně odstrčil rozdělaný mobil a odhodil ho, přímo s ním fláknul na stůl. Chlapec nebyl poučený, jak křehké a drahé to zařízení je.

Theo nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.

„Co za druh energie to je?" položil nečekanou otázku Erikk, čímž Henriho úplně odzbrojil. Avšak to se už ozval Theodor, vystudovaný elektrikář, a začal vybalovat na nic netušící středověké občany základní principy proudu, teorii o uspořádání atomů kovů v krystalické mřížce, pohybu elektronů v obvodu a další špeky, kterými si vysloužil nejen obdiv Říšanů, ale i Henriho. Ten si doteď myslel, že jediné, co Theovi ze školy zbylo, je pouze návod, jak vyměnit součástky v počítači.

Ačkoliv se to mohlo zdát velice abstraktní, dvojice mágů, uvědomující si existenci částic v látce, si okamžitě některá fakta spojila s jejich učením, s tím, co viděli sami v té krabičce a doplněné o blesky, které běžně kříží letní oblohy. Nechápali všechno, přestože Erikk přeci jen více než Arsen, ale stačilo to k tomu, aby pochytili princip a o to více uvěřili, že vědomosti cizinců opravdu nejsou z tohoto světa.

Poté byl Arsen ještě nucen prostudovat obsah peněženky, kde se nacházelo množství divných papírů, ty zmačkal a odhodil bokem – Theo téměř vykřikl bolestí ze ztráty tolika marek! Prošel si zalaminovanou občanku, další papíry a vysypal na stůl kovové mince.

„To je vaše platidlo?" zkoumal Arsen velice pečlivě vyraženého orla.

„Tamto bylo naše platidlo..." hlesl Theo, poukazujíc na pomačkané papíry na zemi.

„Co?"

To už se Theo zvedl, i přes jakýkoliv risk useknuté hlavy, a posbíral muchlance zpět ke stolu, kde je pečlivě narovnával.

„Půjde to ještě vyměnit v bance?" hledal naději u svého přítele, který jen zavrtěl hlavou a plně ignoroval činění svého partnera. Co mu je do pár bankovek. Své jmění má na účtu. Ale Theo je skrblík, zvyklý na počítání každé korunky, která nejde na pivo, aby si mohl pořídit auto.

„Na, tady to máte," hodil Arsen peněženku zpět ke dvojici, a Theo už skládal pomačkané papírovky do dané přihrádky. Pak si však všiml něčeho neobvyklého. Zasekl se v pohybu, stejně jako se zaseklo i jeho srdce a vynechalo dva tlukoty. Pomalu povytáhl drobnou fotku, černobílou, rozměry jako jeho palec, která byla schovaná na dně škvíry. Theo nikdy neměl možnost procházet si Henriho peněženku, přeci se jedná o osobní věc a takové úrovně se jejich vztah ještě nedosáhl. Ale nyní i litoval, že se do úklidu této osobní věci dostal. Protože ta věc byla až příliš osobní. A na té fotce se nacházela usměvavá tvář ženy, v tmavými vlasy po ramena, se sebevědomýma očima, které jakoby viděly do duše.

Sophie.

Theo na ni chvíli hleděl, naprosto mimo zemi, mimo tento svět, dokonce mimo své vlastní tělo. Až Henriho pootočení hlavou ho probudilo a on fotku zastrčil zpět a pokračoval v rovnání peněz.

Ale ta tíha v jeho srdci se již nedala odstranit. Seděla tam a ještě se zavrtěla.

Nachystal si deset bankovek, seřazených pěkně do hromádky, a opět je strkal dovnitř, když si povšiml dalšího čouhajícího bílého rožku.

Nechtěl se na něj podívat. Už tak se cítil strašně. Kdo by si schválně sypal sůl do rány? Jen idiot. A to Theo byl.

Takže, ve skrytu duše se již všeho vzdal, povytáhl i tuto fotku, aby na ni hodil mrk.

„Henri?" podával mu uspořádanou peněženku. Ačkoliv ji šváb už uchytil do rukou, nepustil ji okamžitě, vyčkával, dokud se jejich prsty vzájemně nedotknou. Vyhledával jeho pohled, aby se na něj mohl láskyplně usmát. Vyplněn tím hřejivým pocitem, který nutně musel sdílet se svojí drahou polovičkou.

Protože ta druhá fotka nepatřila nikomu jinému než právě Theovi.

Kdo ví, kde ji sebral. Kdy se mu prohrabal ve věcech a tajně mu ji ukradl. Kdy si ji zastrčil do peněženky strážící poklady jeho života. Aby i ten otravný kůň s ním byl vždy, přestože je dělily stovky kilometrů.

„A co teď hodláte dělat?" Erikk vystřelil přesně do středu terče.

„Potřebujeme zjistit, jak se dostat zpět," Henri odpověděl naprosto v klidu, přestože jeho parťák se stále nedostal přes to nádherné odhalení.

„To nebude jednoduché..."

„Ani nevíte, jak jste se dostali sem, natož zpět. Mohla by za to třeba magie?"

„Magie?" zvedl obočí Theo.

„Jo, taky jsem byl z toho hotový, když jsem se dozvěděl, že fakt je. Vy žádnou nemáte? A proč teda –" zasekl se Arsen, když si uvědomil, že vlastně přítomnost magie v jejich světě nemá potvrzené. Navíc, proč by vymýšleli tak komplikovaná zařízení, kdyby neovládali magii. Možná se v jejich světě už nadobro vytratila, jako to čeká i je zde. Ale co pak ty podivné ruce? Co ještě tají?

A jako kdyby to Theo vycítil, na co přijde řeč, cukl rukama a schoval si je do klína.

„Dobrá, vaše tajnůstky jsou vaše tajnůstky, já se do toho vrtat nebudu. Jestli to, co říkáte, je pravda, tak to asi bude stačit. Ale jestli se o něco pokusíte, nepokoušejte se," cukl krátce Arsen koutky úst, čímž už úplně dorazil své chladné výhružky, a Theovi problesklo hlavou jediné: Jeho si opravdu nechci dovolit nasrat.

„Brzo se setmí, můžete tu zůstat přes noc. Ráno bychom vyrazili do Menhanu, možná najdeme nějaké indicie u paní Asah," uzavřel debatu Erikk a pomalu vstával.

Jejich domeček sčítal dvě patra a sklípek. Zatímco v prvním patře byla velká světnice s kuchyní a velkými kamny, které určitě sahaly až do druhého patra, doplněná o malou světničku s kádí na koupele a další na bordel a jiné věci; horní patro bylo rozdělené na tři pokoje. Ten největší byl samozřejmě hnízdečkem lásky Erikka a Arsena. Z toho druhého by se potenciálně mohlo stát hnízdečko lásky Henriho a Thea. A třetí skrývala zimní kožešiny a jiný bordel, který se do dolní komory nevešel.

Poblíž domu se samozřejmě nacházely hospodářské budovy, z nichž v jedné zvesela řehotal Firs a čekal, až bude opět puštěn na pozemek spásat čerstvou trávu. Bylo to tu jednoduché, prosté, ale okouzlující. O takových staveních uprostřed ničeho se v dnešní době říká jedním slovem – romantické. No, a to si metamorfové nebyli vědomi, jak moc romantické to ve skutečnosti je.