„Henri!" nevědomky Theo zvolal, když se na švábově čele prohloubila rýha starostí. Dva muži, jeden nižší a robustní, druhý vysoký, štíhlý a obratný, se pustili do výměny pěstí.

Henriho výcvik bojových umění nebyl k ničemu, nádherně vykrýval všechny rány, sám jich několik uštědřil, ale celou dobu bojoval pod jakýmsi tlakem. S vědomím, že tento souboj nějak nehraje. Že ten muž, proti kterému bojuje, má sice zavázané oči černým pruhem látky, přesto se zdálo, jako kdyby předem věděl o každém pohybu, který se Henri snažil provést.

Bylo to frustrující.

Theo, naprosto zděšen, přeblikával očima z toho meči ověšeného chlapa na mlátící se dvojku. Aniž by si to uvědomil, pomalu ukročoval dozadu, aby se vzdálil z jejich dosahu a nedostal by náhodou jednu od toho týpka s černým šátkem.

Čím dál více opomíjel hrozbu vpovzdálí a věnoval se milovanému Henrimu, jeho tvrdému obličeji, jeho nemilosrdným pohybům, a samozřejmě i jeho silnému protivníkovi, který i přes šátek viděl snad všechny útoky.

Jak se tu objevil? Jak vůbec dokáže takhle bojovat? Není slepý? Proč má tedy zavázané oči? A jak na ně přišli? To se je snažili nalákat tím, že ten druhý nadále cinkal meči o sebe? Ale přesto, jak? Mají někde kameru, monitorují les? Jestli ano, nestačí jim zaplatit za neoprávněné narušení pozemku? Ale kde byly pásky, cedule? A proč musí hned bojovat? A co to vůbec mají na sebe za hadry?

Theovu mysl najednou zaplavilo doslova tisíc otázek, ale na žádnou z nich nebyl schopen odpovědět. A jak byl úplně ponořen do jejich souboje, postával opodál a napjatě sledoval každou ránu, která padla, už úplně zapomněl, že se tu vyskytuje ještě jeden protivník. A než se nadál, již mu u krku viselo ostří, lesklé jako zrcadlo, chladné jako právě vytažená lahev vodky z mražáku.

Kruci. Co teď? Co teď?

Jakmile Henri spatřil, že jeho muž je v ohrožení, okamžitě přestal bojovat. Meč u Theova krku se rovnal meči u krku jeho.

A v mžiku mu zápěstí svázal hrubý provaz a už nebyl schopen ani jediné rány.

Jeho obličej by vraždil. Už jen to, že si dovolili ohrozit Thea. A to, že ten s šátkem není úplně obyčejným člověkem. Neustále probodával toho muže, během jeho spoutání i poté, co se vzdálil, a stejné zabíjecí pohledy vrhal i na jeho menšího společníka. Avšak i ten se zdál jako tuhý protivník. Jeho obličej nic neříkal, nesl určitou míru otrávenosti, ale také i velké množství uzavření, tajemnosti; byl stejný jako obličeje jeho kolegů, kteří se vrátili z mise v Íráku. Musel si projít neskutečným peklem.

„Henri!" zvolal zuboženě Theo, chtěl udělat skok dopředu, aby se k němu alespoň dostal blíže, omluvil se za jeho nekonečnou idiocii a třeba mu nějak pomoci z pout. Jenže ten chlap za ním ho jedním pohybem stáhnul zpět na místo. Po nějakém poskakování nebyly ani památky.

„Kdo jste?" nadhodil ten hnědovlasý, pokrytý strništěm. Nesnažil se znít nějak drsně, naopak, jeho otázka padla s celkem lhostejným přístupem, ale něco v jeho hlase znělo hrubě, a z pouhé otázky se stával najednou rozkaz.

Nastalo ticho. Theo jen semkl své rty, poočku se ohlížel po svém vězniteli, který jen špulil rty, jak čekal na neexistující odpověď. Nakonec, když žádná nepřicházela, krátce mrkl na toho s šátkem, než si zhluboka povzdychl.

„Hm? Tak kdo sakra jste? Co tu děláte?"

Špičkový agent DAMMu mlčel. Pevně semkl rty, drtil je nehoráznou silou. Přemítal, jestli má smysl něco říci. Jestli zalhat, prozradit pravdu, případně jak moc ji osekat, aby nevyzněli jako dvojice šílenců. Je nutné postupovat opatrně. Vyskytují se na úplně neznámém území, a začínal přijímat možnost, že nejsou ani v jejich světě, jak ho znají, obklopeni vycvičenými bojovníky, neznalí politické situace. Kdo ví, jakou kulturu tito lidé uctívají. Jak moc jsou otevření nadpřirozeným úkazům. Aby rovnou neskončili ve vězení a nato upáleni na hranici.

A jak tak přicházel se strategií, ani na okamžik nespustil toho slepce ze svého mrazivého pohledu, Theo využil těch mizerných pár vteřin na to, aby aplikoval svoji schopnost přijít s něčím za každé situace.

„Ehm, jsme herci, zrovna jsem v kostýmu nacvičovali naše představení, když náš kočár přepadli a my museli utéct."

Henri měl co dělat, aby se neplácl do hlavy.

Ale očividně, Theovi toto vysvětlení přišlo geniální. Dokázal odhadnout situaci do takové míry, že uznal, že jejich oblečení – výkřik módy přelomu tisíciletí – není zde úplně běžné, podle zvláštního střihu černého oděvu těch bojovníků. Také, že kromě pochvy meče a dýky na pase nevidí žádné střelné zbraně, takže očividně si o moderním světě mohou jen zdát. Tudíž tu nejsou žádná auta, a jediné, co by se jim mohlo porouchat, je kočár. A aby ty chlápky zaměstnal dostatečně, není nic lepšího, než je poslat na hon lupičů. Ha!

Ale zdá se, že mu to neprošlo. Jeho věznitel s ním opět prudce cukl, aby ho srovnal do latě, a i ta klidná postava s šátkem nepolevila na své ostražitosti.

„Tyto kecy si schovej pro někoho jinýho. Jestli nechceš přijít o nohy, bylo by fajn, kdybys nám řekl pravdu. Jakmile totiž přijdeš i o jazyk, už ti ta možnost nebude dopřána."

Theo se zatřásl při tom pomyšlení, že by měl být bez jazyka. Zalil ho chladivý pot. Se spoutanými rukami, opět se ho zmocňovala panika, probouzelo se stále plně nevyléčené trauma z první poloviny tohoto roku. Všechny tyto změny samozřejmě neunikly Henrimu. Okamžitě se snažil vytrhnout ze slepcova sevření.

Přestože měl ruce svázané, stále dokázal plně používat své nohy. Kopancem se vzdálil z jeho dosahu, připraven na jakýkoliv útok. Slepec se zdál překvapený, ale ne vyveden z míry. A po dalších pár výměnách kopanců byl již Henri přitisknut k zemi a stébla trávy ho bodala do očí.

„Henri!" zvolal opět Theo a tentokrát se už nedokázal ovládnout. Sebral svoji koňskou sílu, kterou se konečně dostal ze spárů bojovníka, a co víc, jeho dlaně začínaly tvrdnout. Chlapský porost chlupů na předloktí byl nahrazován bílou srstí, která rašila skrze zpevňující se kůži.

Byl odhodlán ty dva na místě zabít. Ať se jen opováží zkřivit Henrimu byť jen vlas!

Avšak ta osoba na zemi jen pomalu vrtěla hlavou. S pohledem upřeným vzhůru na svého parťáka, dávala mu jasně najevo, že tohle není rozumný nápad.

Nebyl. Naopak, ublížil by si, jak by se provazy pevně zařezaly do mohutnějšího obvodu koňských končetin.

A tak Theovi nezbývalo nic jiného, než se vzdát, uklidnit se, a v přeměně nadále nepokračovat.

Avšak tento jeho pokus neunikl nepovšimnut. A to jak mladším, tak i starším bojovníkem.

Ten mladší zrovna hluboce pohlédl na šátek slepce, jako kdyby místo něj viděl jeho oči, jako kdyby si dokázali takto vyměnit myšlenky, přestože ta druhá osoba byla ponořena ve věčné tmě.

„Kdo jste?" tentokrát promluvil slepec. Jeho hlas byl hluboký, přesto zvláštně uklidňující. Úplný opak hlasu toho druhého mladíka, který se zdál na první poslech absolutně nezaujatý, ale v jádru skrýval sílu a respekt.

Ale ani zoufalý kůň, ani v trávě ležící šváb, nepípli ani hlásku.

Slepec si jen vzdychl.

„Hej, Erikku, vyser se na ně. Když nic nechtěj říct, tak co se namáhat. Dáme je Verdenovi, ať si s nima pohraje on," pokrčil rameny Arsen a již žďuchl do Thea, aby se pohnul a vykročil směrem k domku v dáli.

___

„Co myslíš, že se stalo?" promluvil Theo jako první, jakmile se dvojice vzdálila z domu opět ven na trávník, a nechala je připoutané k židlím, na nichž seděli.

Henri jen ztěžka vzdychl. Slova mu nelezla na jazyk, alespoň ta, která by dávala nějaký smysl a vycházela čistě z logiky. Ale, je vůbec možné v této situaci používat logiku? Pokud by se jednalo o sen, ať už by byl jakýkoliv, rozhodně by jejich vjemy, smyslové vnímání, i vnímání bolesti nedosahovalo takovéto úrovně. Sny jsou vždy jen sny, zamazané, neúplné, nedokonalé. Ale oni dva tu jsou, spolu, přítomni, a Henrimu se pod nosem ještě stále leskla zaschlá kapka krve, napůl vpitá do jeho vousů.

„Nemám pro to logické vysvětlení," nakonec konstatoval, čímž spustil v Theovi další záchvat paniky, okamžitě se promítající na jeho obličeji.

„Ale něco mě napadlo," dodal, aby situaci alespoň nějak zachránil.

„Hm?"

„Kdybych nemohl vycházet z vědecké stránky a zákonů fyziky, tak mohu vycházet jenom z mýtů a legend. Normálně bych to ani nevzal v úvahu, ale vzhledem k tomu, že ty sám jsi chodícím důkazem, že mýty opravdu skutečné jsou, nezbývá mi nic jiného než opravdu uvažovat iracionálně," přestože měl svázané ruce, i tak si začal pohrávat s prsty, jako kdyby kopírovaly pracující kolečka v jeho mozku.

„Beru cokoliv, co vysvětlí, jak jsme se sem sakra dostali. Takže se neboj na mě vybalit jakoukoliv teorii. Jsem jedno ucho!"

„S různými světy se můžeme setkat v mnoha kulturách, ačkoliv se většinou jedná o světy „za závojem". Jako je nějaká alternativní dimenze duchů, podsvětí, peklo, svět mrtvých."

„Tím mě tedy neupokojuješ," semkl Theo rty k sobě, nechtěl si přiznat, že vymřel poslední Pegas na planetě Zemi, ještě se ani svět nepřehoupl do nového tisíciletí.

„Jediná kultura, která mě tak napadá, že operuje s různými světy a nemyslí to v kontextu smrti, je mytologie severská. Věří, že existuje devět světů spojených stromem světa Yggdrasilem. Jedním z těchto světů je i země, tedy Midgard. A ta je spojena s Ásgardem, dalším ze světů, duhovým mostem, Bifröstem."

„Na to jsem myslím narazil!" vzpomněl si rázem Theo na své měsíce, které trávil různými způsoby zabíjení času, v jednu chvíli dokonce čtením komiksů se superhrdiny. Zaujala ho především ta stránka mytologická – po všech událostech s DOGem a Henriho přednáškách se rozhodl se neinvazivně vzdělávat.

„A my se nacházíme momentálně na Midgardu, nebo Ásgardu?"

„Nemám ponětí," neuvažoval dlouho Henri, sám rozebíral své vnitřní dilema. „Pravděpodobně se jedná o jiný z těch devíti světů. Nevybavuji si však, že by existovalo nějaké přímé spojení, jak bychom se odtud mohli dostat. Teda kromě Bifröstu. Avšak ten, pokud se nemýlím, právě spojuje jen ta dvě zmíněná území."

„Takže... Cesta ven nevede? Ale musí, nějak. Když už jsme se sem dostali, tak něco se prostě muselo stát. Nebylo to jen tak, ne?"

Henri mu věnoval jen pohled plný nejistoty. Svázanýma rukama chňapl po těch Theových, aby je mohl sevřít a pohladit. A dodat sílu jak jemu, tak sám sobě.

___

Mezitím venku na pozemku, Arsen si škrábal bradu, neustále nakukoval do otevřených dveří domu, kde se nacházely u stolu dvě svázané osoby.

„Cesta do hradu trvá na koni tak přes hodinu. A nějaký čas navíc, než najdu toho hajzla. Pohlídáš je mezitím? Ten jeden je úplně neschopný, ale s tím nižším bych si už starosti dělal," zhodnotil nakonec s posledním pohledem dovnitř, než se soustředil čistě na Erikka, jenž se pod šátkem neustále mračil. Už od chvíle, co se ti dva ukázali v okolí.

„Něco tě žere, co? Ty jeho divný ruce? No, musíš uznat, že to není poprvé, co jsme narazili na něco takového."

„Avšak předtím to byla mýtická stvoření, všechna doložena záznamy ze starobylých ikon," namítl, před očima stále ten moment, kdy se tomu vysokému na rukou začala vytvářet krusta strukturou podobná koňskému kopytu. Co podobná, stejná!

„Jo, ty kresbičky u paní Asah. Myslíš, že to jsou fakt záhoráci? Že nějací přežili, nebo se nějak, já nevím, pomocí magie skloubili s těmi jeleny nebo tak? Ale to nedává smysl."

„Ne. Ze severu rozhodně přijít nemohli. Navíc, ocitli se tu tak náhle a nevypadají, že by zdolali tu dlouhou vzdálenost od hranic k Menhanu."

„Jo, ty jejich podivný ohozy. Prý vystoupení! Je sice pravda, že Slavnost květin letos ještě nebyla, tak nevím, jaké jsou trendy; ale jak jsi mě minule nutil koukat na to vystoupení, tak teda, ty kostýmy nebyly nic oproti tomu, co teď mají na sobě," Arsen se otřásal už jenom ze vzpomínek, jak ho Erikk zatáhl na lavičku, ještě k tomu do první řady, a pak si vychutnával Arsenův beznadějný obličej, když byl nucen s herci interagovat. Člověk by řekl, že vysloužilý velitel a hrdina velké války ze šprýmů vyrostl, ale s Arsenem po boku se naopak navracel do dětství, vychutnával si každý z okamžiků, a ochuzen o zrak o to více.

Podobně jako Arsen, i on si vybavil tento okamžik a rty se mu automaticky kroutily nahoru.

„Hej!" přečetl jeho myšlenky společník a bouchl ho do ramena. Vůbec nešetřil. Erikk jen zakolísal, jak ho ta rána dostala z rovnováhy, zkousnul zuby a hrál opět na vážno.

„Znepokojuje mě ještě něco," Erikk těžce vydechl, rty rovné jak přímka. Arsen zapomněl předchozí šarvátku, jak se atmosféra rozhovoru změnila, a už položil dlaň na jeho paži a sjížděl s ní nahoru a dolů.

„Všiml sis, co to mají u sebe?"

„Jo, takový divný krabičky," přestože k domu nyní stal zády, jeho oči přesto instinktivně blikly dozadu.

„Jako kdyby byly živé, jako kdyby se něco pohybovalo po předem daných drahách," vysvětloval mág se zmatením, jelikož nikdy se ještě nesetkal s něčím podobným. Všechno živé bylo živé, vše mrtvé naopak tuhé a nehybné. Ale to, co se v těch krabičkách odehrávalo, připomínalo úplně miniaturní tok částic vody. Menší než částice tvořící mlhu, tak rychlé, že se ten pohyb nedal zaznamenat a jen odvodit na základě zvláštních vibrací. Arsen nedokázal rozluštit tu záhadu do takové míry, jako Erikk, ale nebyl úplně nevšímavý a cítil, kde v tom tkví problém. Erikk uchopil Arsenovu dlaň, aby s ním sdílel obraz, aby mu představil do hloubky, co přesně se v té jejich krabičce ukrývá. Muži se zatajil dech. Nikdy si nepředstavoval nic takového. Tak nepolapitelného. Zvláštního. Neuvěřitelného.

Vyrušil je až pohyb svázaných dlaní, jak pevně sevřely ty druhého zajatce.

„Každopádně, nelze přesně určit, odkud jsou. A jestli nám to řeknou."

„Jo, protože si budou ihned myslet, že je pošleme do prdele. Což vlastně jo, protože... Odkud jinud by taky mohli být?"

„Nevím. Ale asi bychom měli vzít v úvahu i to, že..."

„Tak, co se chystáš říci, hm? Že jsme si omylem nadávkovali hodně houbiček?"

Erikk se jen uchechtl, úplně ztratil svoji vážnou nit. Mohl jen přikročit k Arsenovi a pohladit ho po tváři.

„Copak ty je někde schováváš, za mými zády? A jak se ti to podařilo? Víš, že vidím všechno."

„Blbečku," odsekl Arsen, ale nadále nechal Erikkovu ruku na své tváři. „Stačilo mi to jednou s Verdenem a nikdy více. Fuj. Zvracet se mi z toho chtělo ještě celý týden."

Erikkova ruka, která neustále laskala kůži Arsenovy líce, se náhle zastavila.

„Říkám si, jestli vůbec jsou..."

„Nechci tu kravinu za tebe doříkávat, ale budiž. Z naší doby, že? Nebo světa. Nebo jak to říct. Nevím Erikku, ale je fakt, že ty jejich krabičky by nikdo v Říši vyrobit nedokázal. A nepamatuji si, že by sousedské království na východě někdy doneslo výrobky o podobné zručnosti."

„I ten materiál. Nejen to svítivé, ale celkově. A neznají sira Verdena."

Tyto argumenty byly opravdu nevyvratitelné. Ale přijmout skutečnost? Proto bylo pochopitelné, že se Arsen snažil přijít s čímkoliv, co by potenciální pravdu potlačilo.

„Možná nám jen lžou. Dělají si prdel. Možná je na nás poslal Loclock."

„Chtěl bych v to věřit také, ale... Uvidíme. Zkusíme je ještě vyslechnout, budu sledovat jejich srdce. Pokud zalžou, budeme to vědět."

„Dobrá," souhlasil Arsen a už se natočil k domu, kde na ně vyčkávala dvojice zajatců.