„Zde je pak koupelna a ložnice," ukázal Henri na poslední nepředstavené dveře ve svém malém skromném bytečku, úspěšně zakrýval svoji nervozitu, dlouhou dobu nepocítěnou. Přestože tohle místo o pouhé společné kuchyňce s obývákem a pokojem akorát jen pro jednu větší postel sloužilo pouze na přespání a v zimě navíc k zahřátí po promrzlém dni, najednou, když jej představoval Theovi, mu svíral srdce jakýsi pocit tísně. Možná to bylo tím, že mu opět ukazoval něco ze svého života. A tento byt, bez žádného citového vztahu, přesto patří k jeho běžným dnům. Nemluvě o tom, že nyní s Theovou přítomností vznikne i nové pouto se zanedbaným místem, které bylo doteď chladné jak počasí venku. Theo sem vnese světlo, přímo samotné slunce, vznikne teplo domova, které nepocítil už dlouhých pár let.

Přestože s Theem nějakou dobu pobýval v Praze, stále to bral s rezervou. Věděl, že ho Berlín volá, povolání zpět klepalo na dveře, ale přesto nedokázal plně toho tvrdohlavého koně odmítnout a nechat ho být. Věřil, čistě z logického hlediska, že nějaké řešení by se našlo. A možná se sobecky nechtěl vzdát toho jemného tepla na hrudi, které v přítomnosti Thea vznikalo a bez něhož by se stal opět pouze chladným zaměstnancem DAMMu. Přestože nejrozumnější by opravdu bylo vztahy s panem Šapíkem jasně odseknout a dokončit záležitosti spojené s Prahou.

Nelituje, že to neudělal. Naopak, asi by se proklínal i po smrti, kdyby nesebral odvahu a nenechal se ovládnout zvědavostí, kdyby nestal na práh jeho dveří a nezaklepal na ně. Kdyby si toho kluka nevyslechl, neviděl by upřímnost a lásku v jeho stále naivních očích, nepocítil jeho dravost... prostě dravost.

Ačkoliv jednou z možných strategií, kterými plánoval jejich vztah zachovat, bylo opravdu Theovo přestěhování do Německa, to však plánoval nadhodit až když se situace uklidní. Byl si vědom, že jak Theovi, tak i jemu nestačil společně jeden strávený víkend v měsíci. To prostě nešlo. Ale nebyla ani vhodná doba ho k sobě zvát, když sám trávil v DAMMu denně více hodin, než kolik naspí za celý týden. A tak čekal a eventuelně na to tolik nenaléhal.

A v poslední řadě, nechtěl ho do ničeho nutit.

O to větší bylo překvapení, když se Theo objevil na prahu jeho kanceláře, zabalený v péřové bundě, s kufrem v jedné ruce a bagetou střední kvality v ruce druhé. I na něj tohle bylo moc a po tolika letech, možná poprvé v životě, byl dojat k slzám.

Ale přestože tyto dvě osoby se nadevše milují, život je přeci jen o něčem jiném než o sladkých slůvkách. A mezi části života patřil i ten zvláštní moment představování místa na přespání, z něhož se má stát jejich společný... domov.

Líbí se Theovi?

Sice jeho byt byl opravdu na úrovni, a v porovnání s tou smradlavou klučičí dírou v Praze se dalo říci, že Henri vlastní prezidentské apartmá, pochyby byly neustále. Obzvlášť, když se Theo tvářil poněkud... neutrálně.

Ani jeho koutky necukaly nahoru, jak měly ve zvyku, ani jeho obočí se nezvedalo, jednoduše nic. A tento král veškerých emocionálních expresí byl najednou jak pouhou sochou, vyobrazením něčeho, co před staletími existovalo a již není.

Henrimu se prohloubila rýha mezi obočím. Theo se stále neurčitě rozhlížel kolem, dokonce se trochu zamračil. Opravdu není spokojen?

Co má dělat? Vlastně nic. Jestli se Theovi tady nelíbí, s tím již nic nenadělá. Může si jít na hotel, nebo odejít pryč. Stejně se zdá, že za pár dní Henriho opustí, jelikož se na Vánoce vrací zpět. Tak to je a tak to bude.

Jen odvrátil prudce pohled a mířil do kuchyňského koutku. Nehodlá tu s ním ztrácet čas.

Za jeho zády zaznělo pobavené uchechtnutí.

Hm?

„Ach, Henri, Henri... Copak ti sedlo na nos?" přikročil k němu otravný kůň, a dokonce mu cvrnkl po nose. Ten však nadále držel svůj tvrdý výraz.

„Nechceš mě tu?" zněl ublíženě, ale přesto se šibalsky usmíval na svého partnera a jeho ruce už bloudily na jeho pas.

Nějak ztuhlý, podivil se Theo, přesto nadále potlačoval smích, protože ztuhlý byl z jednoho jediného důvodu. Z jeho nevydařených vtípků. Cukl s Henriho pasem, a už mu ta osoba vletěla do náruče, přestože nadále setrvávala ve formě snowboardového prkna.

„Je to tu skvělé. Rozhodně lepší než Ondrův pajzl," a políbil ho na vrásku mezi obočím. Až teď bylo zvrásněné čelo z půlky vyhlazeno a i tělo švába rázem povolilo. Na Theova záda se dostala dvojice cizích rukou.

„Mám prosbu," začal kůň, když už byly vody pročištěné.

„Ano?"

„Potřebuji, abys mě doprovodil do koupelny."

„Zrovna jsem ti ji ukázal," odvětil chladně Henri do Theova ramena.

„Hele, Henri, jsem v novém, neznámém prostředí! Nechci se po cestě tam ztratit!" obořil se návštěvník na hosta, dokonce v samotném šoku uvolnil obětí! Henriho kamenný obličej byla však jak Velká Čínská zeď. Theo se jen rozpačitě zachechtal a již se otáčel na chodbu.

„Myslel jsem, že rád uvidíš, jak jsem se v tom vlaku musel zateplit!"

Na to jen Henri zavrtěl hlavou a začal chystat oběma nějakou formu večeře, ačkoliv sám si ve vaření úplně nelibuje. A přestože se stačili vyhnout největším mrazům rychlým proniknutím do auta - tentokrát Henriho osobního - šváb není jak teplokrevný kůň a zima mu vadí více než savcům nebo ptákům. Rovnou si postavil na čaj pro prokrvení a zahřátí a po chvilce rozvahy položil na sporák ještě třetí kastrůlek, do něhož nalil červené víno, které nedávno dostal od Andrease jako poděkování za menší službu. Ani se nedíval na značku a rovnou ho odšpuntoval. Byl také celkem rád, když našel někde ve skřínce kousky skořice a hřebíčku, přestože o jejich stáří by mohl vést dlouhé debaty, jelikož je sám v kuchyni nepoužívá. To by mohlo Theovi chutnat.

Ačkoliv, podávat mu alkohol hned teď... ještěže je zítra sobota. A přestože chodí do práce často i o víkendu, tato nečekaná návštěva je rozhodně důvod, proč celý víkend strávit doma.

Semkl rty a pohlédl směrem do chodby, odkud se linulo Theovo mumlání a nadávání, jak setřepával chlupy z jeho trička.

Henriho koutky se potajmu zkroutily směrem nahoru.

„Máš někde koště, vysavač, cokoliv? Trochu to tam vypadá, jako kdyby tam svlékli králíka. Hned několik."

„V komoře," zvolal Henri od sporáku. Avšak Theovy kroky nesměřovaly do díry na veškerý bordel bytu, ale za Henrim - respektive za sporákem, od nějž se linula známá a omamná vůně.

Theo za Henriho zády zhluboka nasál aroma svařeného vína.

„Oh, tohle si nezasloužím, k tomu tak kvalitní víno!" obmotal ruce kolem Henriho pasu a totálně ho svázal. Až teď si šváb povšimnul, že Theův úklid nebyl kompletní ani z poloviny - stále tu pobíhal ve spodcích jakoby nic. A to měl Henri obavy, že se mu to zde nebude líbit! Jak se mýlil! Ten kůň si zvykl až nevídaně rychle!

Ale hřejivé tělo teplokrevného živočicha bylo příjemné, jako se opírat zády o radiátor. A tak to Henri nechal být a míchal omáčku, ať se nepřichytí.

„A co bude tohle za výtvor? Nevoní ani zdaleka dobře jako ty," čichl mu ke krku a zavanul ho horkým dechem, než jej na to samé místo políbil.

„Theo, ačkoliv mé kulinářské schopnosti nejsou vůbec dobré, stále jsou mnohem lepší než ty tvoje."

„Ts!" odskočil Theo od Henriho, „a proč jsi tedy nevařil ty, ha, když jsi u mě bydlel? Vlastně, ani na nájem jsi mi nepřispíval, trochu toho zapojení do domácnosti bych uvítal. Máš vůbec ponětí, kolik jídla bylo kvůli tomu promrháno?"

To už si Henri musel pobaveně odfrknout a otočit se na koně, který se velice rád uráží, ale opravdu se urazí asi jen ve třetině případů. A nyní to nebyl ten případ.

„A kdo ti chystal snídani, když jsi byl..." Henriho oči krátce slétly směrem dolů, „indisponovaný?"

Theo se zasekl a mlčel.

„Jestli chceš, abych ti vařil, víš, co pro to dělat," dodal Henri s vítězným pošklebkem, čímž Thea dorazil a ten se utíkal převléci do něčeho čistého. Nebo vůbec, obléci se do něčeho.

„A paní Horní s tím opravdu neměla problém?" vyptával se Henri, když popíjel svůj čaj, napůl se opíral o barový pultík, zatímco Theo si nabíral svařák a usedával na barovou židličku.

„Ne. Asi jí to už hodněkrát problesklo hlavou, když věděla o naší situaci a viděla mě, jak se trápím a kvůli stesku za tebou nemohu ani spát, ani se soustředit, pracovat... Takže by mě stejně asi sama vyrazila, kdybych nepodal výpověď," zazubil se Theo a usrkl opatrně vína. Jeho rázem rozjasněný obličej vypovídal o té božské chuti, která se mu otřela o jazyk.

Když tuto změnu zpozoroval Henri, jen se nepatrně usmál.

„To víno, to je fakt dobré. Jako, už podle čichu se zdálo tip ťop, ale takhle s kořením a samozřejmě, uvařené tebou," naklonil se přes pultík, aby na švába svůdně mrkl, „je naprosto famózní."

„A s těmi Vánoci..." načal šváb, ale netušil, jak své myšlenky shrnout v nějakou srozumitelnou větu, kterou by navíc Thea nerozesmál svým naprostým ztracením. Theo překvapeně vzhlédl od svého vína, už dlouho neviděl Henriho v takových rozpacích. V duchu se mu samozřejmě vysmíval, ale ne škodolibě, spíše si užíval toho, že svým působením úspěšně rozvrátil organizovaný svět špičkového agenta a donutil ho řešit záležitosti, na které není zvyklý.

Co říci, vybral si to pořádně sladkého švábíka.

„Copak?" zachoval navenek klidnou tvář a jen se zeptal.

Avšak od Henriho se odpovědi nedočkal. Ten na něj jen upřímně pohlédl párem ohnivých očí, které skrývaly všelico, jen ne bezradnost z trávení Vánoc v Čechách.

Theo odložil svoji skleničku, vyskočil ze židle a obešel pultík až k Henrimu. Ten zachovával své pevné postavení, předstíral, že žádné obavy ani na okamžik nepocítil, ale ten proradný kůň ho prokoukl. Uvolnil hrnek z jeho dlaně, kterou poté pevně sevřel a hladil hrubé prsty vycvičené k boji.

„Henri, zlato, nemáš se čeho bát. Naši tě znají, můj děda taky; myslím, že tu skutečnost unesou. Tedy, jen rodiče. Před Giorgem musíme být raději obezřetní, stále se zotavuje z té operace srdce a... Ale bude to hezké. Hm? Nenechám tě tu samotného. A ještě jsi neviděl trhy v Praze."

Henri však nadále hleděl nic neříkajícím pohledem, pronikavýma očima a s rýhou na čele.

„Pak bychom se mohli proletět, hm? Nevím, jak tady hlídáte nebe, ale u nás a večer se sotva bude někdo koukat na hvězdy, takže... co tomu říkáš?"

Trvalo ještě dlouhou minutu nekonečného zírání, než si Henri povzdychl a s tím se smířil se skutečností, že ať to dopadne jakkoliv, asi bude rád za jakoukoliv příležitost strávit tyto svátky s milovanou osobou. V skrytu duše byl i zvědavý, jak to dopadne. Jeho vánoční večeře byla vždy ve společnosti rodiny, striktní, přísná; vždy byl rád, když opustil honosný dům s taškou zbytečných drahot a zavřel se k sobě na byt. Podle toho, co viděl tehdy na jejich návštěvě, Theova rodina je opravdu naplněna nevídanou láskou. A jak to teprve musí vypadat o Vánocích!

Letmo se tedy usmál, na což Theo reagoval ještě větším úsměvem, jak v reklamě na svěží žvýkačky, a nepříjemná atmosféra ihned opadla. Theovy ruce však švába nepustily. Naopak, pohyby se stávaly pomalejší a mnohem sugestivnější. To víno mu opravdu neměl dávat.

Než se však stačil dostatečně pokárat, rázem se spustil tichý cinkavý zvuk - jiný než ten pobíhajících Santů. Talíře naskládané na sebe začaly poskakovat, skleničky drcat. Vidličky a nože spolu začaly tančit do té nepravidelné melodie. Jednoduše, celá budova se začala otřásat. A nejen budova. Alarmy snad všech zaparkovaných aut začaly volat o pomoc.

Zemětřesení? V Berlíně?

Henri vytrhl dlaně z jejich sevření, jen aby Thea obejmul a skrčil k zemi, připraven ho chránit celým tělem. Ale Theo je hrdý kůň, okřídlený k tomu. Jakmile se ocitl v situaci, kterou již zažil, když na ně poprvé Protektoři tasili zbraň; sklíčený a pod tělem Henriho, který už opět vyhlížel v klidu zdroj nebezpečí, rozhodl se jeho laskavost oplatit. A tak se hbitým pohybem vyšvihl a pozice vyměnil. Tentokrát Theo pevně svíral Henriho a zároveň svými zády blokoval případné kusy omítky, které by mohly spadnout.

Henri jen nevěřícně rozevřel své oči, zatímco Theo se na něj vítězně usmíval. A kolem nich se hrkající nábytek postupně utišoval a nádobí klidnilo. Dokonce i auta venku ztichla. Ale ani jeden si to neuvědomil. Až když se po pár vteřinách rozhlédli kolem sebe, málem na místě chytli infarkt.

Theo pustil Henriho a vyškrábal se na nohy. Jeho čichové buňky už dávno nebyly okupovány omamnou vůní svařáku a Henriho osobitým pachem, kterým byl prosycen celý byt. Ne. Jako kdyby mu provedli výplach, postavili ho na Sněžku a nechali ho tam celou hodinu. Přesně tak svěží vzduch byl i zde. Kde, to ani jeden z nich nevěděl. Přesto bylo jasné, že doma u Henriho nejsou. Ani v Praze ne. Ani v Brně.

Možná opět na východním Slovensku? Pomyslel si krátce Theo a vyměnil si s Henrim důležitý pohled, který značil o tom, že to druhou osobu již také napadlo. Ale co by tu kruci dělali? V celé Evropě je nespočet zalesněných míst, a nejen v Evropě, na celém světě! Ačkoliv podle druhů stromů, které na ně vrhaly stín, nemohou uvažovat o asijském podnebí, ani o jižní Evropě, natož pak Africe nebo pralesů v jižní Americe. Přesto, celá Evropa teď zažívá zimu, dokonce sněží, mrzne, a tady? V takovém počasí vyráží turisté ze Štrbského plesa na Popradské. Nebo rovnou na Solisko! Až nahoru! Kde je ten duch Vánoc, kvůli němuž Henri před chvílí málem vypustil duši?

„Proč- Jak- Nevíš-?" koktal Theo jedno slovo za druhým, avšak odpovědi se mu nedostalo. Henri se plně soustředil na analýzu svého okolí, toho, co se právě stalo, i jakými způsoby se z té šlamastiky dostat.

Oba toho zažili dost, ale nic se nevymykalo jejich životných zásad. Dobrá, tak Theovi narostly křídla a pak narazili na hada, který bych schopný regulovat svoji velikost, ale to je tak vše. Všechno je jen věda, zákony, biologie, publikacemi potvrzená fakta.

Transportace není publikacemi potvrzená ani patentovaná. Vždyť teprve teď vstupují CD-ROMy do módy a celý DAMM masivně přenáší data z disket na tyto nová přenosná zařízení. A v neposlední řadě - jak by se mohla transportace uskutečnit tak specificky, zrovna v bytě Henriho Kolbe?

Nebo nejsou jediní, kdo se sem dostal? I tato myšlenka probleskla švábovou myslí.

„Henri!" Theo poněkud ztrácel zdravý rozum, přestože to měl být Henri, jemuž byly podkopány všechny zákony vštěpované již od mala. Ale už kvůli tomu panice podléhajícímu chlapovi, musel se sebrat a být tím, kdo rozhoduje, kdo má o všem přehled. Ostatně, jako vždy.

„Pojď, zkusíme najít další."

„Další? Myslíš, že tu jsou i další?"

„Mohou být," odvětil a již ho chytl za ruku a táhl pryč.

Hlavní snaha byla narazit na cestičku. Jakoukoliv vyšlapanou cestičku, která je ale výsledkem konání lidí a tedy znamením civilizace. Ale jak procházeli skrz naskrz, ať se snažili obcházet houští a hledat prosvětlené body lesa, po žádné cestičce ani stopy.

„Kde si myslíš, že jsme?" nevzdával Theo své otázky, obzvlášť, když se konečně nějak dal dohromady a mohl investovat více energie do mluvení.

„Nevím," odvětil jen Henri a dál kličkoval mezi javory.

„Snad nejsme na Ukrajině," zatajil se dech Theovi. Představa, že by měli narazit na celý oddíl Protektorů, zvlášť, když jejich likvidace jde velice pomalu, se mu nelíbila.

„Nemyslím si," jen zamumlal nepřítomně Henri, soustředěn na to, jak dostat oba z toho bludiště.

A brzy se zdálo, že to i bude možné.

Theo zatáhl sevřenou rukou a zastavil Henriho v chůzi.

„Slyším zvuky..." ohlédl se směrem doprava, mlčel, sotva dýchal. I Henri zatajil dech, přestože srdce obou dvou byla jak dvojice sbíječek v plném provozu.

„Taky je slyším," dodal po chvíli, kdy se na ně musel opravdu soustředit, aby je jeho ouška zaznamenala. No, v něčem má přeci kůň výhodu!

Ani se Theo nenadál a už byl táhnut, tentokrát za těmi zvuky, které se čím dál více blížily. Nebyli však úplně neopatrní, jejich nášlapy by jim mohla závidět i myška na poli. Nebo ve spížce. A čím blíže jim byli, tím zřetelnější se zdálo, čím jsou tyto zvuky vydávány. A Theo si rázem připadal jako husa než jako kůň, alespoň podle struktury kůže na jeho rukou.

Oba muži se pozastavili. Má cenu to risknout a vyběhnout z úkrytu?

Henri byl soustředěný jako nikdy. Jeho vráska přemýšlení byla temnější než nejčernější černá. On sám by si dokázal poradit, utéct, ale Theo? Jak by Theo utekl? Jedna jeho podoba je větší a hlučnější než ta druhá. A k tomu stále nevylepšil své bojové schopnosti. Už kvůli Theovi musí přijít na jiný způsob, jak zjistit, kde to jsou. A vtrhnutí za zvukem připomínající letní středověké šermířské slavnosti na hradech není ten nejvhodnější způsob.

Sám zažil, jaké to je. Sám byl vyučován v Elsoffu, sám v jednu chvíli držel meč a získával jakýsi letmý základ, čistě z tradice DAMMu. Co když jsou poblíž Elsoffu, nebo spíše jiné soukromé školy, a zrovna narazili na hodinu klasického útoku? Ale on to přece zakázal. Sám vyrazil každého, kdo měl se zbraněmi společný byť jen koníček. Všechny internátní školy pro metamorfy v Německu již nepraktikují starý vzdělávací systém.

Takže nejsou v Německu?

To však stále neřeší problém, co teď. Jestli se pokusit přiblížit a navázat kontakt s bojujícími, nebo se raději vzdálit a ochránit tak toho drahocenného koně.

„Jdeme?" trochu starostlivě, zeptal se Theo a vyčkával na jakýkoliv pokyn od šéfa oddělení kriminálních zločinů. Ten šéf však na okamžik ztratil slova.

Cože?

Právě Theo by neměl takto bezhlavě do akce! Neměl... A čím důkladněji si ho Henri prohlížel, tím více dokázal prokouknout tu silnou masku schovávající ustrašené dítě, které se sotva zbavilo všech nepříjemných ocasů za zadkem, a nyní je opět v situaci ohrožující život.

„Nemusíme," sevřel jeho ruku Henri, ale Theo jen odmítavě zavrtěl hlavou.

„Jestli nám mají pomoct dostat se dom, tak proč ne," sebral odvahu a zhluboka se nadechl. Henri zesílil jejich stisk, než ho rozpojil a již se hnal jako první, odhalit, co za procvičující dvojici je sem nalákala. Co za lidi se nachází na konci toho nekonečného lesa. A jestli tito lidé mají úmysl dobrý, nebo nevyhovující.

Jenže místo dvojice šermujících lidí, na travnatém paloučku postával chlápek v černém, v každé z jeho rukou meč a zvesela s nimi cinkal, jak dítko s dřevěnými paličkami. Když se dvojice cizinců dostala ze stínu stromů, otočil se na ně zpříma a jednou rukou, stále svírající meč, na ně zamával.

„Dobrej!" zvolal a letmo se usmál. Ačkoliv ten úsměv rozhodně nebyl upřímný. Falešný až do morku kostí, že dokonce i Theovy průhledné snahy zachovat si před Igorem obraz starostlivého kolegy byl kousek hodný Oscara! Zmíněnému koni přejel po zádech mráz. Nevěděl, proč ho najednou ovládl strach a nervozita. Možná, nečekaně, to bylo z pohledu na ozbrojenou osobu. A co víc, ozbrojenou dvojicí dlouhých čepelí, s obličejem drsným a nelítostným. Není divu, proč ten úsměv tolik křičel jako vzor gepardí kůže v kombinaci s puntíky. Ten muž před nimi se jako kdyby nikdy neusmíval.

Zatímco byl přikovaný k zemi, jeho partner po boku, vycvičený šváb, ucítil kolem sebe závan vzduchu doprovázený tichými nášlapy. Okamžitě odstrčil Thea od sebe a vyblokoval ránu skrytého útočníka.