Hleděl z nejvyššího nádvoří Minas Tirith a pociťoval závrať. Byl tak maličký oproti té obrovské hloubce, pod kterou s čarodějem pozoroval skřety sešikované do perfektních řad! Mezi nimi byly připraveny obléhací věže a pochodovali olifanti, z výšky je řídil obrovský Nazgûl.

Otřásl se. „Gandalfe, toto je konec?"

Čaroděj na něj laskavě pohlédl. „Toto není konec. Šedá opona světa se rozestře a pak uvidíš -"

„Co uvidím?"

Pousmál se a položil mu ruku na rameno. „Bílé břehy... a za nimi zelené údolí za rychlého rozbřesku."

„To není tak zlé," zhodnotil.

„To není."

„Ale ještě máme naději. Máme bílého čaroděje. Vyhrajeme. Že?"

„Doufejme."