„Ale já ten pocit dnes nemám," hlesl nakonec blonďák zdrceně, když mu Harry po dlouhém přesvědčování sebe samotného pověděl celou pravdu. No, celou... tu, kterou Draco potřeboval vědět. „Je mi špatně..." zamumlal si Zmijozel pro sebe a prohrábl si rukou vlasy. Už před notnou chvílí se dal pomocí kouzel do kupy. Aspoň v rámci možností. Vyčistil si ústa a zahnal odpornou pachuť zvratek.

„Chceš vodu?" zajímal se Harry, ale Draco záporně zakroutil hlavou. „Ne..." zašeptal.

„Podívej, Dra- Malfoyi," začal Nebelvír ospravedlňujícím se tónem. Byl však zaražen blonďákovou pozdviženou rukou. „Nic neříkej..."

„Tak fajn," povzdechl si Harry. „Měl bys na ošetřovnu," podotkl, když chvíli v tichosti studoval tvář druhého mladíka. „Takovéto zvracení není bezdůvodné. Dost možná za něj může ten lektvar. Může být nebezpečný. Měl by ses ujistit, že budeš v pohodě."

„A to mám jít jako za Pomfreyovou a říct jí o tom, že mi Pansy dala nějakej zpropadenej lektvar? Jsi ty vůbec normální? Možná udělala naprostou kravinu, ale ještě stále je to moje kamarádka. Nemůžu ji takto... udat. Nikam nejdu. A ty ani necekneš o tom, co se tu stalo. Co se vůbec stalo, jasný? Nikdy jsme tu spolu nebyli, nikdy jsem po tobě nevyjel pod omámením z lektvaru. Nepotřebuji tě a ty mi půjdeš z očí. Všechno bude při starém." Blonďákovi se evidentně začalo dělat lépe, protože se začal vracet ke svému starému já. Při jeho slovech mu z očí létaly malé blesky a Harry měl chvíli pocit, že se Draco stával psem a začínal vrčet. Plně si začal uvědomovat, že Zmijozel už nejspíš žádné účinky lektvaru nepociťuje. Jako by z něj při zvracení vyprchal.

Černovlasý nemohl neříct, že se ho Dracova slova nedotkla a nezamrzela ho. Přeci jen si ještě včera maloval růžovou budoucnost díky štěstěně, která se na něj obrátila. Ale teď to vypadalo, že zase zmizela. Nebo ne?

Zmijozel se zuřivě zadíval do Harryho zelených očí. Když Nebelvír slabě přikývl, rychle vstal a chystal se odejít z místnosti. Jak však příliš prudce vyskočil na nohy, zamotala se mu hlava a on klopýtl nazpět. Najednou padal, než přistál přímo v Harryho náruči. „U Salazara..." zamumlal si pro sebe a chytl se za hlavu, která jej nyní slabě bolela.

„Měl by ses napít, jsi dehydratovaný," poznamenal černovlasý a opatrně ze své náruče pouštěl druhé tělo na vlastní nohy. Draco jen zuřivě zavrčel, ale pak Harryho zcela překvapil. Znenadání změnil své chování. Omámeně se pousmál a s povzdechem zabořil nos do jeho hrudi. Stejně jako včera, jen méně dychtivě a více přítulněji. Ruce obmotal kolem jeho hrudního koše a položil si je zezadu na lopatky druhého studenta.

„Malfoyi?" dostal ze sebe Harry nejistě a se značným překvapením.

„Hmmm..." dostalo se mu odezvy v podobě tlumeného zamručení plného potěšení.

„Co... co to děláš?" vydechl Nebelvír poněkud nechápavě.

„Ne-nevím..." Roztřesený nádech Harryho zarazil. Blonďák zněl, jako by k něčemu přemáhal sám sebe. Jako by uvnitř bojoval, ale prohrával. „Nech-chci... je to... sil-lnější... dě-dělej něco, sak-kra..." Vzápětí stiskl Nebelvírovu hruď ve svém objetí silněji a definitivně prohrál boj o kontrolu nad vlastním tělem.

Harry byl překvapen, zmaten, plný obav, ale částečně i potěšen. I on obmotal své ruce kolem blonďákova těla a přivinul si ho tak blíže. Mladý Zmijozel lehce fňukl. Vzápětí se prudce vrhl na rty svého společníka, lačný po bližším kontaktu. Bez zábran začal Harryho líbat a ten po prvotním šoku spolupracoval. Až nyní si uvědomil, že blonďatý včera zcela vynechával ústa a líbal jej pouze na krku. Nevěděl, jestli má být rád, nebo ne. Svůj první polibek s Dracem si představoval trochu jinak. Ale ani tento nebyl špatný.

Poddal se mu a ustoupil Zmijozelovým lačným rtům, které však postupně ubíraly na své dravosti, až nakonec skončily u lehkého a jemného otírání. Pak se odtáhly. Draco si opřel své čelo o to Harryho, ponechávaje oči zavřené.

„Draco?" oslovil jej Harry po chvíli. Odpovědí mu bylo pouze něco nesrozumitelného, díky čemuž se také nechápavě zamračil.

„Nech mě..." ozval po chvilce blonďák srozumitelněji. Harry se zarazil. Ignoroval bolestné píchnutí u svého srdce a raději sundal své ruce z Dracova těla, o krok ustupuje.

„Vrať se, ty demente," hmátl po něm blonďatý mladík a za oblečení si jej přitáhl nazpátek sobě. Stulil se u Harryho prsou. „Obejmi mě, ale neptej se. Prostě mlč..."

„Draco, ale to..." začal blekotat Harry, ale ani jedno z blonďákových přání nevyplnil. Nevěděl, co si o tom vše myslet.

„Něco jsem řekl..." zamručel Zmijozel a natiskl se na Harryho víc. Když se však Nebelvír stále ani nehnul, naštvaně se rozkřikl. „Tak dělej, u Salazara! Po-potřebuju to..." Hlas mu zase poklesl. Zněl jinak. Smutně a znaveně.

Harry jej váhavě objal. Z blonďákových úst vyšel slabý povzdech plný slasti. „Ten lektvar nejspíš nefunguje, jak má..." začal sám od sebe Zmijozel po chvilce tichého objetí. „Ne-nejsem to já. Nechci, abys mě objímal, ale něco uvnitř mě je z toho živé. Přeje si to. Potřebuje to. V-vím, co dělám, ale zároveň to nevím. Jako... jako by mě můj mozek neposlouchal. A nutil mě dělat to, co nechci. A zároveň chci. Je to... jako když jsi opilý, Pottere. Jsi to ty, a zároveň nejsi."

„Malfoyi..." nadechl se Harry k odpovědi, ale byl důrazně přerušen.

„Ne. Řekl jsem ti, co jsi chtěl vědět, ne? Tak mlč a dělej, co máš." Zabořil se více do Harryho objetí.

„Proč mi právě teď připadáš jako normální člověk? Když to vlastně nejsi tak úplně ty?" zamumlal potichu Nebelvír, neuvědomuje si, že právě pronáší své myšlenky nahlas. Proto jej tichá odpověď pronesená zcela bez emocí překvapila. „Možná právě proto, že to nejsem já."

Harry se začal červenat. Neměl v úmyslu to Dracovi říct. Nastalé ticho znovu přerušil až blonďák, když se sám dostatečně nasycen přítomností černovlasého vymanil ze sevření jeho paží, vybízeje jej: „Pojďme na snídani..."

***

„Kde jsi tak dlouho?" zamračil se mladík s tmavou pletí, když si jeho kamarád a spolužák konečně sedl vedle něj. Snídaně již dávno začala a on spolu s Pansy netrpělivě očekával Dracův příchod. Dívka po jeho boku měla pod očima černé kruhy od toho, jak celou noc nemohla díky výčitkám spát. A také díky strachu. Bála se. Nejen o sebe, až Draco přijde na to, co udělala, ale také o samotného blonďáka. Proto jí ze srdce spadl vcelku velký balvan, když viděla, jak si mladík nakráčel do jídelny a vypadal přitom zcela normálně. Nanejvýš byl o něco bledší než jindy.

Draco zabodl své šedé oči do Zabiniho tváře a vražedně se na něj zadíval. „Kde bych asi byl, co?" zavrčel podrážděně. „A nekoukej tak překvapeně," podotkl, když viděl chlapcovu reakci.

„Ty... jsi v pořádku?" optal se zaraženě Blaise.

Blonďatý aristokrat sedící po jeho boku se na něj ironicky zadíval. „V naprostém. Jen jsem pod vlivem nějakého zpropadeného lektvaru, který mě nutí, abych se po neustále plazil po Potterovi! Který mi zatemní mozek a donutí mě prosit toho imbecila o jeho pozornost. A když na mě zrovna nepřijdou lektvarové choutky, tak mám chuť zabít sám sebe za to, co jsem udělal, když jsem je měl! Ale jinak jsem naprosto v pořádku!" Draco naštvaně bouchl pěstí do stolu a upoutal tak na sebe pozornost svého okolí. „Co čumíte?" rozkřikl se po přihlížejících vzápětí a svým pohledem je donutil, aby se zase otočili.

Ahoj, vítejte u další kapitoly. Jsem vám velmi vděčná za kladné odezvy. Popohánějí mě kupředu ve psaní. Každému z vás tak patří mé velké díky! :)

Makkakonka