Nejhorší část bouřky už byla pryč, avšak i tak nebe posílalo na zem své mokré slzy v podobě vytrvalého deště. Harry s Dracem stáli nerozhodně pod arkádami a dívali se na svislé provazce vody, které dopadaly na dlážděnou zem jen několik centimetrů od jejich nohou. Pokud nebudou chtít promoknout až na kost, budou muset použít odpuzující kouzlo. Oba sice byli schovaní pod pláštěm, aby mohli nepozorovaně proklouznout pryč z Bradavic, ale to jim nemohlo pomoci. Ne v takovém lijáku.

„Sundej ho. Budeme ho muset očarovat," zamumlal Harry směrem k Dracovi a pomohl mu přehodit plášť přes hlavu. „Uděláš to?" podíval se na Zmijozela tak, jak mu to tma dovolovala.

„Jo," vydechl Draco a vzápětí už z kapsy vytahoval hůlku. „Repellentus," seslal na neviditelný plášť vodu odpuzující kouzlo. „Tak to bychom měli."

„Fajn, tak už snad můžeme jít. Vyjde to akorát," upozornil Harry na fakt, že jim cesta z komnaty sem trvala mnohem déle, než očekávali. A to především kvůli Protivovi, který ze srandy zatarasil jeden z nejpoužívanějších průchodů, a oni se tak museli vrátit a obejít celou půlku hradu jinudy, aby se dostali tam, kam potřebovali. Nemohli si dovolit použít žádné kouzlo k odstranění zábrany, protože by se tak mohli prozradit. A to ani jeden z nich nepotřeboval.

Znovu přes sebe přehodili neviditelný plášť a vydali se přes bradavické pozemky pryč směrem k Prasinkám. Oba si oběma rukama přidržovali plášť nad hlavami a kráčeli beze slova těsně vedle sebe, až jeden do druhého při chůzi občas narazili boky. Bláto čvachtalo pod jejich nohama a podrážky se jim občas smýkly po kluzkých kamenech. Po čase začal cestu pokrývat štěrk, díky kterému se jim šlo přeci jen o něco lépe, avšak ani zde se nevyhnuli mírným nesnázím.

„Opatrně," nabádal Harry Draca, když se Zmijozelovi podařilo uklouznout a málem spadnout na zem. Naštěstí se zavčas chytl Harryho za rukáv u jeho mikiny. „Jsi v pořádku?" starostlivě se Nebelvír zeptal a pomohl blonďákovi najít ztracenou rovnováhu.

„J-Jo, asi jo," roztřeseně zakoktal Draco a polkl. Bylo to poprvé, co promluvil od chvíle, kdy opustili bradavické nádvoří. A Harry si nemohl nevšimnout nervozity v jeho hlase. Určitě se tam nedostala kvůli tomu skoro pádu. Měl sto chutí si vrazit facku za to, že mu nedošlo, jak moc musí Draco uvnitř šílet s každým krokem blíže k místu, kde se měl sejít se svým otcem.

„Draco..." jemně ho oslovil a zlehka nahmatal jeho zápěstí, po kterém palce něžně přejel v uklidňujícím gestu. „Dopadne to dobře. Určitě ano," krátce Zmijozelovo zápěstí stiskl, než se mu Draco sám vymanil.

„Sám moc dobře víš, že nebude, tak mi aspoň nelži," zakroutil blonďák hlavou.

„Vždycky je tu aspoň malá naděje, Draco," namítl přesvědčivě Harry, avšak Zmijozel opět nesouhlasil. „Tady žádná není a nebude, u Salazara."

„Nebuď pesimistický," nespokojeně mlaskl Harry. „Věřím, že i s tvým otcem se bude dát mluvit. A budu tam s tebou. Budu stát hned vedle tebe," přesvědčivě na něj koukl, neuvědomuje si, že poselství v jeho očích Draco nemůže ve tmě zahlédnout.

„Myslíš si to, protože nevíš všechno. Já jsem se rozhodl, Potty. Ať už bude říkat jakýkoliv sračky, ať už mi bude vyhrožovat čímkoliv, chci mu říct všechno, rozumíš? Všechno! Tak mám snad právo na to být nervózní a pesimistický. Zvlášť, když vím, jaký otec je! On nebude mít pochopení, jasný?! Není žádná šance na to, že by byl hrdý a šťastný, protože je jeho syn buzerant! Tak se mě nesnaž přesvědčit o opaku," nechal ze sebe Draco odejít všechnu svou nervozitu v podobě menšího výbuchu. Ke konci se mu však hlas umírnil a poklesl, stejně jako jeho hlava.

„Chceš mu o nás říct?" nevěřícně zašeptal Harry. Myslel si, že se spíše Draco bude ohánět frázemi jako to není pravda, k ničemu nedošlo a nic spolu nemáme. Tohle nečekal ani ve snu. Opravdu chce vyjít s pravdou ven?

„Jo," přiznal tiše blonďák a na Harryho se ani nepodíval. „Rozhodl jsem se, že mu nechci tajit to, jaký jsem. Kdyby byl opravdový správný otec, tak by mě musel pochopit, ne? Sice nevěřím, že se něco takového stane, ale to neznamená, že to neudělám. Uvědomil jsem si, že je tu něco, na čem mi záleží víc, než na něm. Pokud by se mě zřekl, tak ať. Budu mít, ehm... to. Takže, jo, půjdu tam a řeknu mu vše."

„Proč jsi mi to neřekl?" ohromeně vydechl Harry. Pustil neviditelný plášť i druhou rukou a ke stejnému počinu přinutil i Draca, když si jej za pas přitiskl k sobě a pevně jej objal kolem beder, zatímco si položil hlavu na jeho rameno. A Draco složil tu svoji zase na jeho.

„To nevím," upřímně vydechl Zmijozel a užíval si Harryho teplou náruč. „Jedno ale vím... Asi mi to za to stojí, Potty." Posunul svou hlavu o kousek níž, aby mohl nos zabořit do prohlubně nad Harryho klíční kostí. „Ty mi za to stojíš..." zašeptal tak tiše, že jej Harry neslyšel. Což byl také tak trochu účel. Draco ještě jednoduše nebyl připravený na žádné hluboké vyznávání citů.

„A-Asi bychom měli jít," ozval se po chvíli blonďák. Netušil, jestli tam takhle stáli jen několik vteřin, nebo dlouhé minuty. Přišlo mu to jako nekonečná chvíle. Jednak proto, že jej stále uvnitř sžírala nervozita, jednak proto že mu v Harryho náruči bylo zatraceně příjemně.

„Asi ano," přitakal Harry a povolil stisk kolem Dracových zad. „Avšak ještě před tím ti chci připomenout," přesunul jednu svou dlaň na Zmijozelovu tvář, kterou palcem zlehka polaskal, „že tam budu s tebou, ať se děje, co se děje, ano?" Když pod svou dlaní ucítil Dracovo přikývnutí, vyhledal svými rty ty jeho a jemně se na přisál. Blonďák pak sám tenhle krátký jednorázový polibek přeměnil v delší vzájemnou ochutnávku rtů. Možná by to nahlas nepřiznal, ale potřeboval teď cítit, že je tu Harry s ním.

Byly chvíle, kdy nenáviděl sám sebe za to, že neumí lépe mluvit o svých pocitech a o tom, co si přeje. Jednou z nich byl i tento okamžik. Proč bylo tak těžké Potterovi říct to, co mu našeptávalo jeho srdce? Říct mu, že mu na něm záleží a že se mu dostal pod kůži víc, než si kdy myslel, že se stane? Povědět mu o tom, že právě teď mu v břiše vybuchují ohňostroje a létají motýli, byť na něco takového nikdy nevěřil a považoval to pouhopouhou snůšku lží a hloupých keců? Proč zkrátka nedokázal říct, že jej začíná mít více než jen rád?

Snad mi prominete, že ještě nedošlo na střet Lucius vs. Draco. Samotnou mě občas zaráží, na kolik kapitol se mi podaří rozepsat jednu stěžejní situaci. Nejednou jsem se za to neustálé natahování styděla a nenáviděla se za to, že nedokážu nic napsat více věcně a jednodušeji. Zkrátka je to tak asi můj styl. Všechny ty pocitové prvky v příběhu ke mě prostě patří a nenapsat je tam, cítila bych se jako nahá... 

Makkakonka