Sobotní odpoledne trávili Harry s Dracem v komnatě nejvyšší potřeby. Za přičarovanými okny hustě pršelo, obloha byla zatažená do černa, a místnost co chvíli osvětlil záblesk světla, jak se venku blýskalo. Zmijozel s Nebelvírem už pomalu ze zvyku leželi na posteli stulení k sobě. Harry na zádech s Dracem přivinutým k boku a s jeho hlavou na své hrudi. Zatímco Nebelvír okouzleně studoval blonďákovu tvář, Dracovy oči byly zavřené, jak si Zmijozel vychutnával daný okamžik. Venku zuřila bouřka a on si hověl v bezpečí Potterovy náruče a kouzelné místnosti.

„Draco," oslovil ho tiše Nebelvír. Nechtěl mluvit nahlas. Přišlo mu, že se to jednoduše nehodí, jak by to narušovalo tu příjemnou atmosféru, která zde panovala. Jako odpověď se mu nejprve dostalo pouhého zamručení. „Co chceš, Potty?" následovala lenivě prohozená slova. Draco se ani neobtěžoval otevřít oči.

„Víš, přemýšlel jsem... Jak dlouho na tebe ještě bude působit ten lektvar?" Harryho prsty začaly jemně hladit blonďákovo rameno. To se pod Nebelvírovou rukou poté pohnulo, jak jím Draco pokrčil.

„Nevím. Hádám, že ještě pár dní určitě. Do tří týdnů od vypití by měl být z organismu pryč úplně, ale prý to trvá zpravidla jen čtrnáct dní. Proč? Hodláš mě tady nechat a odletět si na druhý konec Británie?" Úšklebek se ukázal na Dracově obličeji a jeho šedé oči se na Nebelvíra pobaveně podívaly.

„Já jen tak, abych věděl," pousmál se černovlasý.

„Bojíš se, že až to skončí, tak se na tebe vyseru, co?" prohodil Draco provokativně, i když svá slova nemyslel vážně. Avšak Nebelvírovo náhlé ztuhnutí a mlčení ho donutilo se zarazit. Zvedl hlavu z Harryho hrudi a podmračeně si ho přeměřil pohledem, zatímco Harry tím svým spíše utíkal. „Ty si to vážně myslíš!" Zjištění jím projelo jako blesk z nebe. S mírně pootevřenou pusou zíral na černovlasého.

„Nemyslím, jen..." zmohl se Nebelvír na chabý protest.

„Jen co?" pohotově zareagoval Draco a čekal, co ze zelenookého vypadne.

Harry prostě zakroutil hlavou. „Nic. Nemyslím si to."

„Ale napadlo tě to," spíše konstatoval Draco, tentokrát již méně prudce.

„Samozřejmě, že mě to napadlo!" ohradil se Harry. „Je to snad logické, ne?" dodal zahanbeně a sotva slyšitelně po chvíli. „Stále mi to přijde moc krásné na to, aby to mohla být pravda."

„Krásné?" uchechtl se Draco a ignoroval Harryho předchozí citový výbuch. „Vždyť jsou z toho jen samé problémy." Jeho ústa opustil krátký povzdech a jeho hlava opět spadla na Harryho hruď, kde si ustlala přímo na prsou.

„Ale mně to za ně stojí. Ty mi za ně stojíš."

Dracovy líce nabraly růžový nádech. „Asi mi bude ještě dlouho trvat, než si na tyhle tvá gesta zvyknu," zamumlal Zmijozel se sklopeným pohledem. „Být to někdo jinej, tak ho pošlu do prdele."

Harry se nahlas zasmál a rukou prohrábl Dracovy platinové vlasy. „Vždycky mě něčím překvapíš, víš to?"

„Vážně? No nepovídej," nakrčil blonďák nos a hravě na Harryho koukl. „A to všichni říkají, jaká je se mnou nuda."

„V tom případě si tě s někým pletou," pronesl naprosto vážným hlasem Nebelvír, byť v sobě dusil smích. Draco se z pohledu na něj hlasitě rozesmál, díky čemuž ani Harry neudržel své bariéry a ke smíchu se přidal. Jakmile nejsilnější vlna hlasitého řehotu odezněla, přitáhl si Draca do polibku. Bledou dlaň, která spočívala na jeho prsou, překryl svojí, a druhou rukou se dotkl blonďákovy tváře.

Jejich rty tančily v protichůdných pohybech, zuby hravě okusovaly tenkou kůži toho druhého. Jejich nosy do sebe narážely, jak se z upřímného polibku stávala hra na kočku a na myš, a i když se Harry dobře bavil a vydržel by takto klidně i celé dny, byl to nakonec on, kdo to celé zastavil. Kousek se od Draca odtáhl, opřel si své čelo o to jeho a oddal se pocitu neskonalého štěstí. Blonďákovy oči mezitím jiskřily pobavením a radostí. „Harry?"

„Ano?" vydechl Nebelvír zhluboka.

„Jak dlouho jsi na tohle čekal?"

„Hodně dlouho..." opustil ústa druhého mladíka další výdech, tentokrát kombinovaný s pobavením.

Draco se kousl do rtu, díky čemuž měl Harry opět pocit, že se pravděpodobně velmi brzo rozteče z toho dokonale roztomilého pohledu. „Proč jsi nikdy dřív nic neřekl? Nezkusil?"

„To se snadněji říká, než dělá. Obzvláště když jde o nás dva."

„Ale -" chtěl Draco něco dalšího namítnout, ovšem přerušila ho dutá rána, která se ozvala od okna. Společně s Harry tím směrem obrátili hlavy, a než stačili cokoliv udělat, namísto rány uslyšely několikeré zaklepání sovího zobáku do skla okenní tabule.

Nejistě a pochybovačně se po sobě podívali, než se Draco nakonec skulil z Harryho hrudi a neochotně vstal. Harry, aniž by si blonďák jeho počínání všiml, učinil totéž a pomalu se vydal za Dracem, který již přešel k oknu a otevřel ho, aby velký výr mohl vklouznout zvenku dovnitř do místnosti.

Už když ho Draco spatřil, krve se v něm nedořezal. Kdyby to bylo možné, člověk by řekl, že zbledl ještě více, než bylo obvyklé. On tu sovu moc dobře znal. Takového výra vlastnil jeho otec! Když hnědé stvoření přistálo na zemi v komnatě, přičemž z něj na podlahu spadlo několik velkých kapek vody, všiml si Draco malého svitku pergamenu, který měl výr přivázaný k noze.

Pomalu si k sově klekl, aby jí mohl psaní z nohy odvázat. Ruce se mu nepřirozeně klepaly, když se k ní natahoval. Teplý, hřejivý a příjemný dotek na zádech ho vylekal tak, že sebou škubl a srdce se mu rychle rozbušilo.

„Promiň," kajícně se na něj povídal Harry a dlaní lehce přejel po Dracových zádech podél páteře. „Nechtěl jsem tě vystrašit." Věnoval mu drobný omluvný úsměv. „To je od tvého otce, hádám," tiše pravil a hlavou pokynul k malému kousku pergamenu v Zmijozelových rukou. Co jiného by také mohlo uvést blonďáka do takového stavu?

„Čekal jsem odpověď nejdřív zítra ráno," řekl Draco pohřebním hlasem. Byl značně nervózní, což jen stupňoval fakt, že se mu to nedaří skrývat.

„Podíváš se, co píše?" pobídl ho nenuceně Harry, aby se mu jej podařilo aspoň trochu uklidnit. Chápal jeho rozpoložení, ale mohlo být stejně tak zbytečné, jako na místě. A to nezjistí, dokud si Draco tu zprávu nepřečte.

Zmijozel začal roztřesenými prsty svitek rozmotávat, zatímco Harry odolával pokušení podívat se mu přes rameno, co ve zprávě stojí. Ale vydržel to. Nepodíval se, a proto ho mírně zarazila Dracova slova.

„Chce se sejít," zamumlal Zmijozel. Nevěděl, co si o tom má myslet, zdali je to dobře či ne.

„Kdy?" vydechl černovlasý mladík za ním.

„Dnes v noci. Na cestě do Prasinek..." blonďák se zhluboka nadechl a nechal pergamen, aby mu vypadl z prstů na zem.

„Půjdeš tam?" zeptal se jej Harry a přitáhl si ho do objetí. Bradu si položil na jeho rameno. Když promluvil, jeho dech ovanul Dracův krk.

„Musím." Harry toto Dracovo přesvědčení nijak nekomentoval. „Půjdu s tebou," rozhodl se.

„A-Ale to," začal protestovat blonďák, avšak uvnitř mu Harryho slova přinášela uklidnění a pocit bezpečí. A Nebelvír jako by to věděl. „Zvládneme to, hm?" zlehka políbil Zmijozelovu bledou pokožku na krku a pevně jej sevřel ve svých pažích.

Další kapitola za námi. Je jich mnohem více, než jsem před začátkem příběhu předpokládala, to vám povím. ':D No, snad se líbilo. :)

Makkakonka