„Ssst!" sykn Harry na Draca zpoza sloupu, když kolem něj Zmijozel zrovna procházel. Čekal tu na něj, až se konečně vydá z oběda, a když viděl blonďáka, jak se nenápadně rozhlíží po chodbě a hledá ho očima, jednoduše sečkal na místě, dokud se druhý mladík nedostal až k němu. Teprve poté na sebe upozornil. „Draco!"

Blonďák se ohlédl za zvukem známého hlasu. Jeho oči se již poněkolikáté za tento den střetly s nebelvírovýma a vzápětí byl za předloktí vtažen za sloup vedle Harryho. Než stihl cokoliv namítnout, zelenooký už si jej přitahoval do polibku na uvítanou. Draco zpočátku jen zaraženě stál, než nakonec slabě políbení opětoval.

„Děje se něco?" s mírnými obavami se jej zeptal Harry, jakmile se od sebe odtáhli. A to se stalo mnohem dříve, než měl původně v plánu. Přeci jen nepočítal s Dracovou nespoluprácí. Viděl, jak se Zmijozel díky jeho otázce trošku zakabonil. Vypadal, jako by sváděl nějaký vnitřní boj. Nakonec uslyšel tišší ne a slabé povzdychnutí.

„Nelži mi," odporoval Dracově odpovědi, které už jen díky tónu Zmijozelova hlasu neuvěřil ani na chvíli. Svou vlastní vstřícností jej nenápadně vybídl k tomu, aby mu byl vysvětlen důvod Dracova chování, avšak blonďák jen zakroutil hlavou a nahodil svůj lhostejný výraz. „Půjdeme?" optal se, ale jeho otázka byla z Harryho strany naprosto ignorována, a tak se tedy chtěl rozejít Draco sám, když ho ovšem zastavil Nebelvírův pevný stisk, který jej držel na místě. V Harryho tváři se zračilo hluboké přemýšlení.

„Jdu na tebe moc rychle, že ano?" trochu váhavě více konstatoval, než se ptal. S povzdechem pustil Dracovu paži ze svého sevření. Zmijozel sice s mírným odfrknutím rychle zakroutil hlavou, ale Harry z jeho postoje věděl, že uhodil hřebík na hlavičku. „Já... omlouvám se. Jen jsem byl nadšený z toho, že tě mám zase u sebe," lehce trhaně ze sebe dostal Harry a nervózně přešlápl na místě.

„Já vím, Pottere. A právě proto si myslím, že se nepotřebuješ omlouvat." Prsty uchopil popruh své školní brašny a posunul si ji po rameni více nahoru. „Jen, ehm, to, že jsme teď oficiálně spolu, možná změní některé věci z minuty na minutu, ale moje city k tobě ne. Pokud chceš, abych se choval jako zamilovaný blázen, pak mi dej čas. Jsem ti nakloněný, to ano, něco k tobě cítím, ale prostě... ještě to není nic, co by mě nutilo skákat ti kolem krku, sotva tě uvidím, ano? Hádám, že jsi asi zklamaný, ale prosím, ber to, co ti nabízím. I když vím, že je to asi málo, protože čekáš už dlouho, ale -" Ve svém vysvětlování, které se stále více a více měnilo v nervózní plácání jedné myšlenky přes druhou, byl přerušen jemným letmým dotykem Harryho rtů.

„Jsem za to všechno nesmírně rád. Ani nevíš, jak moc. A jsem ti opravdu vděčný za to, že mi dáváš šanci, Draco. Nebudu tě do ničeho nutit. Vezmi si času, kolik jen budeš chtít. Ale -" znovu se nahnul ke Zmijozelovým rtům a políbil je; tentokráte se do nich láskyplně a pomalu vpil, drže svou lačnost a horlivou radost na uzdě, „tohle bys mi na uvítanou mohl dovolit, ne?"

„Jo, myslím, že to by šlo," zaculil se Zmijozel. Když Harry viděl Dracův vřelý úsměv, sám měl hned pusu od ucha k uchu a málem si ji roztrhl vejpůl, když se mu blonďák přitulil do náruče.

„Víš, začínám si uvědomovat jednu věc, Poty," zamumlal ten tiše do bílé košile svého přítele.

Nebelvír obmotal paže kolem mladíkových zad. „A to?"

„Cítím se s tebou fajn. Jako opravdu fajn. Předtím jsem si myslel, že je to kvůli lektvaru, že to tak potřebuji, ale teď... dochází mi, že to tak není, že jsem si to je namlouval. Líbí se mi to, líbí se mi ten pocit, který při tom mám." Lehká růž zbarvila Dracovy líce. Bylo pro něj zvláštní mluvit o svých pocitech, přivádělo jej to k pocitu trapnosti.

Harry mu vtiskl pusu do vlasů a více si ho přivinul k sobě. „Jsi si opravdu jistý, že to chceš udělat?" zeptal se po několika vteřinách ticha. „Chci říct... teprve zkoušíme spolu být, a přitom už to budou naši přátelé vědět. Samozřejmě bychom jim to tajit neměli, ale pochopím, když nebudeš připravený."

Draco se kousek odtáhl a podíval se zpříma do Harryho zelených očí. „Zaslouží si znát pravdu, a tu jim taky řekneme. Nechci, abychom se před nimi chovali jako dvě hrdličky, protože těmi nejsme, ale chci, aby věděli, že se mezi námi něco změnilo. Blaisovi s Pansy jsem řekl, aby na mě počkali na dvoře a nejlépe, aby to bylo v blízkosti Grangerové a Weasleyho."

„A... Weasleyové," dodal s mírným pousmáním Harry. „I ona si zaslouží vědět pravdu."

„Zlomíš jí srdce, Pottere," s úšklebkem podotkl Draco.

„Je to silná holka, zvládne to. A brzo si najde někoho, s kým její city nevyjdou vniveč."

Blonďák jen přikývl. „Kde na tebe budou čekat?"

„Poprosil jsem je všechny vesměs o to stejné, co ty. Jen doufám, že to pro Pansy a Blaise bude bez jakékoliv újmy. Hermiona se stále nemůže smířit s faktem, že jsem si zvolil tebe. I když už se snaží to aspoň nějak překousnout, myslím, že se jejím nesouhlasným protestům nevyhneme."

„V tom případě bychom asi měli jít, ne?" Dracův lehce povýšený úsměv byl zpět a jeho teplo zmizelo z Harryho blízkosti už úplně. „Pohni kostrou, Pottere, nepůjdu tam sám," pronesl poté důležitě, když černovlasý stále zůstával nehnutě stát, zatímco on sám se už rozešel pryč.

Nebelvír se uchechtl a zakroutil nad ním hlavou, avšak odlepil se zády ode zdi a vydal se za svým blonďákem. U srdce ho hřál příjemný pocit. Draco... je prostě Draco. A navíc ten, kterého si vysnil, ten s city, z nichž je aspoň malá část věnována právě jemu, Harrymu Potterovi. Vše je na dobré k cestě k tomu, že si Draca získá úplně. A co víc si přát, že?

Zrychlil krok, aby Zmijozela dohnal, i když zůstávat za ním taky nebyla žádná prohra. Možná že školní hábit nebyl zrovna tím nejdokonalejším modelem, který by dával stoprocentně vyniknout Dracovým křivkám, ale i tak se bylo na co dívat.

Harry nad svými myšlenkami zatřepal hlavou a srovnal svůj krok s Dracovým. Kráčet po jeho boku po chodbách bradavického hradu bylo něco neobvyklého,a  také si to vysloužilo několik zvědavých pohledů. Na ty však ani jeden z nich nedbal. Možná je načase, aby si Bradavice začaly zvykat.

Doufám, že se vám kapitola. Ocením jakýkoliv názor. :)

Makkakonka