Harry se sklesle doploužil k nebelvírské věži. Nelitoval toho, že od Draca odešel, ale přesto se cítil nesvůj. Neměl by od něj odcházet. Až na ten polibek venku před Nottem se Zmijozela vůbec nedotýkal, takže by se lektvar za několik hodin mohl začít ozývat. A o to nestojí ani jeden z nich.

Unaveným hlasem zamumlal heslo a počkal si, až se obraz Buclaté dámy odklopí a on bude moci vejít do společenské místnosti. Vevnitř bylo sice stále ještě plno, ale také překvapivě ticho. Nebo aspoň tišeji, než Harry předpokládal. Chtěl zamířit do své ložnice a tam sebou na chvíli plácnout do peřin, ovšem to by nesměli v křeslech u krbu sedět jeho kamarádi a Ginny k tomu.

Jako první si ho všimla Hermiona. „Harry!" zavolala na něj a rukou mu naznačila, ať jde k nim. Když však viděla jeho poraženecké rozpoložení, milý úsměv, který doposud měla na tváři, zmizel neznámo kam. Namísto toho si jej začal prohlížet znepokojený pohled. „Co se stalo?" uhodila na něj a zprudka zaklapla učebnici ve svých rukách, sotva se Harry posadil na zem před krb, jelikož tu pro něj nezbylo volné křeslo. Ten jen bezděčně pohodil rameny. „Nic."

„Hele, Harry, kámo, nic by tě asi takhle nezřídilo," podezřívavě se na něj podíval Ron.

„Harry?" tázavě si to přeměřila Ginny a věnovala mu starostlivý pohled.

„Povídej!" našpulila pusu Hermiona. „Co ti udělal?" zeptala se zpříma, díky čemuž Ginny zpozorněla a Ron se na okamžik zamračil a znovu si Harryho důkladně prohlédl, jako by tak snad mohl přijít, co se stalo.

„Ale nic mi neudělal," zamumlal Harry, zatímco si otřel obličej do dlaně.

„Souhlasím," potvrdil jeho slova Ron. „No, nevypadá, jako kdyby se zrovna vrátil z ošetřovny, a pokud nebyl tam, tak je všechno v pohodě," vysvětlil Hermioně, která ho obdarovala pozdviženým obočím, a pohodil flegmaticky rameny. Dívka nad ním nevěřícně zakroutila hlavou.

„Pohádali jste se, že jo?" zeptal se pak laxně zrzek. Harry po chvilce váhání ne příliš nadšeně zakýval hlavou. „Hádali jste se vždycky, to není žádná novinka. Nech ho vychladnout a bude to v pohodě, kámo," moudře pronesl Ron.

Harryho slabý úsměv naznačoval, že s ním v podstatě souhlasí, ale to se nedalo říct o Hermioně. „Vždycky jsem ti říkala, že je to jen idiot, ale tys to nechtěl mít."

„Hermi, lidi se hádaj normálně," namítl Ron. „Nemůžeš z toho usuzovat, jaký je či není."

„Ale no tak nedělej, Rone, sám moc dobře víš, jakej je to parchant."

„Měla bys Harryho city k němu aspoň trochu tolerovat. Nikdo ti neříká, že ho musíš milovat taky," chytře prohodil nebelvírský mladík.

„Harry je můj kamarád a já se nebudu jen tak dívat, jak se trápí jen kvůli němu!" oponovala mu hnědovlasá čarodějka rozlíceně.

Ron měl však ve všem ihned jasno. „Tak se nedívej, můžeš mu pomoct dát je dohromady doopravdy!"

„No to snad nemyslíš vážně, ne?! Vždyť -" chtěla ještě něco namítnout Hermiona, ale Harry jí pobouřeně skočil do řeči: „Nechcete toho nechat? Na další hádku fakt nemám náladu," posmutněl.

„Promiň," omluvně na něj koukl zrzek, kdežto Hermiona se zapýřila a zlostně stiskla čelisti k sobě.

„Hermi..." prosebným hlasem protáhl Harry a zadíval se na ni. „Prosím." Odpovědí mu bylo strohé přikývnutí plné nelibosti a nesouhlasu. „Díky... Půjdu si lehnout," oznámil jim a začal se zvedat ze země.

„Počkej," zarazil ho Ron. „To jako dnes nebudeš s ním? Vždyť si říkal, že," nechápavě se zeptal a výmluvně pokrčil rameny.

„Ale jo, jen si teď chci na chvilku odpočinout... pak se za ním vrátím. Zatím se mějte," rozloučil se s nimi černovlasý a pomalu se vydat po schodech nahoru do své ložnice, doufaje, že tam bude sám. A jeho přání se mu naštěstí splnilo. Unaveně si promnul obličej a posadil se na postel, kde se vysvlékl z košile a z nohou skopl boty. Oblečen do půli těla se s povzdechem natáhl na matraci a beze smyslu zíral nepřítomně do stropu. V hlavě měl prázdno, jako by snad trénoval na nitroobranu.

Nevěděl, kolik času uplynulo, než se ložnicí rozlehlo tiché zaklepání. Zlehka se nadzvedl a počkal, až se ve dveřích někdo objeví. Když zahlédl ryšavou dívčí hlavu, praštil sebou zpátky do postele. „Co potřebuješ?" tiše se zeptal a nechal Ginny, ať se posadí na kraj matrace kousek od jeho hlavy.

„Napadlo mě," kousla se dívka do rtu, „jestli si o tom všem nechceš s někým promluvit..."

Harry si povzdechl, ale nic neřekl. Namísto toho posunul svou hlavu na její stehna a nechal se vískat ve vlasech. „Miluju ho," vydechl po chvíli.

„Koho? Nechceš mi to říct?" nenuceně se optala dívka.

„A budeš s tím nesouhlasit jako Hermiona," uchechtl se Harry. Rusovlásčiny doteky byly příjemné a nutily ho přivírat oči.

„Myslím, že nezáleží na tom, co říkají ostatní. V lásce je přece hlavní, že se mají ti dva lidi rádi..." namítla Nebelvírka.

„To je možná ten problém. On o mě stát nebude, ani kdybych se rozkrájel," pravil Harry tiše se zavřenýma očima.

„Možná si to teď uvědomí, když jste se pohádali..." snažila se mu společnice oponovat.

„Je paličatej," povzdechl si Nebelvír.

„Kdo to je? Slibuju, že i kdyby to byl sám Ty-víš-kdo, tak ti ho vymlouvat nebudu," snažila se ho přemluvit Ginny. Odpovědí jí však byl jen další povzdech a následné ticho. „No tak! Harry!" začala se smíchem naléhat. „Přísahám! Budu držet jazyk za zuby..."

Černovlasý chlapec vcelku ospale otevřel oči a vyhledal ty její. Několik vteřin se do nich díval, jako by z nich mohl vyčíst její budoucí reakci, a hledal patřičnou důvěru. „Malfoy," nechal nakonec tiše sklouznout ze svých rtů. „Draco Malfoy." Na to opět zavřel oči a přetočil se na bok zády k dívce, avšak hlavou stále spočíval na jejích nohách.

„Oh," dutě ze sebe vyrazila Ginny po hodné chvíli. „Začínám... začínám chápat," slabě se sama pro sebe uchechtla. „Odvážná volba," zhodnotila nakonec Harryho výběr.

„Hm," zamručel spokojeně Harry, když vrátila své ruce nazpátek do jeho vlasů. Díky tomu se Ginny pobaveně zachichotala a už beze slova se přehrabovala jeho černými kadeřemi. Byla ráda, že tu pro něj mohla být. Když už nemůže být jeho přítelkyní, chce aspoň uchovat jejich kamarádské pouto. Navíc, jen blázen by se pral o Harryho srdce s Dracem Malfoyem.

Ani si nevšimla, kdy jí Harry usnul v klíně. Její příjemné doteky ho ukolébaly ke spánku. S jemným úsměvem si oddělala jeho hlavu ze stehen a položila ji na polštář. Pak dekou přikryla napůl odhalené chlapecké tělo a potichu vyšla z ložnice. Takže Draco Malfoy... Kdo by to byl řekl, že zrovna on si získá Harryho srdce. Vždyť ti dva spolu byli jako oheň a led, jako léto a zima... Dva obrovské protiklady. Ale na to láska nehledí.

Mezi dveřmi se naposledy ohlédla přes rameno, aby spatřila Harryho klidnou spící tvář. Věřila, že když její kamarád ještě chvíli vytrvá, určitě se dočká opětovaných citů. Chápala nyní Hermioniny obavy, trochu se pozastavovala nad Ronovou klidností, ale především překvapovala sama sebe. Zdá se jí to, nebo jim opravdu přeje štěstí?

Další kapitola za námi. Co na ni říkáte? :) Předem děkuji za každou odezvu! Vždy mě tak popoháníte kupředu. 

Makkakonka