Vzpomínáš si na ten den, kdy jsem ti zalhala? Bylo to ten den, když si mě opustil. Měl si zrovna misi a já byla doma zase sama. Byl to velmi krásný den, jeden z nejkrásnějších. Proč jsme si v tento dokonalý den nemohli užívat společných chvil? Chtěl jsi přece, abych šla za svými cíly a nikdy se nevzdala. Tak proč si to vzdal ty? Asi sis to taky uvědomil. Tento svět je pořád stejný. Poté, co se někdo nabaží jedinečnosti květu, přestane ji vidět kvůli louce. Louce, která se nijak neliší od těch, které už viděl. A s touhle slepotou jen nadávání a žádají Boha o pomoc. Ale proč? Vždyť by stačilo se zastavit a vnímat jedinečnost každé z kytek. Možná by konečně zahlédli, v čem je tato louka výjimečná od těch jiných. Poté, co uvadla byť jedna z květin, už louka nebude jako dřív. Ti, co jsou však zaslepeni, si ničeho nevšimnou. Jakoby na jedné kytce nezáleželo. Pokud to tak je, tak si ani nevšimnou, že uvadne další květinka. Vždyť na tom přece nesejde.

.....

Květiny. Ano, to je to, co milují. Jejich krásná vůně nese dojmu, že jsem se ocitla v ráji. Dětský smích se odrážel od stěn místnosti a světčil o tom, že se blízko odehrává zábavná hra. Odvrátila jsem pohled od květin a spatřila něco roztomilého. To stvoření mělo krásně bílou srst a na jeho dlouhých uších měl věnec ze zlatých květin. Nikdy jsem takového tvora neviděla a o to víc mě udivoval. Vedle něj sedělo dítě a tvořilo další květinový věnec.

♡ Nakashi ♡