Abraham si rozmrzele zkousl ret. Byl si jistý, že William moc dobře ví, co se snažil naznačit, ale rozhodl se dělat nechápavého. Dobrá, možná ještě do pasti slečny Livingstonové nepadl tak hluboko, jak se domníval. Sám pro sebe si pokýval hlavou a následoval Williama ven z kočáru, aby konečně mohl spatřit tu dámu, která usilovala o titul vévodkyně.

Byly tam dvě dívky. Jedna vysoká, velmi krásná, se zrzavými vlasy a alabastrovou pletí. Abraham stočil pohled na druhou dívku a okamžitě mu bylo jasné, že ona je slečna Livingstonová. Nebyla tak hezká jako její společnice, ale měla v sobě něco, co Abrahama na první pohled upoutalo. Něco velmi známého a povědomého. Světle hnědé vlasy měla vyčesané do obyčejného, ale pečlivě udělaného drdolu. Postavu měla nejspíš štíhlou, ačkoliv to nemohl vědět s jistotou, protože šaty jí volně splývaly. Pocítil zvědavost, jak asi vypadá bez šatů, pouze ve spodničce...

V tu chvíli se na něj otočila a on zamrzl. Dívka pootevřela rty překvapením a přitom jí uniklo tiché zalapání po dechu.

Poznala ho. Stejně jako on ji. Připadala mu povědomá, protože už se s ní jednou setkal. Mohl to být tak měsíc, možná víc nebo míň, ale nemohl se splést. Byla to ona. Dívka, které tehdy neurvale ukradl kočár přímo před nosem. Dívka, která sama a bez doprovodu stála na ulici tak blízko East Endu. Dívka, jejíž modré rozzlobené oči mu zůstaly vypálené v mysli a teď se na něj dívaly napůl vyplašeně, napůl opovržlivě.

„Vy dva se znáte?“ ozval se William udiveně. Abraham sebou trhl a uvědomil si, že už na sebe zřejmě několik vteřin upřeně civí.

Chtěl odpovědět, ale pak se zarazil a opět stočil pohled k dívce—tedy ke slečně Livingstonové, protože tou nepochybně byla. Právo odpovědět náleželo jí. Aspoň tohle jí dlužil. Mohl by říct, jak se potkali a uvést ji tak do úzkých, možná dokonce do velkých problémů, ale nemohl mluvit o jejich setkání, aniž by zmínil svoje vlastní zavržení hodné chování.

Slečna Livingstonová pochopila, že odpověď nechává na ní. Navlhčila si rty a odkašlala si. „Promiňte. Ne, myslím, že jsem se s pánem ještě nepotkala. Nejspíš jsem si ho pouze s někým spletla.“

Nebylo jisté, jestli jí Grafton s druhou slečnou věřili, ale co Abraham věděl naprosto jistě bylo, že jeho přítel nikdy nezpochybňoval slova vznešené dámy. Aspoň ne nahlas.

„Ano,“ připojil se. „Dosud jsem neměl to potěšení se se slečnou Livingstonovou setkat.“

Při slově potěšení dívka ironicky zkřivila rty a v jejich očích probleskl výsměch. Potěšení pravděpodobně nebylo slovo, které se jí v jakékoliv spojitosti s ním líbilo.

„Och, tak mi dovolte, abych to napravil,“ chopil se okamžitě iniciativy William. „Dámy, tohle je můj nejlepší přítel, lord Haskett. Haskette, seznam se s okouzlujícími slečnami Livingstonovou a její sestřenicí, slečnou Melvinovou.“

Abraham na pozdrav mírně sklonil hlavu a obě dívky udělaly pukrle. „Těší mě, mylorde,“ pronesla slečna Livingstonová a vystrčila přitom bradu, jako by ho vyzývala, aby na její jízlivost zareagoval.

„Nemohu si přát lepší společnost na dostihy, než zrovna vás dvě, dámy,“ poznamenal a významně se na slečnu Livingstonovou usmál.

Ohrnula rtík a Abrahama v prvním momentu napadlo, jaké by to bylo, popadnout její rty do těch svých a nepustit ji... stiskl čelist. Zhrozil se svých vlastních myšlenek. Co ho to jen napadá? Ne, přece nemůže toužit po tom, líbat slečnu Livingstonovou. To v žádném případě. A přesto z nich nemohl spustit zrak.

„Ehm,“ odkašlal si William rozpačitě. „Možná bychom mohli vyrazit?“

Abrahamovi se konečně podařilo odlepit se od vnadných rtů slečny Livingstonové a zapudit své hříšné myšlenky. Uvědomil si, že na ni nejspíš zíral mnohem déle, než bylo přípustné. A ona si to uvědomila také, protože se začervenala a sklopila zrak.

„Ano, pojeďme,“ přisvědčil Abraham a nastavil ruku Emily. „Prosím, slečno, nechte mi pomoct vám do kočáru.“

Věnovat pozornost slečně Melvinové bylo bezpečnější. Při pohledu na ni Abrahama nic nestydatého nenapadalo, ačkoliv to bylo zvláštní, neboť se skutečně jednalo o nádhernou ženu. Pokud by měl být objektivní, byla mnohem přitažlivější, než její nesnesitelná sestřenice. 

„Děkuji, lorde Haskette. Jste tak milý!“ zašvitořila dívka a věnovala mu velký, zářivý úsměv. William pomohl do kočáru Sophii a poté se usadil vedle Emily. Na Abrahama tak nezbylo nic jiného, než místo vedle druhé dámy. Neochotně si sedl, co nejdále od ní to šlo, aby se pokud možno nedotýkal ani látky jejích šatů. Kočár se rozjel a William se dal do živého hovoru se slečnou Melvinovou.

Mezi Abrahamem a Sophií se rozhostilo ticho. Ani jeden z nich nepromluvil a Abraham nechtěl být ten, co hovor začne. Sophie beztak nevypadala, že by s ním ráda mluvila. Stočila hlavu k oknu a urputně pozorovala ulice, kterými projížděli.

Abraham si nestěžoval. Mohl ji aspoň nenápadně pozorovat. Přemýšlel, čím asi jeho přítele upoutala. Neznal přesně Williamův vkus, co se žen týkalo, ale tahle... neměla nic navíc. Nic, co by muži vyrazilo dech, zbavilo ho rozumu, vzduchu i slov. Byla zkrátka naprosto obyčejná a Abraham si nedokázal představit, že by byla schopná si během jednoho jediného večera natolik ukrást pozornost vévody. Mohl mít přece jakoukoliv jinou dívku. S titulem. Bez dluhů. Hrom do toho! Ne, na ničem z toho nezáleželo, ale mohl—ne musel—mít  ženu, která ho bude milovat.

„Těšíte se na dostihy, slečno?“ zachytil Williamovu otázku směřující ke slečně Livingstonové. Se zájmem se k ní otočil. Odpověď na tuto otázku ho také zajímala.

Sophie se opatrně usmála. „To je velice složitá otázka, Vaše Milosti.“

William nelibě potřásl hlavou. „Ale prosím vás! Už jsem přece říkal, že mě nemusíte oslovovat Vaše Milosti. To je tak nesmírně upjaté. Opět jste mě však zaujala; domníval jsem se, že má otázka je docela jednoduchá.“

To se domníval i Abraham. Sophie trochu zkrabatila čelo, jako by přemýšlela, jak správně formulovat svou následující větu. „Nacházím se v milé společnosti, takže nemohu říct, že se vůbec netěším. Nebyla by to pravda a navíc bych své společníky urazila,“ vysvětlovala.

„Jste diplomat, slečno. Obávám se však, že teď přijde nějaké ale?“ poznamenal vévoda s pobaveným úsměvem.

„Ano,“ přisvědčila a úsměv mu oplatila. „Společnost je příjemná, ale samotné dostihy mi příliš příjemné nejsou.“

„Ale ne! Proč jste tedy souhlasila s tím, že na ně pojedeme?“ podivil se William. Abraham se zamračil. Není to snad jasné? Jde po tobě jako vosa po medu!

„Emily ještě na londýnských dostizích nikdy nebyla. Nemůžu ji o takový zážitek připravit,“ vysvětlila Sophie.

„Ano, to je pravda. Já se těším přímo ohromně!“ přisvědčila slečna Melvinová a z hlasu jí přitom bylo naprosto zřetelně slyšet nadšení.

William se k ní okamžitě obrátil. „Jsem rád, že mohu být u takového historického momentu s vámi," prohodil, než se znovu otočil k Sophii.

„Proč nemáte ráda dostihy, jestli se smím zeptat?“ nadhodil s opravdovým zájmem.

„Považuji londýnské dostihy za poněkud... barbarské.“

Abraham nedokázal potlačit tlumené zalapání po dechu. Slečna Livingstonová ho přesto slyšela a prudce se k němu otočila. „Máte k tomu co říct, lorde Haskette?“ zeptala se ostře.

„Drahá slečno Livingstonová, řekl bych, že můj přítel je pouze ohromen. Včera použil pro dostihy přesně stejný výraz jako vy,“ ozval se William a široce se přitom usmíval. „Vypadá to, že máte něco společného.“

Abraham na něj vrhl varovný pohled: už zmlkni, říkal.

„Lord Haskett nevypadá moc nadšen při představě, že má se mnou cokoliv společného,“ poznamenala suše Sophie, která jeho pohled moc dobře zaznamenala.

„Netřeba hned dělat takové závěry, jsem si jistý, že s lordem Haskettem najdete společnou řeč," zareagoval na to opět William a nenápadně Abrahama nakopl do kotníku. Ten bolestivě usykl a zkřivil tvář.

„Stalo se něco, pane?“ obrátila se na něj se staženým obočím Sophie a z jejího pohledu bylo zřejmé, že se snaží rozluštit jeho výraz.

Křečovitě se usmál. „Ne, všechno je v pořádku.“

„Už jsme tady!“ vyhrkla Emily nadšeně, zrovna ve chvíli, kdy její sestřenice otvírala ústa, aby něco poznamenala. Nepochybně by to bylo něco jízlivého. Abraham si téměř oddechl úlevou, ale neodvažoval se už vydávat žádné zvuky, aby na sebe neupozorňoval.

„Výborně, výborně,“ pronesl spokojeně William a elegantně, tak jak to uměli jen vévodové, vystoupil z kočáru. „Slečno Melvinová?“ S úsměvem natáhl ruku k Emily, která ji s vděčným úsměvem přijala a vystoupila za ním. Abraham pochopil, že se od něj očekává pomocná ruka slečně Livingstonové, ale nijak se nehrnul, aby svou povinnost naplnil.

Sophie na něj zvědavě pohlédla. „Bojíte se, že vás něčím nakazím, lorde Haskette?“ nadhodila.

Ušklíbl se. „Nejsem si jistý. Chodíte často do East Endu?“

Všiml si, jak sebou trhla a polekaně pohlédla ven z kočáru, kde stáli William s Emily. Nezdálo se však, že by jim ti dva věnovali pozornost.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ odsekla upjatě.

„Víte,“ odpověděl pevným hlasem a naklonil se k ní blíž. Tak blízko, že si mohl všimnout, jak se jí napětím rozšířily zorničky krásných modrých očí. „Můžete předstírat před vévodou, dokonce i před svou sestřenicí, ale ke mně přece můžete být upřímná. Já vím pravdu.“

Prudce se od něj odvrátila. Z profilu si všiml, jak pevně zatnula čelist. „Nevím, o čem mluvíte,“ zopakovala znovu, tentokrát se jí však hlas poněkud zadrhl.

„Jsem si jist—“ začal Abraham, kterého potěšilo, že má aspoň tolik vychování, aby se zastyděla, ale větu nedokončil. Sophie se zvedla ze svého místa a prudce vyskočila z kočáru. Příliš prudce. Tak prudce, že při dopadu na zem nenávratně ztratila rovnováhu a svalila se na to první, co jí stalo v cestě. Což byl vévoda Grafton. Stačil jen přidušeně vyheknout a už se spolu váleli na jedné hromadě.

Sophie zrudla až po kořínky vlasů. „V-Vaše Milosti... já... omlouvám se,“ zakoktala se a samými rozpaky nevěděla kam s očima.

Abraham rozčileně vyskočil z kočáru za nimi. „Slečno Livingstonová!“ vyrazil ze sebe prudce a nabídl jí ruku, aby mohla vstát. Nebyl to však z jeho strany žádný gentlemanský čin. Přál si, aby se co nejrychleji zvedla z bezmocného těla jeho přítele, kterému bude celý incident připadat dozajista romantický a osudový. „Proč jste nepočkala, až vám z kočáru pomohu?“

Dívka se mlčky chytila jeho nabízené ruky a nechala ho, aby ji vytáhl zpět na nohy.

„Sophie! Jsi v pořádku?“ vrhla se k ní Emily, která měla oči až na vrch hlavy a hned se pustila do oprašování Sophiiných šatů.

„Copak slečna Livingstonová, ta spadla hezky do měkkého,“ zahekal ze země William, nervózně se zasmál a začal se pomalu zvedat. Abraham ho podepřel v podpaží a pomohl mu.

Sophie opět zrudla. „Opravdu se omlouvám, Vaše Milosti. Tohle bylo... naprosto nepřijatelné. Ale přísahám, že... že to nebyl úmysl, opravdu. Nemínila jsem...“ rozpačitě se zarazila.

„Nemínila jste mě porazit na zem?“ navrhl vévoda a pobaveně potřásl hlavou. „Prosím, madam, neomlouvejte se. Nedošlo k žádné škodě a proto - myslím - můžeme na tento incident zapomenout.“ Přívětivě se usmál a nabídl jí své rámě. Sophie zaváhala, ale nakonec mu úsměv vděčně oplatila a zavěsila se do něj.  Vydali se směrem ke kolbišti.

Abraham zamračeně sledoval jejich záda. Měl po náladě. Přísahám, že to nebylo v úmyslu. Řekla Sophie. Ale byla to pravda? Co když si to přesně takhle plánovala? Vévodovu pozornost se jí tím získat povedlo...

Někdo vedle něj si odkašlal. „Ehm... lorde Haskette?“ Zmateně se obrátil na slečnu Melvinovou, která zůstala stát osamoceně vedle něj. Ach, propána! Docela na ni zapomněl.

Pokusil se vyloudit přívětivý úsměv. „Omlouvám se. Půjdeme?“ Nechal ji, aby se do něj zavěsila a pak se společně vydali za vévodou a Sophií, kteří spolu o něčem zapáleně diskutovali a nevědomky tak ještě více zhoršovali Abrahamovu náladu.