Měl vyrazit následující den. Johann tvrdil, že nemají čas otálet, protože magie mizí čím dál rychleji a cesta do úplného středu zabere tak dva dny. Když ho August prosil, aby vyčaroval portál, aby se bráška rychleji vrátil, razantně odmítl, neboť by to mohlo být příliš nebezpečné – nemohl si dovolit čarovat portál do míst, která znal jen ze svých vidění, mohl by totiž Berta klidně poslat někam doprostřed dusivé hlíny nebo hornin, a to nechtěl riskovat.

Malý Gus se zároveň těžko smiřoval s myšlenkou, že se z něj nestane hrdina. Ani přemlouvání, že bude hrdina, když zůstane hezky sedět na zadku s jejich hostitelem a na bratra počká, nepomáhalo, akorát se potom urazil a zavřel se v pokoji.

Bertolt byl zatraceně nervózní. Raději si nakreslil mapu podle toho, co si Johann pamatoval ze svých vidění, i když mu druhý muž sděloval, že cesta by měla být přímá a bez odboček. Bál se, co všechno se může pokazit. Johann mu vyprávěl, že narazí na spoustu portálů, které mu zkrátí cestu a přenesou ho blíž k fontáně. Nějaká dobrá duše, která podnikla stejnou výpravu pár století před ním si totiž dala tu práci, že při návratu vyčarovala deset portálů, tudíž cesta k fontáně zabrala jen dva dny místo původních šedesáti. Cesta zpět byla opatřena stejnými vychytávkami. Podle slov plešatého muže by výkyvy magie neměly portály nijak ovlivnit, protože se nacházely v dostatečné blízkosti zdroje.

Ač se mu Bert snažil věřit, nedokázal se zbavit obav, že ho ten hloupý portál rozpůlí nebo hodí někam úplně jinam. Mapu měl konečně načrtnutou, zbývalo jen zabalit si to nejnutnější. Vzal tedy svůj potrhaný batoh a pustil se do práce. Deka byla samozřejmostí, stejně tak čtyři plastové lahve, do kterých napustil vodu. Jídla nabral, co mohl, převážně jablka a chleba, kterého měl Johann v bytě až podezřele hodně. Mapu si zastrčil do přední kapsy, stejně tak revolver pro případ nouze – jen netušil, jestli si ho bere proto, aby zastavil útočníky, nebo zkrátil své trápení.

Johann mu sdělil, že to, jestli uspěl, nebo naopak selhal, pozná podle kouzelného amuletu, který mu připnul na ruku. Šlo o jemný provázek, na němž se houpala stříbrná rolnička. Jakmile její vlastník zemře, odpoutá se, vytvoří si portál a vrátí se ke svému tvůrci – jímž byl Johann –, a rozcinká se jako o život. Pokud bude horká, ocitla se v blízkosti nesmírného množství magie, v tom případě Bertolt zemřel až po vyčištění fontány, a pokud naopak ledová, zemřel ještě před vykonáním svého úkolu. Šlo o poměrně roztomilou věcičku, když se nad tím ale člověk zamyslel, už mu tak roztomilá nepřipadala. Berta poměrně děsila představa, že jediná chvíle, kdy cinká, je ta, kdy její majitel natáhne bačkory.

Bezpečný návrat mu měl zajistit portál, který zvládne vyčarovat s pomocí obrovské energie, již mu Johann nashromáždil do malého stříbrného prstenu. Stačilo na něj pětkrát poklepat, dvakrát po něm přejet prstem a mohl začít kouzlit. Starší muž ho samozřejmě zároveň s tím naučil jak vyčarovat portál.

Po celý zbytek dne se neustále vrtěl, přecházel po obývacím pokoji a nedokázal zůstat chvíli v klidu. Johann mu nabídl, že na něj klidně použije slabé uklidňovací kouzlo, aby se mu zase neudělalo zle, ale razantně ho odmítl, že s tímhle se musí vypořádat sám. A tak byl jako na trní.

August kolem něj chodil po špičkách, aby ho náhodou nevyrušil, a když na chvíli konečně usnul, tiše se doplížil k Johannovi.

„Bert se už nevrátí, že jo?"

Staršího muže překvapila upřímnost, s jakou to chlapec řekl. Žádné zaobalování, hezky k věci. Povzdechl si a položil knížku, v níž listoval.

„Já nevím. Je možné, že se nevrátí, ale já věřím tomu, že to zvládne."

„Můžu mu s tím pomoct?"

„Auguste, nejvíc mu pomůžeš, když tady zůstaneš a počkáš na něj. Kdybys šel s ním, zbytečně by se strachoval ještě o tebe a mohl by udělat nějakou hloupost, která by ho stála život. Proto bude lepší, když půjde sám a ty tady se mnou na něj počkáš."

„Ale já chci pomoct. Naposledy se takhle trápil, když mi řekl, že budeme muset vyrazit na dlouhou cestu za rodičema. Bál se, že nás po cestě někdo zabije."

„Chápu, že by sis moc přál mu nějak ulehčit, ale jak říkám, to nejde. Nezvládnu to ani já. Tohle je na tvém bráškovi."

Klučina sklopil pohled a promnul si lem trička.

„Nechci, aby se mu něco stalo." Popotáhl.

Johann ho pohladil po vlasech a sklonil se k němu.

„To já taky ne. Ale on to dokáže a vrátí se zpátky sem, neboj."

„A bude z něj velkej hrdina, o kterým začnou všichni mluvit, protože je zachrání?"

„Přesně tak. Hele, co kdybys mu dal něco na cestu? Něco jako amulet pro štěstí?"

Augustovi zazářila očka nadšením a rychle se rozběhl do pokoje. Tam začal přehrabovat všechny hračky, které stihl za jejich krátký pobyt vyndat. Vítězně se usmál, když konečně našel dřevěného panáčka. Vrátil se do obýváku, potichu rozepl batoh a schoval ho dovnitř.

Bertolt se probral o dvě hodiny později. Nervozita ho pořád sžírala zevnitř, ale připadal si alespoň o maličko klidnější. Strávil ve vaně skoro hodinu, než uznal, že víc se nervozity nezbaví, a vylezl ven. Děsil se toho, co přijde hned následující ráno. Cesta do středu Země. Jak to asi bude vypadat? Jako tunel? Bude tam vůbec nějaké světlo? Rozhodně ne. Měl by si vzít baterku.

Už se začal rozhlížet, kde by tak jejich hostitel mohl schovávat baterky, když ze zvyku luskl. Neočekával, že by se něco stalo, už si zvykl, že toto gesto bylo naprosto bezvýznamné, proto ho překvapilo, když se mu nad dlaní začala vznášet světélkující koule. Překvapeně vytřeštil oči a zamrkal. Nezdálo se mu to. Vážně ji vyčaroval. Po takové době.

„Zíráš na ni jako na ducha."

„Jak... Vždyť..."

„Proudí tu magie. Spíš se divím, že jsi na to přišel až dneska."

„Napadlo mě, že tam bude tma, hledal jsem baterku. Nečekal jsem..."

„V pořádku, já chápu, že tě to překvapilo. Ale aspoň víš, kde vezmeš světlo. Do batohu jsem ti taky dal pár suchých větviček. Nic moc to není, ale v případě nouze, kdybys mrznul, se to může hodit, alespoň na chvíli."

„Děkuju."

„Hlavně si pamatuj, že k fontáně musíš jít pořádně vyspaný. Takže i kdybys ji našel, ale šla by na tebe únava, nejdřív se vyspi a poté teprve konej. Unavená mysl její síle podléhá snáze."

„Dobře, budu si to pamatovat."

Posadil se na gauč a začal si kousat ret.

„Bojím se, že to nezvládnu. Že selžu."

Johann si sedl vedle něj a položil mu ruku na rameno.

„Věřím ti, že to dokážeš a vrátíš se ve zdraví zpátky, když se budeš držet mých rad. Po cestě tě nečeká nic nebezpečného, maximálně zima a při cestě zpět možná hlad. Nejtěžší bude část u fontány. Ta tě bude stát hodně sebekontroly a spoustu sil. Patrně tě neskutečně vyčerpá, když se dostaneš z jejích spárů a projdeš prvním portálem. Radil bych ti se kousek za ním vyspat a poté pokračovat, abys někde nezkolaboval."

Bertolt přikývl. Připadal si jako horolezec, který má hned další ráno sám zdolat Mount Everest. Najednou mu však něco došlo.

„Vím, že to bude znít hloupě, ale... Jak se vlastně čistí ta fontána?"

„Ah, dobrý dotaz. Kdyby ses nezeptal, patrně by to dopadlo špatně. Nechápu, jak jsem mohl zapomenout... No, je to jednoduché. Nakloníš se přes okraj a třikrát ve vzduchu nakreslíš kruh. Poté dvakrát mávneš směrem k povrchu, proneseš francouzsky ‚čistota' a dotkneš se malíčkem palce."

Všechno, co zaznělo, si dopsal do rohu své načrtnuté mapy, protože se bál, že jinak by zapomněl. A zapomenout zrovna tohle se nezdálo jako nejmoudřejší nápad, když mu na bedrech ležel osud celého světa. Při tom uvědomění se otřásl. Ta představa, že je na něm, obyčejném klukovi, který nikdy neuměl pořádně čarovat, aby zachránil planetu a všechny přeživší před zkázou, byla neskutečně zvláštní a nepříjemná.

„Měl by ses vyspat. Zítra tě čeká náročný den."

„Jo, pravda... Dobrou noc."

Naposledy se rozhlédl po obývacím pokoji, jako by ho snad opouštěl již dnes, a odešel do pokoje, kde se zachumlal do peřin. Ačkoliv se snažil usnout, zůstal vzhůru dlouho do noci, až nad ránem padl vyčerpáním, a i tak byl jeho spánek neklidný a plný nočních můr. Neustále se mu zdálo o tom, jak ho zasypává ohromné množství hlíny, tlačí se mu do plic a on nemůže dýchat. Několikrát se probral celý zpocený a lapal po dechu. Když se to stalo potřetí, Johann se tiše vkradl dovnitř a použil jakési uklidňovací kouzlo, jaké Bertolt neznal. Od té doby byl jeho spánek konečně bezesný.

Následujícího rána se probral celý rozlámaný, ale kupodivu plný energie. Zkontroloval si batoh, nasnídal se, oblékl si teplou bundu a vyčkal, až se vzbudí bratr. Johann mezitím vytvářel portál, který by ho dostal na cestu vedoucí až ke zdroji.

Když se August probral, ihned vletěl Bertovi do náruče. Objímali se dlouho a pevně. Oběma do očí vhrkly slzy, protože si uvědomovali, že tohle může být naposledy, co se vidí. Johann od něj musel nakonec Guse násilně odtrhnout, aby vůbec vyrazil. S uslzenýma očima se otočil čelem k vlnící se zdi. Nervozita se kolem něj obtočila jako had a drtila mu útroby. Bál se. Ale věděl, že musí vyrazit.

Naposledy se otočil na Augusta s Johannem, pousmál se, hodil si na záda batoh a vykročil do neznáma.