„Ten kluk má zlomená čtyři žebra a obě nohy s otřesem mozku a vás to nezajímá? Vám je to úplně jedno? Je to váš syn!"
„Seš malá holka, tak nenakazuj, co mají ostatní dělat, máme dvě děcka a staráme se o ně pečlivě. Tomu dospělému dáváme dostatek peněz na bydlení, to, kterému je 16 dáváme domov. Tohle poslední, které je vlastně omyl, nás už nezajímá," odsekl v telefonu tatínek malého chlapce. Mně se dělalo mdlo z jeho jednání. Byl protivný a jeho třetí dítě mu bylo úplně ukradené. Hovor jsem z naštvanosti típla. John se na mě podíval.
„Jak to dopadlo? Přijedou si pro něj?" ptal se s nadějným výrazem v očích. Všechna ta naděje a snaha byla k ničemu.
„Ne. Prý je mu ten chlapec ukradený,"
„Nebuď smutná, tady se o něj postaráme. Může jít do dětského domova,"
„Může, ale nemusí... Může jít ke mně a k mojí nejlepší kamarádce, Lorry,"
„To nepřipadá v úvahu, nesmí u vás bydlet, musely byste za něj platit, je to náročné,"
„Johne, já dostávám od rodičů hrozně moc peněz a Lorry taky... Myslíš, že bychom ho neuživily?"
„To není o pochybnosti, spíš o tom, že je to náročný, já bych si ho k sobě vzal, rodiče mi taky přispívají a já si ještě k tomu vydělávám. Kdybys chtěla, mohla bys přispívat, ale nebylo by to nutné,"
„Dobře, platí, budu ti přispívat, jsme na to s Lorry dvě!"
„Díky za pomoc, Daisy. Teď ten kluk musí odpočívat, tak ho necháme v klidu ležet, ano? Já se dám do práce," usmál se sladce a já mu to oplatila. Byl to neskutečně milý kluk.
Proč mám teď na kluky takové štěstí?