Nedokázala jsem nic udělat. Jakožto svědek havárie jsem jela v sanitce, kde ležel na lehátku malý chlapeček. Mohlo mu být tak deset a srazilo ho auto. Údajně je vážně poraněný, nikdo neví, co v tak pozdních hodinách dělal venku. Občas jsem přemýšlela, jestli toho kluka neposlal můj stalker. Jestli mu neřekl, ať mi donese ten papírek s dopisem. Co když by to byl jeho brácha? Určitě ho bude navštěvovat. Nebo to je taky nějaký úplně náhodný kluk, který prostě měl smůlu, vběhl do silnice a srazilo ho auto. Každopádně s ním jedu, protože je úplně maličký a jak už bylo řečeno- jsem svědek. Musím dát vědět jeho rodičům, musí o něj mít hrozný strach. Okamžitě mi došlo, co musím udělat, ne tady jen sedět a čekat na zázrak. Musím jednat. Obrátila jsem se na jednoho ze záchranářů a dostala ze sebe, i přes svůj neskutečný šok, že musíme dát vědět jeho rodičům.
„Měli bychom, ale prvně mu musíme pomoct," řekl ten druhý a nejistým pohledem se podíval na toho prvního, který byl vyšší a blonďatý. Měl zelené oči, přeskakoval pohledem ze mě na druhého záchranáře, který byl úplným opakem- hnědé vlasy a hnědé oči. Ten blonďatý se na mě nejistě usmál, prohodil: „Jsem John," a podal mi ruku. Já ji s nesmělým úsměvem přijala a potichu vysvětlila, že jsem Daisy. Chvíli jsme si i povídali, myslím si, že se mě snažil odreagovat. Pověděla jsem mu i o Lorry, která když zjistila to, že pojedu s tím chlapečkem do nemocnice, odjela za rodiči, protože by stejně byla v bytě u mě sama a klíče od domu jejích rodičů má, takže nebyl žádný problém.
Když jsme konečně dojeli do nemocnice, chlapce vyložili a rychle ho odnášeli na ambulanci. Já pomalu vystoupila po boku s Johnem a kráčeli jsme do posuvných dveří nemocnice. Čekali jsme celou věčnost, než malého klučinu vyšetřili. Bylo strhující zjistit, co se tomu malému stalo. Nevypadalo to vůbec dobře a já, pořád v šoku, se snažila dělat všechno pro to, abych mohla dát vědět jeho rodičům. Nikdo jiný se o to totiž nesnažil.