Viktor

Zrovna jsme vedli výuku černé magie, měli jsme jednoduchý úkol, odzbrojit svého protivníka salvou kleteb. Abych pravdu řekl, tohle mě bavilo na škole nejvíce, tedy krom hraní Famfrpálu, u něj jsem si dělal velké naděje, že se jednou stanu opravdu slavným hráčem tohoto kouzelnického sportu, už nyní jsem byl oblíbený, ale i tak mi to nestačilo. Krom této školy a tohoto sportu jsem už v životě nic jiného neměl. Jistě pominuly rodiče, se kterými se moc ani nevídám, a píšu jim jednou za rok, aspoň tak to berou oni, leč to je pravý opak, snažím se jim nějak dávat o své situaci vědět neustále, ale povinnosti vůči této škole mi to prostě zamezují, proto je to jen jednou za omezenou dobu.

Měl jsem jít zrovna na řadu, když se do místnosti přiřítil posel se zprávou. Ředitel, který výuku vedl neváhal ani minutu a už si šel zprávu převzít, aby ji mohl přede všemi studenty v místnosti přečíst, takže jsme své cvičení museli na tu chvíli umírnit. Tiše jsem si přitom povzdychl a šel jsem se tedy přidat do hloučku ostatních studentů, a čekal jsem co vlastně pro nás ředitel má za zprávu. Dle pečetě, kterou dopis nesl, jsem věděl, že to nebude nic zdejšího, a taky že to tak bylo, zpráva přišla až z Bradavic, ze školy, kterou vedl Albus Brumbál, starý přítel našeho ředitele Igora Karkarova. V dopise psal, že se letos u něj na škole bude konat Turnaj tří kouzelníků, a že by byl rád, kdyby naše škola byla jednou z těch mála, která by se toho zúčastnila, na důkaz přátelství a oddanosti této tradice. Mnozí studenti z toho byli nadšení, jelikož jim to dávalo možnost se před ostatními školami ukázat, jistě radost jsem z toho měl i já, ale ne tak velkou jako mladší ročníky nebo mě podobní. Karkarov pak dnešní výuku rozpustil a šel zpět k sobě do kabinetu, aby tam vybral několik vhodných adeptů, co s ním tedy pocestují na Anglickou půdu.

S ne moc příjemným výrazem jsem se tedy odebral směrem knihovna, abych tam nějak dal přednost svým neuspořádaným myšlenkám, a celkově přemýšlel nad něčím jiným než nad tím, že jsem měl pokaženou hodinu. Po příchodu do knihovny jsem se snažil veškeré jiné studenty naprosto ignorovat, prostě jsem si vzal první knihu co mi padla pod ruce, a sedl jsem si pohodlně do křesla naproti krbu, s pomocí hůlky jsem zažehl oheň a jen jsem se pak začetl do knihy.

Sám ani nevím kolik času jsem tam strávil, moje rozjímání nad jednou z pasáží však přerušil mladší student, který mi říkal, že se mám dostavit osobně do ředitelny, že se tam se mnou chce setkat osobně ředitel. S tichým zavrčením jsem tedy knihu zaklapl, dal jsem ji na místo, a vydal jsem se tedy směrem kde byla ředitelna Karkarova. Po cestě jsem míjel všemožné studenty a studentky, včetně výše postavených jedinců, kteří je měli na dohled. Sem tam sem se s někým pozdravil, aby se neřekl, že mám neustále nabručenou náladu a vypadám jak kdoví kdo. Poté co jsem se po několika minutách chůze z různých míst a chodeb objevil před dveřmi ředitelny, jsem se zastavil, napřáhl jsem ruku a zaklepal jsem a ani ne během chvilky se ozvalo dále, tak jsem tedy vešel do nitra místnosti, kde už pohodlně v křesle seděl ředitel Karkarov. 

Mírně jsem se mu poklonil a čekal jsem co tedy pro mě má tak důležitého, že si mě sem musel zavolat, zrovna když jsem se oddával četbě oné knihy.

"Viktore...drahý Viktore, prosím posaď se můj oblíbený chlapče." pronesl s jistým chladem v hlase a nabídl mi místo naproti sobě, tak jsem to tedy přijal a posadil se do volného křesla, které mi nabízel.

"Přál jste si mě vidět řediteli?"

"Ano, prosím, nemusíš být až tak příliš formální, udělej si pohodlí drahý Krume."

"Jistě." odpovím mu na to stroze a udělám si tedy větší pohodlí a ještě si nabídnu sám od sebe šálek teplého čaje.

"Jak jistě víš, během výuky černé magie jsem dostal dopis."

"Ano jsem si toho vědom, byl jsem u toho"

"Ten dopis přišel od jednoho starého přítele z Bradavic, poslal mi ho osobně Albus Brumbál, s tím, že se u něj na škole bude pořádat Turnaj tří kouzelníků."

"Jistě nemohl jsem si nevšimnout té pečetě, co na onom dopise byla daná. Hned mi bylo jasné, že to není odnikud odsud."

"Rozhodl jsem se, že jeho žádosti vyhovím, a že taky vyberu několik studentů ze zdejší školy, jakožto doprovod a možné adepty na onen turnaj. Pravidla jsou naprosto jednoduchá, turnaje se nesmí účastnit nikdo komu ještě nebylo osmnáct let, takže mladší ročníky mají smůlu, což ničemu ale nevadí, když tu mám tolik nadaných talentů ze starších ročníků."

"Dobře tohle naprosto chápu pane, ale co to má co společného se mnou? Tedy spíš s tím, že jste si mě sem osobně zavolal, oproti těm ostatním." optám se ho jen tak čistě ze zájmu, zatímco z jeho strany se dočkám jistého úsměvného pohledu.

"Haha..ale no tak drahý Krume, ještě ti to nedochází?" položí na mou otázku tu svou, jakožto plnohodnotnou odpověď.

"Obávám se pane že ne."

"Jistou část studentů už vybranou mám, ale pořád mi tam neustále chybí někdo, kdo by opravdu reprezentoval školu takovou, jaká doopravdy je. Se ctí, hrdostí a hlavně silou. Mezi mnohými kouzelníky jsi velice oblíbený, a to nejenom mezi tamními, ale taky mezi zahraničními. Netvrdím, že ostatním nevěřím, že by prošli přijímacím ceremoniálem, ale ty jsi dle mého, ten nanejvýš vyvolený, který by mohl naší školu reprezentovat v oněch třech úkolech, které tam na vás čekají během celého toho turnaje. Proto jsem to volné místo zaplnil tvou osobou. Budeš pro všechny cosi jako zlatý hřeb. Tvé nadání v černé magii a v kde jakých kouzlech, naprosto převyšuje ostatní vybrané adepty, a pokud jde o létání na koštěti a zápasy ve Famfrpálu, tak tady se ti taky nikdo nemůže rovnat. Jsi ten nanejvýš kvalifikovaný jedinec, který by naši školu mohl vynést do výšin Viktore." přitom co na mě chrlil za informace se mi až tajil dech. Jistě chápu, že jsem byl oblíbenec kde koho, ale, že by ve mě vkládal až tak velké naděje, při nadcházejícím Turnaji tří kouzelníků mě nikdy nenapadlo. Proto jsem tomu sám nemohl ani věřit, že to myslí smrtelně vážně, tedy dokud mi neukázal seznam a já se hned tyčil na první příčce mezi všemi těmi mě známými i neznámými jmény.

"Já nevím co na to mám říct pane..jsem naprosto ..v šoku."

"Takže s mou nabídkou souhlasíte pane Krume?"

"Jistě že pane, souhlasím s v plné výši." odpovím mu urychleně a jen pak dlouze vydechnu.

"Nuže dobrá, tak tedy rozhodnuto jest, během příštích dní, očekávám že se sbalíš a přijdeš k molu, kde na nás bude čekat loď, která nás přepraví na Anglickou půdu, jestli se o pár vteřin zpozdíš, přijdeš o onu možnost stát se ještě slavnějším. A hlavně nezapomeň, ten turnaj musíš vyhrát, musíme všem ostatním ukázat, že stojíme za zvážení ohledně našich netradičních praktik výuky. Řadu let na nás ostatní pohlíželi skrz prsty, tak jim to nyní musíme vrátit. Takže mě nezklam chlapče. A nyní jdi!" odpoví dost rázně ono poslední slovo, takže se ihned postavím, lehce se ukloním a zmizím z jeho místnosti zpět do chodeb. Chvíli si to všechno přemílám v hlavě, dokud to naprosto nevypustím, a nejdu se zase věnovat něčemu co mě dostatečně zabaví, dokud nebude onen čas odejít na cesty. 

Naneštěstí jsem na toto měl tak dobré dva týdny, což je času dost, proto jsem se věnoval kde čemu včetně výuky samotné. O volných chvílích jsem si šel zaběhat a zacvičit na venkovní prostory školy, abych nebyl neustále pod nátlakem látek a všech těch výkladů. Jediné co mi tak akorát venku lezlo na nervy bylo to, jak si mě kde jaké studenty prohlíželi a neustále za mnou dolézali jako nějaké cvičené opice nebo co. Pohledem jsem ji dával najevo, že o ně opravdu nestojím, takže je to zase přimělo trochu zbrzdit svůj nátlak na mojí osobu, tohle bylo vždy tak ponižující, neměl jsem klid ani v prostorech školy, natož tady venku a pochybuji, a to dost silně o tom, že to budu mít i někde mimo domov.

..............................................

................................................

Dny ubíhali jako voda, takže jsem se šel připravit po přátelském zápase ve Famfrpálu na odjezd, prošel jsem skrz dveře, které vedli do naší společenské místnosti, a rovnou jsem zamířil do pokoje, abych si tam vzal něco, v čem to vše převezu. Chvilku jsem jen stál na místě a poslouchal jsem to naprosté ticho, co se linulo po celém pokoji, než jsem se nepřemístil ke skříni, kde jsem si začal prohlížet všechny ty věci co jsem tu vedl. Ve směs mi všechny přišli stejné, tak jsem si tedy nějaké vybral, to co budu mít na sebe bylo jasné, tradiční oděv, který naší školu reprezentuje, sice jsou ty věci hodny do chladnějšího podnebí, ale zvyk si to tak poroučí, že to budeme muset mít i při nástupu, ostatní kluci, co tam se mnou pojedou, si už mezi sebou štěbetali to, že tam předvedou nějakou tu nástupní kreaci, která by nás pořádně uvedla mezi ty všechny cizé jedince, že to prý musí ohromit natolik, aby z nás měli ostatní respekt. Padlo to tam dokonce i moje jméno, tak jsem se jen opřel o rám dveří, když jsem to zaslechl a šel se podívat do společenské místnosti. Prý že bych dle jejich slov měl přijít jako poslední společně s ředitelem naší školy, což nebyl špatný nápad, aspoň nebudu hned tak na ráně jako oni. Tak jsem jim to jen s pokynutím hlavy odsouhlasil, když si všimli mojí přítomnosti, a ihned jsem se zase vytratil do pokoje, sbalit si další část věcí. Aby toho nebylo málo, tak jsem tam přibalil pár knížek, co jsem měl sice už rozečtené, ale aspoň něco, při čem si budu krátit volné chvíle při cestě tam, ale i přímo na místě.

Pak jsem se o ostatními vydal na jídlo a nakonec kamsi ven do tmavého prostředí, abych si pročistil mysl, a mohl lépe usínat, jakmile se zase vrátím zpět do pokoje.