Hermiona

Hodina s Křiklanem utekla pak jako voda, takže jsme se mohli konečně odebrat ven na chodbu. Jak jinak byla jsem poslední kdo z místnosti odcházel, nechtěla jsem tam nechat nějaký ten nepořádek, sice profesor Křiklan říkal, že to uklidí za nás nebo na to někoho zavolá, ale mě se prostě nechtělo odejít s vědomím, že jsem něco nedotáhla až do úplného konce, tak jsem se sama nabídla, že to tedy uklidím, aspoň ze své strany. Profesor šel tedy ke stolu, kde se posadil na židli a začal tam opravovat nějaké ty papíry, které někteří studenti odevzdávali zpětně po předchozí hodině jeho výuky.

S poklidem jsem se usmívala dokud nás nevyrušil příchod někoho dalšího, otočila jsem se tedy za zvukem, kde jsem pak ve dveřích spatřila profesora Snapa. Měl svůj typický chladný výraz ve tváři, nečekal, že tu někoho bude mít profesor Křiklan ještě přítomného, takže si mě změřil pohledem, čímž mi naznačoval, že bych radši měla jít, že to je něco očividně osobního. Oba dva jsem si tedy sjela pohledem a radši jsem pak šla z místnosti ven, abych je nechala o samotě, do toho o čem se tam budou bavit mi nebylo vůbec nic, a o problémy jsem opravdu nestála. Radši jsem se pak vydala zpátky k točitému schodišti, abych si mohla v pokoji vyzvednout učebnice na další hodinu. 

Po cestě jsem měla nasazený zamyšlený výraz, takže jsem si sotva všimla, že se kolem mě mihla malinká postava, které díky mě skončila na zemi. V domnění, že to byl Křivonožka jsem se začala ohlížet, ale na místo toho jsem na zemi spatřila domácího skřítka. No ne skřítka, ale spíš skřítku, změřila jsem si ji pohledem od hlavy až k patě, a v duchu jsem si říkala, co ta tady může tak chtít, že by spíš měla být mezi svými v kuchyni nebo někde v místnosti, kde mají skřítci povoleno se pohybovat. No přitom všem co se zde nachází, by ani nebylo nic divného, kdyby se tu jen tak pohybovali domácí skřítkové, ale tohle bylo nad míru zvláštní. S tichým výdechem jsem se tedy k ní přiblížila a nabídla jsem ji ruku, abych ji mohla pomoct vstát na nohy, ještě jsem se na ní usmála, aby pro ní nejevila známky toho, že bych ji chtěla nějak ublížit, už tak ji jistě stačilo to, že skončila díky mě na zemi.

"Promiň nedívala jsem se kolem sebe, nechtěla jsem, abys takhle dopadla. Jsi v pořádku? Není ti nic?" pronesu starostlivým hlasem a jen ji pozoruji v tom jak se zachová. Nevěděla jsem kam ji mám zařadit, každý skřítek je tady něčím unikátní, hlavně Dobby, ten si ve směs dělal cokoliv co ho napadlo a objevoval se na místech dle své libosti, aniž by vám dal předem vědět, že vůbec přijde. No naneštěstí toto dělal jen Harrymu a ne mě, takže jsem se mohla těmto lekavým momentům s poklidem vyhnout. Ale tato skřítka mi byla taky nějak povědomá, jen jsem opravdu nevěděla jak se tu objevila, a odkud je nebo komu patří či patřila. S tím, že pak promluvila mi to vše bylo jasné, jelikož zmínila i svoje jméno, což skřítkové dělávají tak nějak běžně, ale opak je taky pravdou, ale i tato skřítka použila prvně svoje jméno a pak to ostatní, aby nějak mohla zahájit konverzaci.

Zprvu se jevila nedůvěřivě, ruku přijmout nechtěla, prostě se chtěla postavit sama, ale to že byla unavená ji to ještě ztěžovalo, takže se zase ocitla na zemi, proto po váhavé a delší prodlevě nakonec moji ruku přijmula. Opatrně jsem ji tedy stiskla, abych ji nějak neublížila ještě víc a pak jsem ji pomohla na nohy a dál se na ní usmívala, když byla na nohou tak jsem ji ruku pustila, aby mohla dál pokračovat ve své cestě. Ty její světle modrá kukadla byla naprosto dokonalá, byla tak roztomilá, až mi z toho ujel vzdech dojetí, čehož si jistě Winky jak se nazvala musela všimnout, nebo to aspoň svýma ušima musela zaslechnout. Rychle jsem se odebrala proto do společenské místnosti, aby jsme se nemuseli dál sondovat pohledy.

Winky

Práce nám šla pěkně od ruček, zběsile jsem pobíhala z místa na místo a chystala jsem ony pochutiny pro studenty a jejich učitele. Jakmile jsme měli hotovo, vydala jsem se do společné místnosti na trochu toho odpočinku, po cestě jsem si vzala velký džbán Máslového ležáku a po cestě do místnosti jsem ho upíjela, byla jsem nad míru spokojená s tím, co jsem tady udělala, div jsem radostí nevypískla.

Tak jako tak mě nutila touha po průzkumu těchto míst se vydat i jinam než jen tam kam mám povoleno chodit. Proto když to bylo možné, jsem se všem domácím skřítkům vytratila z dozoru a vydala jsem se do spleti chodeb, kde se to hemžilo různými studenty a prefekty. Musela jsem postupovat opatrně, aby mě nikdo moc nespatřil. Takže jsem se občas za pomocí kouzel přenášela z místa na místo, abych tu cestu ke svému cíli co nejvíce urychlila. Původně jsem chtěla najít cestu do Komnaty největší potřeby, ale nakonec jsem se rozhodla že půjdu do Astronomické věže, bohužel ani tam jsem pořádně nedošla. Pro mou smůlu jsem skončila na zemi, potom co mě srazila jedna neopatrná studentka z Nebelvíru. Takže jsem byla prozrazena. Ona si mě přeměřila pohledem a pak se na mě pousmála. Koukala jsem na ní v tu chvíli jako bulík, prostě jsem tohle chování nijak nečekala, pak se stalo, ale něco dalšího, ona si ke mě klekla a začala se mi omlouvat, že to byla moje chyba, i když to spíš byla chyba má, prostě jsem se ji moc rychle mihla pod nohama a tak jsme o sebe zavadily, ale to je vlastně už jedno. Její omluvu jsem v tichosti tedy přijala, ale když mi chtěla pomoct na nohy, tak to už jsem váhala o to víc. Moc cizím lidem nevěřím, neustále jsem se upírala k tomu, že uvidím svého pána, který mě tu zanechal, za to že jsem neuposlechla jeho příkaz. Ale asi jsem se s touto vizí budoucnosti mohla nadobro rozloučit.

Poté co jsem se pokusila samovolně vstát a opět se dát do pohybu se mi to taky nějak nepovedlo. Únava která mě doprovázela, při několikahodinové práci si na mých nožkách vybrala daň, tak jsem se ihned ocitla zpátky na zemi. Takže mi nezbylo nic jiného, než tedy její ruku přijmout, abych se mohla s její pomocí znova zvednout a odejít poté pryč.

"Winky nic není, Winky jen nedávala pozor, a pak narazila do Vás."

"Winky to mrzí, už to příště neudělá, bude si dávat větší pozor." pronesu k ní tiše, ale pištivě. Pořád ve mě koloval ten jistý strach z cizích osob, ale něco mi říkalo, že tato osoba je nad míru zajímavá a chápavá. Taky mi byla nějako povědomá, asi jako já jí, jen jsme se nemohli zařadit do správné škatulky. Z toho co jsem ji řekla já, ji nejspíš došlo odkud mě mohla znát, ale mě i tak byla nijak povědomá, aspoň ne tedy jmenovitě. Ale podle toho jak vypadala a jak se chovala mi už povědomá byla.

Nevím jak to lépe popsat, ale zdála se mi prostě taková jaká byla. Možná bych to mohla nazvat tak, že se mi i líbila, jenomže to ihned zastřela ona myšlenka nad starým pánem, kterého neustále čekám až si mě vyzvedne a budu moct být opět s ním.

Kdoví možná se mi to i někdy splní, ale jedno vím jistě, ne všichni studenti jsou špatní k nám domácím skřítkům, tato očividně chytrá a inteligentní osoba je toho důkazem. Jiní by na mě hned začali pokřikovat ať jdu pryč a nebo ať se jim nepletu v cestě, ale ona to vzala s naprostým klidem a ještě se mi omluvila za něco co vlastně sama nezpůsobila. A to už něco znamenalo.

Když jsem poté zaslechla její vzdech, otočila jsem se tím směrem, abych se ji zeptala co to mělo znamenat, ale ona tam už nebyla, rázem jsem na této chodbě byla sama, no a tak jsem se tedy přemístila opět jinam. Blíže ke vchodu do Astronomické věže, abych se tam mohla pokochat tím nádherným výhledem. To že ono místo bylo v tak vysokém patře mi nijak nevadilo. Aspoň dokud mi nedošlo, že se vlastně výšek jako takových bojím, ale dokud se budu dívat jen do prostoru před sebou a ne pod sebou, bude to jistě v pořádku. Určitě ano, musí být, jinak ve mě zavládne panika a to pak bude povyku, že by to probralo i mrtvého.