Věnováno i 

Roubzu

a

UU_luw_UU_Mia

Hermiona

Byla jsem ráda, že jsem mohla nějako pomoct, i když i tak jsem si vyčítala to, že to byla moje chyba a ne její, tak jako tak jsem došla do společenské místnosti, ihned jsem si knihu co jsem tam nechala schovanou pod polštářem vyzvedla a dala ji do svého pokoje, kde jsem si vzala učebnice na další část hodin, pro tentokrát jsem si je vzala radši všechny, abych se sem nemusela vracet jak někdo méně chytrý. Alespoň jsem se stihla podívat z okna ven, kde jsem se chvilku kochala tamním výhledem do prostoru před sebou. S tichým povzdychem jsem se vydala zpět na točité schodiště a poté na hodinu Přeměňování. Vůbec jsem se netěšila na to, že po ní budu mít Jasnovidectví, nejraději jsem se chtěla vytratit už teď, ale nemohla jsem, jelikož by mi to akorát zhoršilo prospěch a taky reputaci o tom, že jsem pro kde koho šprtka, no tak ať si to všichni pořád myslí, když se jim to tak líbí, já jim taky přeci neříkám všemožné urážky a jiné řeči, abych je tím ponížila nebo neztrapnila před přáteli.

Po cestě jsem odchytla Rona a Harryho, kteří se snažily proklouznout někam úplně jinam, takže jsem jim vlezla podstatě do cesty, ihned jsem se s nimi dala do řeči, spíš menší při, ale nakonec se to i tak urovnalo, když uznali, že by jim jednou ty lekce mohli být k užitku, co my víme, třeba se z některého z nich stane zvěromág, no jestli registrovaný nebo ne, to je už na nich, ale takových už moc ani není, aspoň ne těch o kterých se ví, že oficiálně existují. Těch co jsou zahaleni hávem stínů a temnoty je o to více, kdyby je ale někdo prozradil, pykali by nejspíš do konce svých životů, za to, že se nezapsali na Ministerstvu nebo kam až daleko to vlastně sahá.

"Huuu halo halo..země volá Hermionu prober se!" pronese Ronald dost jasně, když mi mává rukou u obličeje.

"Ehh co to děláš Rone?"

"Byla si na chvíli mimo." pronese Harry

"Ohh aha..no jistě..takže..radši pojďme ať nám profesorka McGonagallová nevynadá."

"Hmmm no tak jo." poví otráveně Ron, jistě radši by trávil čas s dvojčaty někde za školou jak jinak, to se dalo čekat, akor když jsou neustále někde zalezlí a vymýšlí ty svoje další blbůstky pro pobavení kde koho.

Netrvalo to ani kdoví jak dlouho, a už jsme hostily lavice v místnosti kde si nás vzala do parády Minerva, ten její výklad jsem hltala na plné čáře, do toho jsem si dělala ještě zápisky, ale i tak jsem měla pohled upřený k ní, aby mi něco neuniklo, zatímco zbytek se zapisoval pomocí brku na pergamen. Pak už jsem ji jen sledovala v její ukázce přeměny na kočku a zpět na člověka. Zprvu po nás chtěla klasicky, aby jsme změnily něco neživého v něco živého a naopak, no ale když došlo na přeměny jako takové, to už byla jiná liga. Ne všem se to povedlo tak jak mělo, takže se ta transformace na jí zadané zvíře nijak zvlášť nikomu nepovedla, a to včetně mě samotné, očividně na tohle nemám talent, a nebo to chce prostě jen pilovat a pilovat, a ne doufat, že se to hned první hodinu podaří na plné čáře. No jo no, hold ta moje naivita, co se dá dělat, to jsem celá já.

Jen co hodina skončila jsme se všichni sbalily a razily jsme zpět do chodby mimo místnost, kluci se ode mě oddělily, tak jsem je tedy nechala být, ať si dělají co se jim zamane, a já jsem se mezitím vydala k místu kde jsme měli mít Jasnovidectví. V učebně nikdo po mém příchodu ještě nebyl, tak jsem si tedy udělala pohodlí na náhodně vybraném místě a jen jsem si to tam prohlížela s kyselím výrazem na tváři, že za chvíli dorazí profesorka na výuku a ještě do toho spustí ty svoje nesmyslné řeči o kde čem. Radši jsem svůj zrak upnula ven z malého okna, když už jsem si k němu blíže přisedla a než se sem někdo přidá navíc, krátila jsem si takto tedy svůj čas. Chvíli se to jevilo jako poklidné nastávající poledne, jenomže pak se cosi změnilo. Můj pohled utkvěl na místě kde se tyčila Astronomická věž na níž zjevně kdosi byl. Nevěděla jsem sice kdo, jelikož to bylo daleko od místa kde jsem se nacházela, ale šli od toho místa takové ty divné záblesky, jako kdyby tam snad probíhal souboj nebo co.

Ihned jsem z místa vystřelila, abych se šla ujistit někam jinam, že tomu tak je nebo není, a skutečně tomu tak i bylo. Někdo tam vedl souboj, rozeběhla jsem se tedy směrem věž, po cestě jsem málem srazila Sibylu, která si nesla svoji čerstvě vyleštěnou věšteckou kouli, jen jsem se ji rychle omluvila, ale že to je naléhavé a ať na mě při hodině ani nečeká, že mi do toho něco vlítlo jiného, víc urgentního než to co nás měla vyučovat. Sotva mi stačila něco odpověď, už jsem byla mimo její dosah, což bylo jen dobře.

Neváhala jsem ani okamžik, prolítla jsem schodiště až na vrchní patro Astronomické věže, když už jsem se ocitla na správném místě, které mě zavede až úplně nahoru, hůlku jsem měla už vytaženou ven, připravenou na souboj. V tu ránu jak jsem se ocitla u svého cíle, jsem spatřila podivně oděné osoby, sice se nejevily jako Smrtijedi, jak by se sem tihle dostali to by mi bylo záhadou, ale i tak jsem byla ve střehu, mohla jsem se plést a opravdu to mohl být někdo od Pána Zla osobně.

Když už mě postřehli, začali se proti mým kouzlům bránit svými, pořád jsem ale nevěděla na koho měli spadeno, dokud se z poza jednoho ze sloupů neozval pištivý hlásek, co mi napovídal, ať si dávám pozor na svoje záda, že tam je nebezpečí. Ihned jsem poznala kdo by to tak mohl být, nikdo tak specificky upištěný hlas nemá, musela to být jedině Winky, ale co ta tu dělá?

Na to se přijde později, teď jsem se musela vypořádat s těmi zakuklenci, jenomže bojujte proti přesile a já jsem na přímé souboje nikdy moc nebyla, spíš jsem byla podpora, ale ne přímo v první linii, když už na něco takového došlo, naneštěstí se Winky vzpamatovala a začala mi pomáhat ze svých zbylých sil, z ruček ji šlehali různé záblesky, hláskem jen opakovala různá kouzla co tak nějak znala, aby mě aspoň chránila, zatímco já se starala o útok a to další. Když bylo vidět, že to proti nim marná snaha bojovat, tak to kdesi před koncem, co nás už měli skoro na kolenou vzdali, kdoví proč tomu tak bylo, ale díky bohu byl klid, ty osoby pak kamsi zmizly. Už jsem si chtěla vydechnout a trochu se zaradovat, že jsme je dostali, jenomže po zjištění že je Winky jaksi pryč z místa kde jsem ji naposledy viděla mě málem ranila mrtvice. Zaslechla jsem ji jak volá o pomoc, když se držela okraje římsy přes kterou vysela za kousek svého oblečení.

"Halo...pomoc..Winky má potíže..nemůže se dostat nahoru..Winky se bojí výšek!!" pištěla pořád dokola, tak jsem se k tomu místu rozeběhla, abych ji pomohla nahoru, podala jsem ji ruku, aby se ji mohla chytnout, jenomže při nešikovném zachycení nazpět mi spíš její ručka sklouzla a už jsem ji jen viděla jak padá dolu do bezedné propasti.

V tu ránu se mi zastavil dech, už jsem s tím nemohla nic dělat, myslela jsem na nejhorší, že tam snad skončím za ní, nemohla jsem si odpustit to, že jsem ji nepomohla, že už je nejspíš mrtvá, považovala jsem ji za mrtvou, už když mi sklouzla z držení. Hlavu jsem tedy strčila mezi kolena a propadla jsem v jistý pláč, který netrval ani kdoví jak dlouho, jelikož ho vystřídal vztek.

Vstala jsem tedy z místa, už jsem byla rozhodnuta, že se těm zmetkům co ji to provedli pomstím, když se mi podlomila kolena únavou a v tu ránu jsem se ocitla na chladné zemi Astronomické věže. Pak už jsem nic jiného nevnímala než jen černo černou tmu a hlas Winky, který mi v hlavě opakoval to jediné.

"Neuspěla jsem..můj pán se na mě zlobí, že jsem ho zklamala, teď už mě nemá rád, a já nemám důvod k tomu, abych ještě žila." pak se rázem změnil v jiný hlas, ale i tak to byl stále její, jen nebyl tak úzkostlivý, ale spíš naštvaný.

"Je to tvoje vina, mohla jsem ještě žít, mohla jsem ještě usilovat o přízeň svého pána. Ale teď jsem kvůli tobě pryč!" s tímhle pocitem viny se snad radši ani nebudu chtít probudit, ať už mě tu najde kdokoliv a udělá se mnou cokoliv, hlavně že mě to zbaví všech těch problémů, které jsem kvůli tomu teď zapříčinila. 

Winky

Jen jsem se kochala tím pěkný výhledem, dokud mě nevyrušily něčí hlasy, otočila jsem se k nim. Ty lidi jsem neznala, ale měla jsem z nich strach. Chvíli jsme spolu vedli debatu, ale ta se rázem změnila v soubojové klání, pokoušela jsem se proti nim bránit, ale bylo jich mnoho, dokud se za dveřmi neobjevila další osoba, tentokrát bez kápě a toho divného hábitu. Byla oblečena v Nebelvírských barvách, poznala jsem tu osobu, byla to ta, kterou jsem střela tuhle na schodišti pár hodin nazpět. Jakmile zaujala pozornost mých uchvatitelů radši jsem se schovala za sloup a vše to pozorovala, byla jsem vyčerpaná tak moc, že jsem se nemohla dál bránit, musela jsem si proto odpočinout, aspoň jsem ji mohla napovídat kde je kdo, než jsem ji tedy nešla na pomoc, jelikož i na ní to bylo zjevně moc.

Vypadalo to, že vyhráváme, poslední rána, která byla mířena na její osobu se odrazila stranou a trefila tu mou, takže jsem se ocitla mimo bojovou vřavu, zaseklá na kousku čehosi, co mě drželo za obleček co jsem měla na sobě. No jak se to vezme nebyl to obleček, ale kus starého kapesníku, ze kterého jsem si obleček udělala, ne takový jaký jsem si sice přála, ale furt lepší to než na sobě nemít nic.

Bitva skončila, tak jsem se tedy rozhodla na sebe upozornit, aby mi ta dotyčná pomohla nahoru, jelikož jsem měla panický strach z té ohromné výšky a propasti pode mnou. Natáhla ke mě ruku, opětovala jsem ji to, ale přitom jak jsem se ji chytla, jsem začala klouzat níž a níž. Snažila se mě zavčas vytáhnout, ale marně, nakonec jsem pak s pištivým hláskem padala kamsi tam dolu, a už jsem nic jiného nevnímala než jen tmu a podivně se linoucí chladný opar co mi dýchal za krkem.

~Tak takhle chutná smrt?? Takhle to opravdu dopadá a končí, když už se nedá nic jiného dělat?~ očividně ano, protože ta tma neustupovala a neustupovala.

Při pomyšlení co si asi myslí ta nahoře, mi bylo chladno o to víc, jistě si to dává za vinu, i když to není její vina, ale vina těch co mě kdoví proč zaútočily. Však je jistě pomsta stihne, s tím počítám, i když s tím asi už nic moc neudělám, vzhledem k okolnostem co jsem nyní vedla.

.....

.....

.....

.....

.....

.....

....

....

.....

.....

.....

....

.....

.....

....

........

...................

...............

...

..........

.....

Nuže co si o tom myslíte? :D

Jak to celé nakonec dopadne?

....

...

...

..

Ha už si asi říkáte že je konec co?

.....

..

...

....

No to je možné, kdoví nechte se překvapit :D

....

...

..

......

...

......

...

Ne ještě není konec.

......

....

....

...

......

.....

Nene stále není konec.

....

....

....

.....

....

Hermiona

Probudila jsem se až na ošetřovně, kde kolem mě lítala Poppy, která jistě po čas mé návštěvy u ní neustále musela pendlovat pro jeden lektvar za druhým. Aby toho nebylo málo, přišla jsem si jako mumie, když jsem měla ovázanou ruku až bůh ví kam a taky část boku. Ale naneštěstí jsem žila, očividně se stal zázrak. No jo, jenomže moji dobrou náladu pak zkazila ta myšlenka, že Winky tu už není, že jsem to všechno zpackala. Opět jsem se ponořila do pláče, čehož si Poppy všimla, takže ke mě přišla a začala se mě ptát proč pláču.

No tak jsem ji tedy odpověděla, že to je kvůli domácí skřítce, kterou jsem se pokoušela zachránit na Astronomické věži, ale ona mě ujistila, že za nic nemohu, že se to hold stalo a že to nejde už vrátit. Čímž mi moc náladu nezlepšila, tak jsem za Winky uronila další haldu slz. Jenomže když se na mě neustále dívala a usmívala se jako sluníčko na hnoji, něco mi na tom nesedělo, no tak jsem se ji tedy na to optala.

"Proč se neustále usmíváte madam Pomfreyová?"

"No a proč bych nemohla, je to přeci běžný projev lidské emoce." odpoví mi směle a klidně.

"No to sice ano, ale vám není líto Winky?"

"A proč by mělo?" optá se mě na otázku otázkou.

"Proč by mělo??" povím na ní překvapeně a nechápavě naráz.

"No ano proč?"

"No protože je asi přeci mrtvá ne?" odpovím na to vážným hlasem, ale ona se na mě usmívala o to víc, čemuž jsem ještě víc nerozuměla.

"Co se to sakra s váma děje?" dožadovala jsem se odpovědi.

"Nic se se mnou neděje Hermiono, jsem naprosto v pořádku. A pokud jde o tu skřítku, tak ta je taky v pořádku."

"Děláte si snad ze mě legraci, jak můžete být zcela v pořádku když je Winky...??? Počkat cože?? Ona je naživu ?? Jak..tedy ne jak..ale jo..vlastně jak??" vychrlím na ní, div nevystřelím z postele, abych ji šla hledat.

"Jen klid jen klid..uklidni se ..Ta skřítka je v pořádku, leží támhle vzadu a spí, aby se z toho všeho vyléčila. Není na tom tak špatně jako ty, ale bude v pořádku to tě ujišťuji" odpoví mi na to Poppy.

"Ale jak může být v pořádku, vždyť spadla z tak velké výšky? Musí mít něco zlomeného nebo tak něco."

"Naneštěstí se ji nic vážného nestalo, měla štěstí v neštěstí, místem kudy padala procházel dole profesor Kratiknot, když si všiml toho, že něco jeho směrem padá a ještě to křičí, neváhal a použil hůlku a kouzlo na z brždění dopadnu na zem, takže je jen potlučená, ale nic zlomeného nemá. Profesor Kratiknot ji automaticky odnesl sem, abych se na ní podívala, a pak se šel podívat na místo odkud padala a našel tam tebe, s pomocí profesora Snapea, který se tam z čista jasna objevil taky, asi na jeho zavolání tě sem odnesli, no a ten zbytek už znáš." když to dořekla byla jsem z toho celá chvilku mimo, ale pak ze mě spadl obří kámen, takže jsem se musela zase položit na postel. Nakonec jsem s těmi všemi novými informacemi usnula jak nemluvně.

Ještě že tamtudy shodou okolností profesor Kratiknot procházel, kdoví jak by to pro Winky dopadlo, kdyby tam nebyl, takže mu budu muset poděkovat za její záchranu, no a to samé platí i u profesora Snapa, co mu s tím vším pomáhal. Jen k němu se mi bude chtít očividně méně, jelikož nebude mít jistě dobrou náladu, nikdy ji nemá dobrou, vždy je nabručený a přísný, takže to budou menší nervy na pochodu, ale i tak i on si ten dík zaslouží ne že ne.

Winky

Ani jsem nevěděla, že ležím kdesi na ošetřovně, a že mě někdo tam dole našel nebo mě zachránil, jen se jsem utápěla v oné nekonečné temnotě a doufala, že se z ní proberu.