Jsem strašák. Celý den se jen dívám po poli a odháním vrány. Cítím každé stéblo, každý záchvěv úrody mého pána. Na poli jsem již třetím rokem. Neztěžuju si, to ne... ale občas by se hodilo dostat trochu úcty.
Vždyď celé ty roky jen pozoruji rostoucí obilí a občas poslouchám co si šeptá kukuřice z druhého pole. Nespočet ptáčků si ve mně udělalo hnízdo, nespočet brouků se nasycovalo z mé červené kostkované košile, nespočet kapek steklo po mém slaměném klobouku. Nemůžu se dočkat až skončí podzim a já se vrátím do vyhřáté stodoly. Postaví mne vždy naproti sedlům od koní, voní koninou a občas tam sedlák zavede u své šemíky. Kéžbych se taky mohl projet, jenže sem jen strašák. Ve stodole si povídám s odumírajícímy stébly pšenice. Když do stodoly vznikne průvan jsem radostí bez sebe. Sice ho moc nemusím protože mi vždycky pocuchá mou slámu, ale příjemně se s ním klábosí. Nejčastěji vypravuje co je nového ve světě a vytahuje se kde všude byl, taky bych chtěl jet do ciziny, ale místo toho ležím v zelené bio popelnici a poslouchám hučící auta a dýchám smradlaví smog. Už necítím svěží vánek z pole. Už nevidím jak sedlák sedlá koně. Už neposlouchám štěbetání kukuřice. Už se jen modlím abych shnil co nejrychleji.

Jsem bez svého kolíku, jsem nadobro odepsán. Mohu si jen představovat jak můj pán-sedlák strojí na mém kolíku nového strašáka a zpívá si u toho "Na tom našem gruntě..." Tak jako když tvořil mně.
Odcházím, cítím jak se rozkládá každá částečka mně.
Sbohem, jo a kdyby vám náhodou zahučel kolem ucha podzimní vánek, pozdravuj tě ho odemne, že sem se do té cizyny přece jen dostal.

Doufám že se vám líbila první kraťoučká povídka, napište do komentářů jaký na ni máte názor a prosím hlavně LindaKolajov aby vynechala výraz DEPRESIVNÍ =)