°Marinette°

„Oba jsou tak vtipní!!! Teď se nimi baví celá Paříž!" Přišla jsem do třídy a tohle slyšela od Alyi. Všichni byli nashromáždění u naší lavice a Alya jim pouštěla jakési video.
„Co se děje?" Všichni se otočí na mě a uvolní mi místo k lavici, přitom se na mě stále dívají. Podívám se na Alyu, co dělá úplně to samé jako ostatní. „Tak co se děje?" Alya znovu spustí video na kterém je Beruška s Kocourem. Najednou se Beruška příšerně rozzuří, což by mě normálně přinutilo ke smíchu, jenomže při svém záchvatu pronese: Já tu krávu nesnáším!!!! Už jí doopravdy zabiju! Zabiju jí! Vyděsím se. Alya se na mě podívá, ale zřejmě si nevšimne toho, jak moc jsem vyděšená.
„Vidíš to, kočko? Svítí nám na dobré zítřky." Alya má zřejmě výbornou náladu. Najednou však příjde do třídy Adrien. Všichni na něho hází velice nepříjemný pohled, ale to je mu zřejmě úplně jedno. Sedne si do lavice, a tím zázračně všichni sednou do lavic taky. Ještě chvíli si povídám s Alyou, ale pak začne hodina.
„Mám pro vás skvělou novinu, studenti! Dnes budeme končit o trochu dříve, snad to nikomu nevadí." Všichni se začali radovat, jen Adrien snad ne. Znenadání se však rozrazili dveře a všichni se uklidnili.
„Buď to odvoláš nebo tě doopravdy zabiju, Marinette Dupain-Chengová!" Ve dveřích stojí Beruška, která se za mnou okamžitě rozběhne se zatnutou pěstí a vzteklým výrazem.
„Tady nemáte co dělat, slečno Beruško!!" Učitelka se k nám přiřítí, ale to Beruška neřeší. Chytne mě za ruku tak křečovitě, že kdybych se jí snažila vyrvat z jejího sevření, zřejmě by se mi i utrhla.
„Co po mně chceš?! Své lži si běž povídat Kocourovi a už mě nechej být!!" Snažila jsem se být odvážná, což se jí značně nelíbilo.
„Tvoje volba." Najednou mi na krátký moment ukáže, co má v ruce. To je nůž!!
„Volám policii!!!" Učitelka křikne, ale už je pozdě. Beruška se otočí a tím mě i řízne do břicha. Pustí mě a při svém odchodu mě zhodí na zemi, kde spadnu na hlavu. Díky tomu hned zavřu oči a úplně vypnu.

Probudila jsem se v ošetřovně. Bolela mě nesnesitelně hlava a říkala jsem si, že to celé byl jen sen. Najednou jsem si vzpomněla na mé břicho. Odhrnula jsem si triko a viděla již zaschlou krev a velký škrábanec, naštěstí jen povrchový.
„Budeš v pořádku, holka." Řekne žena, co stojí vedle mě a pak odejde. Posadím se a napiju se vody opodál. Jen jí hrknu do sebe, ve dveřích se objeví máma a táta, zřejmě celý ustrašení, co se to se mnou vlastně děje.
„Bože, jsem tak rád, že jsi v pořádku." Táta i máma mě okamžitě obejmou.
„Kde je Beruška?" Nečekala bych, že první věc, kterou řeknu po mém probuzení, bude otázka o Berušce...
„Hledá jí policie, ale jedno je jisté: Bez trestu nezůstane. Ostatně, o to se taky s tatínkem budeme snažit." Odtáhneme se od sebe.
„Aspoň, že tak. Kolik je vůbec hodin?" Zeptám se.
„O to se vůbec nemusíš starat, půjdeš s náma domů. Nachystej se, za chvíli jsme tady." Máma i táta zase odchází. Stoupnu si a naliju si zase vodu. Bože, tak moc mě ta hlava bolí. Najednou uslyším, jak někdo za mnou otevírá okno. Rychle se otočím a uvidím Kocoura se slzami v očích.
„Už jsem se bál, že je to vážné." Obejme mě a stále pláče. Odtáhnu ho od sebe a podívám se na něj, jakoby mu přeskočilo.
„Měl by jsi hledat Berušku. Rozloučit se..." Kocour se podívá vážně na mě a pak sklopil zrak.
„Můžu za tebou večer přijít? Prosím." S pochybnostmi jsem kývla a zamávala Kocourovi na rozloučenou. I přes to, co se mi stalo cítím vinu. To je trochu divný, ne? Teď kvůli mě zavřou Berušku do vězení a Paříž příjde o superhrdinku. Ne, že bych Kocourovi nevěřila, ale jedině Beruška může pochytit akumu a všechno dát zase do pořádku. Jenže teď už to nikdo neudělá...