°Adrien°

Byl jsem tak rád, že to vyšlo! Čekal jsem do večera, abych jí mohl navštívit a konečně jí to všechno vysvětlit a vlastně říct, ale pořád jsem musel přemýšlet, jak to vlastně udělat... Musí to být pro ní něco, co si hned představí pod pojmem romantika a zároveň něco, co Luku a jeho romantiku zašlape do země!
„Myslím, že to trochu přeháníš... Sice ti nevidím do hlavy, ale je mi jasné, že se zase snažíš nějak suprově vymyslet, jak jí říct to, že jí miluješ." Plagga už tohle všechno zřejmě dost unavovalo, ikdyž ani si tomu nedivím. Už to trvá moc dlouho...
„Já vím, že už tě to štve, ale já se nemám komu svěřit. Jsi jediná bytost, které říkám doopravdy všechno." Mrknu na něj. To Plagga docela potěší a dál už mlčí. Ostatně, to je nejspíš dobře, aspoň mě nebude rušit od přemýšlení.

°Marinette°

„AAAAAAAAAAAAA." Alya stále křičela do telefonu. Z toho videa byla tak odvařená, tak jako ostatní Pařížané. Návštěvnost Alyina blogu zase o několik desítek tisíc lidí stoupla a Alya mi to všechno hned samozřejmě řekla po telefonu.
„Alyo, prosím, neřvi tolik. Asi už nikdy neuslyším tak, jak dřív..." Dneska jsem opravdu neměla vůbec na nic náladu. Pan K, jak mu odedneška říkám, mě tak rozčílil, že pokud ho ještě někdy uvidím, tak na něj budu tak hnusná, že už mě nikdy nebude chtít vidět, naštěstí.
„Ťuky ťuky ťuk." Uslyšela jsem z venku.
„Hele Alyo, už chci jít spát, tak se uvidíme po víkendu?" Řeknu do telefonu Alyi.
„Jasný, tak zatím ahoj." Alya položí telefon i přes to, že jsem jí ještě chtěla odpovědět. Hodím na sebe ještě rychle župan a vydávám se na balkón.
„Ahoj, princezno." Jakoby se ke mně najednou Kocour znal.
„Co tu hledáš?" Už si konečně oběma nohama stoupnu na balkón. Dívám se do země a dělám, jakoby to byl jen někdo, kdo se mně ptá na cestu nebo na to, kolik je hodin. Prostě někdo, kdo mě nezajímá.
„Lásku svého života." Zasměju se.
„Beruška tu ale nebydlí, takže mě omluv." Už bych zase zalezla, ale on mě chytil pevně za ruku.
„Přeci víš, koho tím myslím..." Poprvé se mu podívám do obličeje, ikdyž v té tmě člověk ani nerozpozná, jestli je to fakt obličej.
„Tak to teda fakt nevím." Odprostím se z jeho sevření.
„Já tě miluju." Už zase chytne mou ruku, jenže teď chytne i tu druhou.
„Tohle mi nedělej." Brečela bych, kdybych mohla, ale před ním jsem nechtěla nic znát.
„A co? Nemůžu tě snad milovat?" Vůbec nic z toho nechápal, ostatně jako já. Proč se teda dneska choval tak příšerně?
„Zítra se vzbudím a budu přemýšlet nad námi, přitom ty už mě nikdy nenavštívíš. Radši to necháme tak, jo?" Najednou mě pustil.
„Jak myslíš..." Zřejmě z toho byl zklamaný.
„Tak třeba někdy jindy?" Už se s ním chci rozloučit, ale on nevypadá, že už by se loučil.
„Proč? Udělal jsem snad něco špatně? Já myslel, že to tak cítíš stejně..." Sednul si na mé lehátko a působil, jakoby ho celá situace dost ranila.
„Tak mi vysvětli ten dnešek. Já to prostě nechápu!" Kocour se zadíval na měsíc, ale pak se rozpovídal.
„Chtěl jsem na tebe zapomenout. Říkal jsem si, že pro tebe nejsem dost dobrý... Nechtěl jsem na tebe pořád myslet. Snažil jsem se tě odehnat, ale když jsem tě viděl odcházet, věděl jsem, že to je ta jediná věc, kterou nechci. Miluju tě a pokud mi to dovolíš, tak navždy i budu." Stoupnul si ke mně. Objala jsem ho, vlastně hlavně proto, protože jsem nevěděla, co říct. Být naštvaná? Být šťastná? Nechat to plynout?
„Já tě ale miluju víc." Postavím se na špičky a zašeptám mu stěží do ucha.
„Chceš se o tom přesvědčit?" Postaví si mě na své nohy, aby to aspoň trošku vypadalo, že nejsem tak malá.
„Klidně, můj princi." Řeknu a své ruce si obmotám kolem jeho krku.
„Dobře." Přiblížíme se k sobě tak blízko, že by byl každý hloupý, kdyby nevěděl, co nastane. Naše polibky se prohlubovali a každým z nich bylo cítit, že se milujeme. Tak snad to tak zůstane i do rána...