°Kocour°

„Omlouvám se, že jsem tě do tohohle zatáhl... Všechno je jenom moje chyba, Marinette! V životě bych nechtěl, aby jsi kvůli mě plakala." Já a Marinette jsme seděli u ní na posteli a jen tak si povídali, teda aspoň já. Marinette se najednou uklidnila a přestala brečet. Přiblížila se ke mě a dívala se mi upřeně do očí.
„Ty za nic nemůžeš, Kocoure! Chtěl si na ní zapůsobit, ikdyž teď upřímně nechápu, proč. Kdybys o mě stál ty, milovala bych tě tak, jako ještě nikoho jiného. Zasloužíš si lásku, ale ne od ní. Jenom si s tebou hraje..." Marinette se zakryla do peřiny a rozpustila si svůj krásný účes. Měla rozpuštěné vlasy a já si nemohl pomoct od toho, abych na ní nezíral.
„Máš pravdu, princezno... Můžu se tě na něco zeptat?" Při oslovení princezna se Marinette začervenala a dívala se na mě.
„J-Jistě." Byla nervózní. Zřejmě jí to oslovení opravdu vyvedlo trochu z míry...
„Jak si to myslela s tou Beruškou?" Teď znervózněla ještě víc.
„To je trochu soukromé víš. Je to něco jako moje tajemství, ještě nikdy jsem to nikomu neřekla, vůbec nikomu. Možná kvůli tomu, že jsem se s tím nesmířila..." Chytil jsem jí za ruku a roztomile se jí díval do očí. Chtěl jsem znát pravdu, ale nechtěl jsem nějak poranit její city...
„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Je to jenom na tobě." Najednou se usmála, ale pak zase vypadala, jakoby chtěla brečet.
„Bylo to před rokem. Měli jsme 3 leté výročí od našeho seznámení, a tak jsem to chtěla nějak oslavit. Šli jsme na procházku okolo místa, kde jsme se poznali, když tu najednou byla v uličce nějaká holka, co na Luku čekala. Chvíli si povídali, jenže pak najednou Luka zmizel. Odešel s tou holkou... Čekala jsem na tom stejném místě skoro celý den, pořád jsem mu volala ale bloknul si mé číslo. Když jsem pak další den šla do školy, vzal si mě stranou a řekl, že mě nemiluje a má někoho jiného. Úplně mi to rozervalo srdce..." Teď už zase Marinette brečela.
„Chceš, abych tu zůstal? Dneska mám čas." Marinette se na mě podivně podívala a znenadání mě objala.
„Jsi ten nejlepší falešný kluk, víš to?" Zasmáli jsme se oba.
„Já vím..."

°Marinette°

„Halo?" Šla jsem po Paříži a hledala nějakého člověka, co by mi pomohl najít cestu domů. „Je tu někdo?" Zařvu ještě hlasitěji.
„Jsem tady jenom já, lásenko." Uviděla jsem Luku, jak ke mě přichází a objímá mě. „Skvělé načasování, zlato." Odtáhnu se od Luky a uvidím Berušku. Ta se ke mě přibližuje a vyrvává mi sr-...

„Ne, ne, ne, ne, NEEEEE!!" Vzbudím se. Vedle sebe vidím vyděšeného Kocoura, který se na mě dívá jako na blázna.
„Noční můra? To bude asi tím, že jsi se ke mě víc nenatiskla." Zamrká na mě Kocour.
„To bylo strašné!" Zhluboka jsem dýchala a kontrolovala, jestli mám vůbec srdce, ikdyž je zřejmě jasné, že ho mám.
„Pojď se nadýchat čerstvého vzduchu." Kocour mě vezme za ruku a tahá mě k balkónu. Ulice jsou dočista prázdné, ikdyž pár aut tu samozřejmě projede. No a pak jsme tu my dva... „Co se ti zdálo?" Zeptá se Kocour.
„Že mi Beruška vyrvává srdce z hrudi, jak symbolické..." Zašklebím se a radši mlčím.
„Opravdu mě moc mrzí, co se dneska, teda vlastně už včera, stalo. Doopravdy mě to mrzí." Kocour vypadá dost smutně, možná i zklamaně.
„Já jsem v pořádku, Kocoure... Spíš si myslím, že to ty nejsi. Možná by jsi měl jít domů, popřemýšlet o tom. Určitě to pro tebe není jednoduché." Pohladím ho po rameni.
„Miluju jí, ale jak jí mám milovat, když ona nemiluje mě a dělá mi samé naschvály? Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil." Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že Kocour je tak krásný. I přes jeho smutné oči jsem viděla něco, co jsem u Luky neviděla. Ryzí srdce... „Máš pravdu, měl bych jít domů. Brzy nashle, princezno." Řekl a zmizel v noční Paříži.

Rozhodla jsem se tedy, že budu vydávat každý den, tak jak jsem zvyklá

🐱Nell🐞