Tohle byl bezesporu nejpitomější nápad, jaký její přátelé měli.
Marně přemýšlí, kdo vlastně s touhle myšlenkou přišel.

Měl to být obyčejný večírek plný alkoholu, hudby a zábavy.
Jenomže pak, hodinu před půlnocí, padlo to slovo.. Katakomby..

Okamžitě se rozhořela prudká debata, zda jsou pravdivé zkazky o mrtvolách, nalézaných v chodbách městské stoky, kterým chyběly nejrůznější části těla, a zda se pod městem skutečně nachází starodávné pohřebiště plné rozlobených duchů.

A jelikož byli již v alkoholovém opojení, rozhodli se tento "problém" vyřešit. Jak jinak, než výletem do podzemí.
Během půlhodiny, kdy se posilňovali na kuráž, byli připraveni a mohli vyrazit.

Ještě, že kluci nezapomněli na baterky. Pomyslila si, když procházela smradlavou chodbou.
Byla ráda, že její přítel Mike navrhl rozdělení celé skupiny na několik částí, třebaže nešel s ní. Alespoň se v malém prostoru nemačkali a mohli volně dýchat studený vzduch.

„Támhle!“ vykřikl jeden z chlapců, kteří jí byli přiděleni jako doprovod.

Celá pětičlenná parta se vrhla k místu, kam George, nebo snad Louis, ukázal.
Posvítila si a objevila malá dvířka s neuměle vyrytým symbolem dýky.
Dvířka byla zavřená, ale zámek, kterým byla kdysi zapečetěna, ležel na zemi.

„To je ono. Vchod do katakomb.“ zašeptala Monica, jediná další dívka ve skupině.

Ovanul ji strach, ale nedala jej najevo.
„Jdeme.“ rozhodla a sama dvířka otevřela, aby mohla vstoupit.

Ocitla se ve tmě, kterou vzápětí prosvítilo pět svítilen.
Stáli v rozlehlé hale, jež musela být před mnoha desetiletími vznosná a bohatě zdobená.
Teď však byla jen plná pavučin a strouchnivělého nábytku.
A krys.

Nesnášela krysy.
Ty jejich svítící oči a dlouhé, holé ocásky.
Otřásla se odporem, z toho místa, a možná i z vypitého alkoholu, se jí zvedal žaludek.

„Jsou tu dvě cesty dál.“ prohlásil Lucas, poslední člen party a ukázal baterkou do rohů, kde se nacházela schodiště dolů.

„Mohli bychom se rozdělit.“ to promluvil Louis, nebo možná George. Tihle dva se jí pletou.

Následovala rychlá porada, při níž bylo rozhodnuto, že ona, Monica a Lucas půjdou cestou vpravo a Louis s Georgem vlevo. Alespoň už si je nesplete.

Kdyby věděli, co je čeká, jistě by se rychle obrátili zpět..
V okamžiku, kdy poslední z lidí položil nohu na první schod, zámek u malých dvířek se vznesl a zapečetil vchod do katakomb.
V tuto chvíli se stejným způsobem uzavřely další tři vchody a všichni, kdo se vydali na tenhle hloupý průzkum, zůstali nevědomky uzavřeni na místě smrti..

Kráčela dál.
Nezastavovala, aby si prohlížela popraskané nástěnné malby, starodávné měděné držáky na pochodně, či drahokamy zdobený strop. Kráčela přímo vpřed vstříc temnotě.

Sotva metr za ní pokulhávala Monica, pod kterou se při sestupu propadl jeden ze schodů a dívka si tak vymkla kotník.
Lucas šel na konci, ačkoli by raději kráčel s tou, která mu učarovala a teď vedla jejich skupinku.
Možná, kdyby nebyly zdi tak silné a kamenné, třeba by zaslechl vyděšené výkřiky svých přátel, a třeba by nezůstával pozadu..

V okamžiku, kdy obě dívky zahly v zatáčce, dopadl na jeho blonďatou kštici těžký předmět a mladík se, s roztříštěnou lebkou, svalil na studenou podlahu.

Zastavila.
Nebyla si jistá, ale zdálo se jí, jakoby zaslechla tiché zaskučení. Poprvé se otočila a překvapilo ji, že hledí pouze na Monicu.

„Kde je Lucas?“

Druhá dívka pokrčila rameny.
„Byl hned za mnou.“

Vydaly se nazpět. Tentokrát je zastavil strašlivý pohled.
Jejich kamarád ležel na podlaze v ratolišti krve, avšak mrtvé tělo nebylo to, co je donutilo vykřiknout.
Důvodem byla znetvořená postava, která u mladíka klečela a okusovala mu paži.
Při výkřiku zvedla hlavu a dívky spatřily ten nejohavnější obličej, jako z noční můry.

Jedna tvář vypadala spálená a rozřezaná, druhá chyběla. Místo ní byly vidět nazelenalé kosti, z nichž vytékala jakási bledá hmota. Oční důlky byly prázdné, přesto se zdálo, že je bytost pozoruje.

Dívky s vytřeštěnýma očima začaly pomalu couvat, ale to už se postava zvedla a narovnala v celé své hrbaté výšce. V okamžiku, kdy se dívky otočily k útěku, vyrazila proti nim.

Běžely tmavou chodbou, za sebou slyšely nechutné mlaskání.
Spatřila v dálce světlo.

„Pospěš!“ křikla na Monicu, která jí s vymknutým kotníkem sotva stačila.

Když její kamarádka klopýtla a upadla, otočila se, aby jí pomohla, ale nestvůra byla rychlejší. Jediným skokem dívce dopadla na šíji, až to křuplo a Monice vyšlo z úst tiché zachraplání.

Nemohla již kamarádce pomoci, to jí bylo jasné.
Znovu se otočila a běžela ke světlu, které považovala za svou spásu.
Jak byla naivní..

Vrazila do místnosti jako velká voda, zabouchla okované dveře a zatarasila je těžkou petlicí.
Pak teprve, ztěžka dýchajíc, se obrátila a zůstala stát v úžasu.

Síň, v které se ocitla, vypadala jako z nějakého historického filmu.
Po obou stranách stály dlouhé stoly z dubového dřeva, skvostně prostřené, osvětlené stříbrnými svícny.
U každé zdi stála řada soch rytířů v plné zbroji, na konci sálu zahlédla trůnu podobné křeslo. Na něm seděla jakási postava v tmavém plášti.

Obezřetně se rozešla směrem k ní a její pohled zavadil o hromadu smetí a hadrů po pravé straně trůnu.
To ji překvapilo, neboť zde takový nepořádek působil nevkusně.

Když došla k vyvýšenému pódiu, na kterém trůn stál, sedící postava zvedla hlavu.

„Vítám Tě, Mariko.“

Poznala hlas i tvář, úlevný smích opustil její hrdlo.

„Mikeu.. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Přepadla nás nějaká obluda. Zabila Lucase a pak i Moni-..“

Zarazí se při pohledu na jeho úsměv.

„Má drahá Mariko. Nenazývej prosím mé příbuzné obludami.“

„Tvé příbuzné??“

Mladík se pyšně rozhlédne.

„Před mnoha desetiletími zde sídlil mocný rytířský řád. Ale italské šlechtě se nelíbilo bohatství a postavení, které moje rodina měla.
A tak jednou v noci přišli nájemní žoldáci a všechny nás povraždili.

Naše podzemní síně byly zasypány a opuštěny. A dnes si už nikdo nevzpomene, že jsme kdysi žili.“

Mladík se na okamžik zahleděl do dálky, jak se ponořil do vzpomínek.
Marika na něj zírala a snažila se pobrat vše, co jí právě sdělil.
Došlo jí, že to byl její přítel, kdo začal onu debatu o katakombách a také, kdo navrhl onen výlet.
Začal jí běhat mráz po zádech.

„Aha, to je fakt zajímavé, Mikeu. Co kdybychom teď šli domů?“ pravila s nadějí, která však pohasla, když její chlapec opět promluvil.

„Já jsem doma, krásko. A ty se ke mně brzy přidáš, stejně jako ostatní.“ mávl nedbale rukou k hromadě hadrů a Marika si uvědomila, že jsou to ve skutečnosti těla jejích přátel.

Dívčina ústa se otevřela ve výkřiku, když se z hromady postavila bezruká Monica.

Mikeův úsměv se rozšířil a již dávno mrtvý mladík se pohodlně uvelebil v křesle, aby sledoval, jak se jeho dívka přidá do rodiny...

*****************************
Heh. Moje první povídka na hororové téma. Prý se povedla, nooo xddd