Pro Joraenerys-Targaryen

************************************

„Matt opatrně procházel mezi hroby, hledaje ten, který pro něj měl hodnotu.
Protože byla tma, musel si svítit baterkou, jelikož měsíc v úplňku, jenž by mu mohl moc cestu trochu osvítit, zakryly černé mraky.

Náhle za sebou zaslechl křupnutí, jakoby někdo šlápl na suchou vetvičku.

Matt leknutím upustil baterku, jejíž světlo ozářilo nedaleké křoví.
Zdálo se mu to, nebo tam viděl shrbenou postavu?

Vzdálený kostel začal zvonit a Matt pohlédl na hodinky.
Byla přesně půlnoc.
Další křupnutí znělo mnohem blíž.
Zvedl hlavu a-“

„Ježíši, dost. To je taková kravina!“

Richard zvedl pohled od notebooku a ublíženě koukl na svého nejlepšího přítele.

„Jakže? Kravina? Jak to můžeš říct, Mickey?“

Mickey, neboli Michael, jak se správně jmenoval, se musel ušklíbnout.

„Ale prosím tě. Hřbitov o půlnoci? Vzdálený kostel a křupnutí větvičky? Úplněk a záhadné postavy? A k tomu všemu, hlavní hrdina úplně sám v tom všem?“

„Je to horor, Mickey. Má to být strašidelné. Má tě to vyděsit.“ odpověděl s důrazem na 'horor' Richard.

Mickey se ale začal smát, nedbaje na kamarádův pohoršený výraz.

„Je to nepravděpodobné klišé, které mě osobně spíš rozesměje.
Řekni mi popravdě, Ricku, ty bys snad šel hledat hrob ztraceného příbuzného v noci?“

„No... Ne, asi ne. Měl bych nejspíš strach.“ poškrábal se spisovatel na bradě.

Mickey na něj nevěřícně pohlédl, plácl se do čela.

„Ne, Ricku! Nešel bys, protože bys na to hledání neviděl. To je správná odpověď. A jediná logická.“

Richard se naštvaně zvedl.

„Tím chceš říct co? Že jsem nelogicky myslící blbec?“

Mickey k němu s provinilým výrazem přistoupil.

„Ne, to samozřejmě ne, Ricku. Jsi přece můj kamarád, tak se nezlob.
A hlavně nekřič.
Říká se, že když budeš dělat kravál na hřbitově, tak se mrtví naštvou, vylezou z hrobů a sežerou tě.“

Richard zbledl.
O krok ustoupila a začal se kolem sebe rozhlížet.
Napínal uši, ale jediné, co zaslechl byl Michaelův hurónský smích.

„Bože, Ricku. Kdyby ses teď viděl.“ smál se Mickey, až se za břicho popadal.

„Ty seš takovej vůl!“ osopil se na něj Richard, popadl notebook a vydal se pryč.

„Ricku, byl to jen vtip. Kam jdeš?“

Michael se rychle vyškrábal na nohy.

„Ricku! Neznáš to tady. Ztratíš se!“ volal za odcházejícím uraženým kamarádem, ale marně.

„Ricku! Vrať... No tak nic.“

Nedělal si příliš starosti.
Věděl, že se Richard vrátí, protože odsud vedla jediná přijatelná cesta k autu.

Chvilku se rozhlížel po zemi kolem a hledal nějaké vhodné místo, kam by si sedl.
Měl rád určité pohodlí, tudíž hned zamítl divnotvarý kámen, na kterém předtím seděl Rick.
Jenomže, všechny kameny tu byly divné a některé i špičaté.

Ne, měl svůj zadek příliš rád, než aby ho nechal trpět.
A půda byla trochu rozměklá, ušpinil by se.

Nakonec mu zrak padl na jeden z hrobů, mezi nimiž se " utábořili", aby prý měl Richard inspiraci.

Hrob byl docela dlouhý a náhrobní deska s vybledlým jménem zesnulého trochu nahnutá.
Michaelova fantazie zapracovala a on neviděl hrob, ale lehátko.
Trochu tvrdé, ale jistě pohodlnější, než špičaté šutry nebo bláto.

Moc nepřemýšlel a rovnou si lehl.
Nebylo to nejhorší.

Hlasitě se rozesmál nad představou, jak se Richard vrátí a najde ho tu takhle.
V duchu už slyšel ty jeho řeči o znesvěcování hrobů.

Michael byl od přírody skeptik.
Nevěřil v Boha ani posmrtný život.
Měl docela jasnou představu, že až umře, jeho tělo se prostě rozloží.
Nic víc.

Zavřel oči a zaposlouchal se do ticha, které narušovalo jen štěbetání ptáků v korunách vysokých stromů.
Sem tam se ozvalo křupnutí, ale Michael věděl, že to způsobují malá zvířátka a nikoli zombíci, kteří si na něm chtějí pochutnat.

Jak občas zafoukal vítr, vytvářel kvílivé pazvuky, a když se náhrobní deska pod jeho tělem pohnula, věděl, že za to nemůže kostra, spočívající v zemi, ale slabé zemětřesení, jimiž byl stát známý.

Bylo teplo, slunce mu pálilo na tvář a Michael pomalu usínal na místě ticha a klidu. A smrti.

Probudil ho závan chladu a studené kapky, dopadající na tvář.
Slunce stále svítilo, cítil ho na víčkách.
Neotevíral oči, poněvadž mu to nepřišlo nutné.

Náhle ucítil blízko nosu divný smrad.

„Ricku, vážně se mi teď mstíš tím, že mi nad obličejem máváš svými ponožkami? To je dost podpásovka, nemyslíš?“ prohlásil se stále zavřenýma očima a tichým smíchem.

„Hele, jestli chceš, šoupnu se a můžeš si lehnout vedle. Je to pohodlné a bytelné.“ zachechtal se a uznale poplácal mramorovou desku, na níž se rozvaloval.
„Ale bacha, možná jsem si prdnul.“

Blízko jeho ucha se ozval zvláštní zvuk.

„Nevrč tu na mě, Ricku. Tý rozložený mršině pode mnou to určitě nevadí.“

Nasládlý zápach ho znovu kolébal ke spánku. Než usnul, stačil ještě zašeptat:
„Máš zvláštní sprej na nohy, bro. Ale moc nepomáhá, měl by ses radši umýt.“

**

Richard svou povídku dopsal u jiného hrobu.
Byl naštvaný na Mickeyho, protože nic nebral vážně a všemu se skepticky smál.
Možná právě proto příběh pozměnil a místo hlavní postavy Matta, nechal mrtvými sežrat novou postavu - skeptického Mikeho.

Tím se trochu uklidnil a naopak se celkem těšil, až povídku přečte Mickeymu.
Ten ho zabije!

Protáhl se a při pohledu na hodinky zjistil, že tu seděl téměř tři hodiny.
Byl čas vrátit se ke kamarádovi.

Musel ale přiznat, že v něčem měl Michael pravdu.
Za denního světla vypadal hřbitov všelijak, jen ne děsivě.

Vydal se tedy pěšinkou, kterou před tím přišel a znovu se kochal zarostlými hroby se starodávnými nápisy.

Náhle se však zastavil.

„To je divné.“ zašeptal si pro sebe.

Ohlédl se a pozorně si prohlédl jeden z hrobů.
Náhrobní kámen byl poničený zubem času, ale mramorová deska vypadala stále jako nová.
Nad tím žasl už cestou sem.
Ale nyní si všiml něčeho dalšího.
Deska byla křivě posunutá, jako by se hrob otevřel.

„To je debil.“ odfrkl si nad zjevně dalším vtipem svého přítele.

Jen nad Michaelovým činem zavrtěl hlavou a znovu se obrátil na cestu.

Jak šel, vídal i další pootevřené hroby a jeho hněv vzrůstal.
Plánoval si, jak Mickeymu vyčiní, že znesvětil místa věčného odpočinku zesnulých.

Když pak konečně dorazil na místo, odkud před pár hodinami uraženě odešel, ztuhl a krve by se v něm nedořezal.

Jeho nejlepší přítel ležel na jednom z poničených hrobů v obklopení oživlých koster, z některých ještě visely cáry zezelenalého masa, prolezlé velkými červy.

Richardovi se zvedl žaludek, když jedna z mrtvol přitiskla kostlivé čelisti na kamarádovy rty.

Zaslechl Michaelův smích a několik slov, která ho neméně vyděsila.

„Ricku, ty kanče! Netušil jsem, že jsi gay. Hele, klidně se s tebou budu líbat, ale nejdřív si laskavě vyčisti zuby. To je smrad jak z mrtvoly.“

Richard na celou scénu pouze zíral, nevěda, co dělat.
Musel se odsud dostat, ale kudy, když jediná cesta byla kolem Mickeyho a shluku zombie.
Rozhodl se mýtinku zkusit obejít, a otočil se.

Ptáčci, štěbetající si mezi větvemi stromů, se poplašeně rozlétli na všechny strany, když je vylekal pronikavý výkřik.

*****************************
Ahojky :)
Tu máte jednu takovou jakousi povídku xD
Nevím sám, co si o ní myslet, tak mi napište své názory vy :)