Byl pozdní den, skoro noc.
Park byl temný a přetrvávalo v něm nekonečné ticho, které přerušovaly jen krátké těžkopádné, plouživé kroky a hlasitý lidský, možná až skoro nelidský dech.
Dnešní večer byl pro tohoto starce zvláštní.
Smrt si pro něj jde, ale z nějakého důvodu se jen potuluje kolem a schovává ve stínech, sledujíc tuto nemohoucí lidskou bytost.
Není to lítostí, tu Smrt necítí.
Možná jí jen baví sledovat lidskou naivitu, hloupost, bolest a neschopnost.
Lidé jsou jen nevzdělané bytosti, které dostaly povolení žít.
Pokud se tomu teda dá říkat život.
Stařec, stále nemohouc, popadnout dech se posadí na mokrou lavičku schovanou pod mohutnými stromy.
Všude kolem něj se rozprostírá temný les, z kterého se neozývá nic jiného než tiché šeptání volajíc, jeho jméno.
Bohužel stařec líbezný šepot neslyší a proto jen sedí a nechává se obklopovat tajemnou tmou, které se vždy tolik bál.
Jen dnes jí nemůže uniknout.
Hrobové ticho znovu přeruší šepot, ale tentokrát se tento jemný hlásek k jeho uším, pomocí studeného větru dostal.
Chvilku zůstává v tichosti, ale poté mu to nedá.
,,Je tu někdo?"
Ozve se chraplavým hlasem stařec a rozhlédne se kolem sebe, když tu TO spatří.
Malá dívka s zlatě vlnitými vlasy až po pás, k němu lehkými, drobnými krůčky přišla.
Nebo spíše přilétla?
Vznášela se?
Vyzařovalo z ní krásné teplo a světlo, které rozsvítilo tajemné  okolí a poslalo stín se schovat hloubš do temných lesů.
,,Copak tady děláš dítě?"
Zeptal se stařec a podíval se dívence do zářících oček, kde jakoby probíhal další život, točila se jiná Země a byl jiný Vesmír.
Nebyl si jist, jestli není daleko od pravdy.
,,Odpočinul jste si? Je čas jít"
Řekne dívenka medovým hláskem a usměje se tak zářivě až se jí prohloubí dva dolíčky na jejích tvářičkách.
,,Čas jít"
Zopakuje a natáhne k starému muži malou ručku.
Studený vítr začne být intenzivnější a pocuchá starému muži těch pár vlásků, mezitím co s malou holčičkou to ani nehne.
,,Dítě, copak nevidíš že už jsem starý? Mám bolavé klouby ani stát nemohu."
Zastěžuje si stařec, tudíž malou ručku odmítne, ale dívenka se stále nevzádává a ruku má i nadále nataženou.
,,Měli by jsme jít"
Zašeptá sladce a  podívá se muži naléhavě do jeho očí.
Bohužel on již neviděl to, co viděla ona.
V očích měl cosi co ona sama nedokáže slovy popsat.
Byl to strach, nebo bolest?
,,Nech mě dítě, brzy si pro mě příjde Smrt, mám právo na odpočinek"
Pokusí se jí stařec hrubě odbít.
Už se necítí tak pohodlně jako když přišla a rozjasnila okolí.
,,Smrt chodí pouze ve stínu a temnotě"
Odpoví mu na to holčička a stáhne svou ruku zpět ke svému tělu.
Trochu jí zaskočí, když se stařec začne smát.
Rozhodně to nebyl zdravý smích.
Tentokrát už byla jeho bolest skoro hmatatelná a dívence pomalu došlo, že tento křehký stařec ani to, co ona, vidět nechce.
Ne že, nepotřebuje štěstí a lásku.
On nechce štěstí a lásku.
Stařec se konečně přestane hýkavě smát a musí si třikrát hlasitě odkašlat, než konečně promluví.
,,O Smrti toho víš hodně dítě, jakpak se jmenuješ?"
Zeptal se a znova si dívenku prohlédl, tentokrát už nepůsobila tak živě.
Její světlo jaksi pominulo.
Postupně světlo ztrácelo na síle.
,,Naděje"
Zašeptala tiše z ničeho nic.
,,Jmenuji se Naděje"
Zopakovala a nadobro zmizela.
Zmizela a s ní i všechno co s sebou přinesla.
Vlastně ne všechno.
Jediné co zůstalo byla její slova, která, se vznášela ve vzduchu, jakoby nechtěla zmizet spolu s ní.
Smrt chodí pouze ve stínu a temnotě
Tato věta zazněla muži v uších, těsně před tím, než ho pohltila černá tma.
,,Navštívila mě Naděje"
Zachraptěl stařec do tmy a srdce se mu sevřelo, když uslyšel jak mu cizí bytost, stojící za jeho zády odpovídá.
.
.
.
.
,,Čekala jsem kdy odejde"

________________________________

626 slov
Nelssie-G