Ačkoliv jí narozeninový dort přivezli už do nemocnice, Greg za ní přišel ještě o den později s dalším dárkem.

„Ahoj, neruším?" Pootevřenými dveřmi nakoukl do Sofiina uklizeného a prosvětleného pokojíku. Vzhlédla od svých krátkých nehtů, na které si nanášela obyčejný průhledný lak, a usmála se.

„Ne, pojď dál." Trochu se na posteli posunula, aby mu udělala místo. Když byli oba pohodlně usazení, všimla si Sofi úhledného komínku mikin, které si Greg položil na klín.

„Všiml jsem si, že mi zmizela mikina," zazubil se a blondýnka zčervenala. „Můžeš si ji nechat, jestli chceš."

„Děkuju."

,,A řekl jsem si, že by se ti mohly hodit další, kdybys ji chtěla vyprat." Položil hromádku složeného oblečení na její kolena. Sofi vzala vrchní žlutou mikinu do rukou a rozložila si ji před očima. Nebyla tak velká, jako ta, ve které v poslední době chodila, ale dostatečně dlouhá i široká na to, aby si v ní mohla připadat pohodlně. Houpala se na ní cedulka.

„Ty jsi koupil pro mě?"

„Jo." Vypadalo to, jako by byl v rozpacích. „Líbí se ti?"

„Moc," vděčně se na něj usmála.

„Sofi," oslovil ji, a tak mikinu znovu složila a zahleděla se na něj. Na jeho baculaté tváře, holou hlavu a odstávající uši. „Vím, že je to pro tebe těžké. Ale nikdo z nás nechce, abys byla smutná."

Chvíli ho sledovala, a potom zavřela oči a přisunula se k němu, aby ho objala.

Objímat Grega bylo jako přitulit se k hřejivému polštáři. Sofi se nadechovala vůně, kterou znala z velké černé mikiny, a cítila přítomnost člověka s ne příliš dokonalým vzhledem, ale s nádherným srdcem. A náhle chápala, proč ho má máma ráda.