V šest hodin ráno jí začal zvonit budík. Lekla se ho. Namáhavě se zvedla ze země a shledala, že má celé tělo rozbolavělé. Umlčela přístroj a svalila se na židli ke stolu. Nohy měla podivně zesláblé, rty slepené k sobě a oči ji při každém jejich pohybu zabolely. Musela na židli počkat, než místo tmavých mžitek uvidí svůj pokoj, teprve potom se znovu opatrně postavila a konečně ze sebe svlékla včerejší oblečení. Ze skříně vytáhla jiné a nasoukala se do něj. Potom se odšourala do koupelny.

Od svého odrazu se zděšením uskočila. Bělmo očí měla protkané červenými nitkami a v koutcích bylo narůžovělé. Nad víčky se jí vytvořily šedočerné talíře, jak se jí rozmazaly stíny, a výrazné kruhy pod očima jí pokrývaly zaschlé černé cestičky slz, které vedly až na krk. Červenou rtěnku si během noci rukama rozetřela do stran, takže teď tvořila něco jako úsměv od ucha k uchu. Vlasy, které jí včera večer zmokly v dešti, se teď kroutily do jednotlivých slepených pramínků. Všimla si, že u pokožky hlavy se jí objevily kraťoučké zrzavé odrosty.

Po chvilce přemýšlení ze sebe čisté oblečení shodila a zavřela se ve sprše. Pustila na sebe proud horké vody, nanesla na mokrou žínku sprchový gel a začala své tělo přímo drhnout, nejspíš v zoufalé naději, že ze sebe dokáže smýt včerejší zážitek.

Před školou už se nezastavovala, místo toho šla rychlým tempem přímo dovnitř. Zarazila se až u svojí skříňky a se staženým hrdlem na ni upřela zrak. Přes dvířka měla hůlkovým písmem načmárané slovo ZHUBNI. Písmeno U bylo přeškrtnuté a pod ním jako oprava stálo E.

Sofi se několikrát zhluboka nadechla a periferně zaregistrovala pohledy malého počtu studentů s pobavenými obličeji nasměrovanými na ni. Rychle se přiblížila ke skříňce a pokusila se přes dvířka přejíždět zápěstím zakrytým dlouhým rukávem bílého svetru - poprvé za tři měsíce jí bylo jedno, jestli se navždycky zašpiní. Naneštěstí rukáv zůstával neposkvrněný a vzkaz na skříňce celistvý a výrazný. Svěsila ruku a otočila se čelem ke skupince spolužáků. Byla rozhodnutá jim něco říct, ale s pohledem do jejich škodolibých výrazů se všechna odvaha vypařila a zůstal jenom stud. Spěšně se zadívala do země a rozešla se chodbou pryč. Při cestě zaregistrovala další skříňku poznamenanou stejným rukopisem. Stálo na ní KOŠILKA, přičemž prvních pět písmen bylo rovnou čarou přeškrtnutých a za poslední dvě bylo dopsané STROVANEJ. Ucítila bodnutí uvnitř hrudi. Shrbila záda, objala samu sebe rukama a pokračovala v cestě pomalejším krokem.

Po dvou vyučovacích hodinách se rozhodla najít Emily s Caren. Pokud ne je, tak Ethana s Codym. Prostě někoho, s kým by si mohla promluvit, u koho by možná v téhle budově našla útočiště.

Když procházela místa, kam se obyčejně během dne s partou uchylovali, snažila se nevnímat páry očí upnutých na ni, tichý smích a ruce svírající drahé mobily. Zdálo se jí to, nebo ji doopravdy někdo vyfotil?

Ruce a rty se jí začínaly třást, jak své přátele nikde nenacházela. Obočí se jí začalo svrašťovat, oči skelnatět, dech ztenčovat a zrychlovat. Uvědomila si, že má na krajíčku. Rychle se rozběhla k nejbližším záchodkům, a když otevřela dveře, zůstala v nich stát.

„Holky?" vydechla.

Černovláska a brunetka na ni zvláštním způsobem zíraly.

„Vy..." uvědomila si, že jí jedna zadržovaná slza stekla po tváři. „Vy se mi vyhýbáte?"

„Ach, Sofi," vypustila Caren jedovatým tónem a přejela ji pohledem odshora dolů, „co se ti to stalo? Vypadáš hrozně." S tím ji obešla a zmizela na chodbě.

Blondýnka se zaměřila na Emily, která se tvářila lítostivě a provinile zároveň. Ruce měla spojené a její prsty se o sebe třely, jako by nevěděla, co s nimi. Zatímco Sofi čekala, jestli hnědovláska něco řekne, ukápla jí další slza. Kamarádka ji nakonec obešla stejně jako Caren, jen se skloněnou hlavou.

Zazvonilo na hodinu a Sofi zůstala sama. Mimovolně se podívala do jednoho ze zrcadel visících nad umyvadly. Řasenku už měla zase smíchanou s potůčky slz, oči od rána zarudlé a kruhy pod nimi i přes korektor viditelné. Tělem jí proběhla únava od probděné noci a nohy se jí podlomily. Bylo jí nepříjemné, jak se ozvěna jejích vzlyků odrážela od stěn, ale nemohla s nimi přestat. Přetáhla si rukávy přes celé dlaně a začala si s nimi utírat mokré tváře. Bezděky se stočila do klubíčka a čekala, až se její pláč utiší. Věděla, že na biologii už nedorazí.