marco_4 Pozor, kouká ti pneumatika.

penny.pl8 Neasi, ukazuješ víc, než by kdokoliv chtěl.

samuelstevenss Říká ti něco posilovna a zdravá strava?

doodl.e_ lol

legz.73 Vešla bych se do ní třikrát.

master_flyn Nechodí náhodou k nám na školu?

ann_0 A nebyla předtím rezavá?

f.r.e.d2 Jak byla rezavá, tak jsem si ani nevšim, jak je tlustá.

Když přišla Sofi po víkendu před školu, aby tam počkala na Emily a Caren, opíralo se do ní několik pohledů ostatních studentů. Nejistě sama sebe přejela očima od prsou po špičky bot, aby zjistila, co je špatně. Nic nezaregistrovala, a tak si zapálila cigaretu a upřela pohled před sebe.

Její kamarádky se neobjevily ani pět minut před začátkem první hodiny. Nejistě se vydala dovnitř a na obě narazila u skříněk.

„Ahoj," promluvila na ně.

Emily vytvarovala veselý úsměv. „Ahoj Sofi. Jak se vede?"

Caren si pobrukovala jakousi melodii a rozprašovala kolem sebe voňavku. „Snad nevadí, že jsme nebyly tam venku. Takhle ráno už je tam děsná kosa."

„V pohodě," ujistila je blondýnka a na zlomek vteřiny vycenila zuby, aby to vyznělo důvěryhodně. Chodbou se rozezněl zvonek. Caren s protočením očí nahlas zaúpěla a všechny tři se rozešly na hodinu.

A s postupem dne pohledů studentů přibývalo. Ať se Sofi hnula kamkoliv, našel se někdo, kdo si ji pečlivě prohlédl. Když mu pohled vrátila, začal si hledět svého.

V jídelně to v ní přímo probouzelo napětí. Atmosféra u stolu byla o něco tišší než obvykle a čas strávený obědváním byl kratší. S Emily a Caren se nedomluvily na žádné odpolední aktivitě, takže po škole jela rovnou domů.

Domov znamenal depku.

Když přišla do svého pokoje, bylo před pátou odpoledne. To bylo zhruba osm hodin do doby, než usne.

Co budeš celou tu dobu dělat?

Chvíli nad tím přemýšlela a poslouchala při tom zvuky z obýváku. Máma a Greg vařili večeři. Poslední dobou už vařili pokaždé jen pro dva.

Popošla k oknu a opřela se o stěnu u něj, aby se mohla zahledět malými škvírkami v zatažených žaluziích ven. Zima klepala na dveře. Ještě nesněžilo, ale vzduch byl tak studený, že lidem po příchodu z venku do vyhřátých domovů promrzlé prsty zčervenaly a začaly bolet, i když v mrazech nosili rukavice. Sofi rukavice nenosila a pokožka na jejích rukou byla suchá a popraskaná.

Na stole jí zavibroval mobil. Natáhla se pro něj a přečetla si příchozí zprávu od Simona:

Sorry, neměl jsem čas.

Zaplavil ji pocit úlevy. Nezapomněl na ni, ani o ni neztratil zájem. Jenom byl zaneprázdněný.

Sedla si na postel a sama pro sebe se usmála. Znovu si vybavila jejich první rande, tu kouzelnou atmosféru. Potom jejich další schůzky, jak se na ni usmíval, jak jí lichotil, jak ji chytal za ruku. Jak ji později začal líbat a osahávat a objímat.

Nejsou tohle jasné náznaky náklonnosti?

Nemusíš teď být sama, můžeš být s ním!

V mžiku byla na nohou. Nechala si oblečení i líčení, které měla ve škole,  v předsíni se oblékla a šla směrem na metro.

Brzy kráčela ulicí, ve které bydlel Simon. Počítala domy, okolo kterých procházela, a vyhlížela ten jeho. V jednu chvíli se náhle zastavila a otočila doleva. Přiskočila k červeným vstupním dveřím a stlačila zvonek dvakrát za sebou.

Bude nadšený, že ji vidí?

Představila si, jak se schová do jeho objetí a nevědomky se předem spokojeně uculila.

Dveře zůstávaly zavřené, a tak přenesla váhu z jedné nohy na druhou.

Co když není doma?

Jen co jí tahle myšlenka proběhla hlavou, ozvaly se zevnitř líné kroky. Klika cvakla a místo na červenou barvu se teď blondýnka dívala na Simona. Rozcuchaného, jen v trenkách a bílém tričku.

„Scarlet?" vyrazil ze sebe.

Nejistě udělala malý krok dozadu a zmateně ho opravila: „Sofi..."

Chlapec na ni jen dál zíral, jako by se jí pohledem ptal, co tam vůbec dělá.

„Kdo to je, zlato?" Z útrob domu se vynořila nápadně malá brunetka a obtočila svoji pravou ruku kolem Simonova těla. Na sobě měla taky pánské tričko, pro změnu černé.

Sofi zkameněla. Pohledem se zasekla na chlapcových modrých očích a málem zapomněla, jak se dýchá. Chvíli na sebe beze slov zírali.

„Omlouvám se," špitla nakonec tak, že tomu bylo sotva rozumět, a naposledy si prohlédla dívku ve dveřích, zatímco intuitivně pomalu couvala. Namalovaná byla podobně jako ona. Umělé řasy jí kmitaly nahoru a dolů jako o závod překvapením i vztekem, jak jí začínalo docházet, co se stalo. Tmavé, dokonale rovné vlasy jí sahaly až po pas. Na rukou měla úhlednou manikúru, kterou teď naštvaně zarývala do svých hubených, hubených, hubených stehen.

Sofi rozpohybovala vlastní nohy k té nejsvižnější chůzi, které byla schopna. Slyšela, jak se červené dveře zabouchly a zpoza nich se ozval dívčí křik. Do očí se jí začaly automaticky tlačit horké slzy a cítila, jak jí zrudly a zteplaly tváře. Oproti tomu se jí končetiny i dech třásly zimou a smutkem a z promrzlých rtů jí tlumeně vycházely potlačované vzlyky.

Další prásknutí dveřmi.

„Sofi!"

Neotáčela se. Pokusila se ještě zrychlit, jenže jí pohled na tmavou silnici rozmazaly slzy, takže místo toho spíš zpomalila a otřela si oči. Na obou hřbetech rukou se jí objevily černé šmouhy.

Simon jí mezitím zastoupil cestu a první, co Sofi uviděla po lepivém zamrkání, byl jeho obličej zkřivený vztekem.

„Jsi teď spokojená?" Jeho zhrublý hlas se ozval tak nahlas, že sebou blondýnka škubla a trhnutím sklopila hlavu, takže jí vlasy spadly před obličej. Rozbrečela se naplno a přijímat kyslík se tak stalo složitým úkolem.

„No jasně, začni bulet," zachechtal se hořce. „Jako bys tady snad byla oběť." Sofi se na něj podívala. Na jeho vztekem nakrčený nos a oči, které najednou působily úplně jinak. „Kvůli tobě se se mnou rozešla holka!"

Takže já jsem nebyla tvoje holka.

„Tak se tě ptám, jestli jsi kurva spokojená!"

I když se snažila odpovědět, nešlo to. Vycházely z ní zvuky podobné lapání po dechu společně s bolestným kňučením a popotahováním. Roztřesené nohy už ji dál nedokázaly držet, a tak se svezla na ledový asfalt. „Je... Je m-mi to líto." Oproti Simonovi zněla tiše a raněně.

Blonďák se nad ní chladně usmál. „To ti nevěřím." Potom chvíli nic neříkal, jen ji znechuceně pozoroval. „Podívej se na sebe."

Sofi to bezděky udělala.

„Myslíš si, že je celej svět proti tobě, ale ve skutečnosti jsi ufňukaná barbína, co má všechno, na co si vzpomene, a neumí si toho vážit."

S tím ji obešel a nechal ji dál plakat. Okolím se rozhostilo palčivé ticho a jediné, co ho narušovalo, byly Sofiiny neustávající vzlyky a trhané nádechy.