„Věděla jsi, že želvy můžou dejchat zadkem?" Simon se zvedl z lavičky, na které seděla Sofi.

Ta se zvonivě zasmála a zároveň nadzvedla obočí. „Tomu nevěřím."

„Měla bys, je to pravda," zazubil se Simon. Nohama  se brouzdal v suchém listí napadaného ze stromu vedle lavičky. Ruce měl zastrčené v kapsách a jemný vánek si pohrával s jeho krátkými vlasy. Blondýnka spokojeně houpala nohama a s údivem ho sledovala. Jak může někdo vypadat tak perfektně? Nemohla se přestat usmívat.

„Co je?" zasmál se na ni. Jeho oči zářily stejně jako její. Na tvářích se mu vytvořily ďolíčky.

„Nic," pokrčila rameny. „Jak to vůbec víš? Tys toho byl svědkem?"

„Možná jo," zopakoval její pohyb a nepřestával se usmívat. „Nikdy nevíš, čeho jsi svědkem." Sofi se na chvíli zahleděla do větví stromu a zamyslela se nad jeho odpovědí. „Navíc, já mám vždycky pravdu," uculil se a tím ji znovu rozesmál.

Sebevědomí.

„Nekecej."

„Jak bych ti mohl kecat?" mrkl na ni.

Sofi se začervenala. Blonďák se k ní otočil čelem a pomalu si ji změřil pohledem od vlasů sepnutých do upraveného drdolu až po špičky čistých bot. Celým tělem jí proběhlo neznámé mrazení, a když si všimla chlapcova zdviženého pravého koutku, pocit se soustředil do jejího podbřišku. Rozpačitě se zavrtěla a Simonův úsměv se ještě rozšířil.

Udělal několik kroků k lavičce a usadil se vedle Sofi, blíž, než je zvykem. Jeho výraz náhle zvážněl, když se k ní naklonil a nadechl se. „Já prostě nechápu, jak to, že nejsi zadaná." Blondýnka nadzvedla obočí a chlapec pokračoval: „Taková pěkná holka, hodná, chytrá..."

Sofi přesunula pohled na dlaně ve svém klíně. Pokud se doteď lehce červenala, momentálně už dotek jejích tváří musel přímo pálit. Od kdy pro ni kluci jako je on skládají takové komplimenty?

Jsi si jistá, že nespíš nebo tak něco?

Taková, jakou ji popsal, se rozhodně necítila. Opravdu takhle navenek působí? Pěkná, hodná a chytrá? Vůbec ne zmatená, zlomená a osamělá? Copak tohle všechno dokázala schovat pod makeup a nové oblečení?

„Já... nevím?" zmateně zamrkala a ironicky se uchechtla při vzpomínce na fakt, že nikdy s nikým nechodila.

„Takže mám asi prostě štěstí," vyvodil Simon.

Pokrčila rameny.

„Líbíš se mi, Sofi. Jsi fajn holka." Díval se jí přímo do očí a z těch jeho nebyl rozpoznatelný jediný náznak neupřímnosti.

Potom od ní pohled odvrátil a zapálil si cigaretu. Se staženým obočím sledovala, jak se mu před obličejem zvětšuje bílý oblak, ale nic neřekla. Tohle byla první věc, která v jejích očích narušila Simonovu dokonalost.

Nikdo není perfektní. S tou myšlenkou se její tvář znovu rozjasnila spokojeností.

Doprovodil ji domů. Navzdory tomu, že se Simon snažil vést konverzaci, chůze probíhala skoro v tichosti, protože Sofi pokaždé reagovala nanejvýš dvěma slovy. V žaludku cítila zvláštní pozitivní chvění a koutky se jí neustále zvedaly. Řekl ti, že se mu líbíš, řekl ti, že se mu líbíš.

Zastavili se před hnědými dveřmi Sofiiného domu a zadívali se jeden na druhého. Rozhostilo se několik sekund trvající ticho, které by za jiných okolností a s někým jiným mohlo působit nepříjemně.

„Takže," hlesl Simon a vycenil rovné zuby.

„Takže?" zopakovala po něm slabě blondýnka.

Chlapec udělal krok dopředu, směrem k ní. Ačkoliv Sofi začaly vířit hlavou nejrůznější myšlenky jako hejno vyplašených včel, zůstala klidně stát na místě a soustředila se na to, jak jí pravou rukou odhrnul za ucho jeden z uvolněných pramínků a levou ruku jemně položil na pas. Pobídl tím Sofi, aby udělala malý krůček k němu.

Několikrát si tenhle moment představovala v hlavě. Jaké to asi bude? Chybějící zkušenosti jí umožnily vytvořit si nespočet představ.

Co když nebudeš vědět, co máš dělat?

Věděla to přesně. Oba zavřeli oči a nechali zmizet i nejkratší vzdálenost mezi jejich rty. Vyplašené včely jako by se pokojně vrátily na své místo a v Sofiině mysli po stovkách dní zavládl klid společně s pozitivními emocemi. Cítila v puse pachuť cigaret, ale nemohlo jí to být víc jedno. Možná je teď všechno v pořádku. Možná už našla to, po čem tajně tolik toužila.

Když od sebe znovu poodstoupili, Sofi se stydlivě rozloučila, Simon jí pozdrav oplatil a vešla do domu. Neobtěžovala se s pozdravem, v předsíni svlékla bundu a boty a s poťouchlým úsměvem prošla obývákem, kde spolu seděli máma a Greg. Vyskákala schody do patra, na chodbě minula Madison, zavřela se ve svém pokoji a jako měsíček na hnoji se rozplácla na postel.