Pokaždé, když se večer Sofi odlíčila, už se ten den do zrcadla nepodívala. Když se to náhodou stalo, rychle pohled odvrátila, nebo v sekundě stiskla víčka pevně k sobě. Připomínalo jí to starou sebe.

Jenže ta Sofi už neexistovala. Teď tu byla hezčí, oblíbenější a vůbec ve všem lepší Sofi. Sofi, která už nebyla zrzavá, nevýrazná, odstrkovaná, a především smutná.

V sobotu večer neudělala nic jinak. Když se vysprchovala, vyšla z koupelny a nanesla si na poničené vlasy speciální masku. Když ji smyla, zahleděla se na mobil a shledala, že má jednu nepřečtenou zprávu. Byl to Simon.

Ahoj krásko. :)

Napsal krásko.

Napsal krásko, protože tě teď nevidí.

Sofi se i přesto začervenala a usadila se na postel.

Ahoj. :)

Další zpráva přišla okamžitě:

Jaký byl den? :)

Zamyslela se. Od rána byla výjimečně doma a v podstatě se nehnula z pokoje. Odcházela z něj jen když musela. Všude jinde v domě bylo nepříjemné ticho, takže se pokoušela přehlušit ho hudbou z notebooku. Mámu už pár dní neviděla. Chodila spát brzy, kdežto Sofi pozdě, a vstávala také dřív. Nikdy se neobjevily ve stejnou dobu na stejném místě. I tak ale cítila, že v domě je. Představovala si, jak sedí s Gregem v objetí na pohovce a nemyslí na ni. Možná na ni zapomněla. Když si v poledne Sofi všimla, že jí myšlenka na mámu zhoršila náladu, zatřásla hlavou a začala se zabývat něčím jiným. Už přece není smutná.

Zalhala.

Super. :D Co tvůj?

Taky. :) Myslel jsem na tebe.

Blondýnka se zakřenila. Cítila se, jako by jí někdo v břiše propíchl balonek plný motýlků, a přimělo ji to zavrtět se a zkřížit nohy do tureckého sedu. Taky na něj myslela. Připomínala si chvíle, které strávili spolu, od svatby až po rozloučení se před jejím domem po rande v zábavním parku. A když jí došly vzpomínky z minulosti, snila o budoucnosti. O takovoé, ve které leží přitulení k sobě u animovaného Lvího krále, nebo spolu tančí na maturitním plese, nebo oba večeří z jednoho talíře špaget. Cítila se jako třináctiletá školačka přemýšlející nad svou první tajnou láskou, ale nemohla si pomoct.

Já na tebe taky... ;)

Platí to, že se uvidíme znovu?

Sofi sebou s připitomělým úsměvem hodila na bok a aniž by si to uvědomovala, zvedla nohy do vzduchu a opřela je o stěnu.

Platí. :)

Dalších deset sekund nehnutě upírala oči do mobilu a čekala na další zprávu.

Co říkáš na středu?

Zakopala nohama do prázdna.

Středa zní fajn.

Super. :D Budu se na tebe těšit.

Chtěla odpovědět, že ona na něj taky, jenže v tu chvíli se zdola ozvala rána, jako by někdo něco rozbil. Sofi odložila mobil na stůl, pozastavila hudbu a napjatě nastražila uši. Okamžitě postřehla tlumenou hádku. Postavila se na bosá chodidla a potichu se přemístila ke dveřím pokoje, které otevřela. Vykoukla na prázdnou chodbu a natočila hlavu doleva, ze schodů dolů, odkud slyšela křičet Madison.

,,...Nemám a nikdy mít ráda nebudu! Nenávidím to tady! Tohle nikdy nebude můj domov, protože z něj jsi mě vytáhl a nechal tam mámu samotnou, tati!"

Sofi se sevřelo hrdlo, takže se její dýchání najednou stalo hlasitějším. Pokusila se nadechovat se a vydechovat pomaleji, aby rozuměla každému slovu. Neslyšně vyšla na chodbu a rukama pevně sevřela začátek zábradlí.

,,Tak se vy dva přestaňte chovat, jako že je všechno fajn, vytváří to děsný dusno! Nedá se tady bejt!"

Jako další hlas se ozval Gregův: ,,Madison, uklidni se-"

,,Ne!"

Sofi sebou trhla a věděla, že Greg a máma udělali to samé.

Bylo ticho. Blondýnka zadržela dech.

Dole se něco pohnulo a Madison se objevila na schodech. Zuřivě je vyběhla a v samém zápalu pravou rukou odstrčila Sofi, která jí stála v cestě. Ta zavrávorala, ale ruce omotané kolem zábradlí jí nedovolily spadnout. Její nevlastní sestra práskla dveřmi od svého pokoje. Zdola bylo slyšet cinkání střepů.