Peter

„Tak se měj a zítra tě tady budu čekat, jo? Opovaž se přijít pozdě." Pool se zářivě usmál a sundal si hlubokou kapuci z hlavy. Byl jsem raději, když jsem na něj viděl. Usmál jsem se nazpět a objal ho. Asi ho to zaskočilo, ale nakonec mě objal nazpět a položil si hlavu na tu moji. Na rameno nemohl, jelikož jsem oproti němu trpaslík. „Neboj, budu tady v čas, nebo se alespoň pokusím. Zítra." Ještě jednou jsem se usmál a pak už nechal výtah, ať mě odveze do vrchních pater. Poslední, co jsem viděl bylo, jak mi Wade ještě mává.

„Petere! Ach bože tady jsi!" Ani se za mnou nezavřely dveře a už jsem byl uvězněn v dvojím dusivém objetí. „D-dusím se!" Oba mě vystrašeně pustili a klekli si vedle mě. Steve měl celé zarudlé a napuchlé oči, zatímco Tonyho ruce byly rozedřené do krve a měl kruhy pod očima. Asi se museli strašně trápit. Jsem vážně příšerný syn, že jsem jim nedal ani vědět, že jsem v pořádku. „Ach bože Petey, to už nám nedělej. Klidně si můžeš ten kurz vaření otevřít, jen už neutíkej. Strašně jsme se báli zlato." Steve mě objal, znovu. Ale tentokrát ze mě alespoň nevymáčkl duši. „Počkat. Kde jsi vůbec byl a proč máš celou tvář podřenou?" Tony se na mě zadíval takovým tím rodičovským pohledem typu. Nic přede mnou neutajíš chlapečku, tak mluv. Povzdechl jsem si, ale vysolil jim skoro celou pravdu. To že můj zachránce byl zrovna Pool jsem vynechal, ale o jeho péči jsem se zmínil. „Bože, to je strašné. Jsi v pořádku?" Oba mě starostlivě prohlíželi a odmítali mě pustit. Stále jsme seděli před výtahem v nejvyšším patře Toweru a dokola se objímali. Steve se šťastně usmíval a občasně mu stekla nějaká ta slza štěstí. Tony se na druhou stranu spíš starostlivě mračil, ale odmítal mi pustit ruku, jako by to bylo záchranné lano. „Jsem v pohodě, už mi nic není." „Kdo byl ten tvůj kamarád, co ti pomohl?" „Jmenuje se Wade, ale víc nevím. Známe se krátkou dobu." „je to někdo ze školy?" „Asi těžko, když už tam skoro nechodím a stačí se mi tam ukázat dvakrát do roka na přezkoušení celoročního učiva, abych prolezl do dalšího ročníku. Ne, známe se normálně z venku. Potkali jsme se na mostě." Tony vyvalil vyděšeně oči. „Proboha, že to není nějaký sebevrah?" Zasmál jsem se a stisknul tátovi ruku. „A kdyby jo? NE není, neboj. Jen procházel náhodou kolem. Chodí tam přemýšlet a koukat na světelný New York." Šlo vidět, že si táta dost oddechl. „Hele, nemohl bych si sednout alespoň na gauč? Od té země je mi celkem kosa." Ani ne za pět sekund už jsem seděl na gauči přehozený dekou. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem to ani nezaregistroval. Prostě mě Steve popadl a zatím, co mě pokládal na gauč, Tony mě přikryl dekou. „Děkuju?" Oba se usmáli a znovu mě uvěznili mezi svými těly. Tahle zpověď/ přivítací akce trvala nakonec asi dvě hodiny. Musel jsem jim dost jasně potvrdit, že jsem v pořádku a nechat se objímat a smáčet slzami. Nakonec mě ale pustili spát s tím, že si hned ráno musíme ještě vážně promluvit. V tu chvíli bych jim už odkýval cokoli, jen aby mě nechali jít.

V pokoji jsem hodil roztrhaný oblek do koše a rovnou se vrhnul do opravy náramků. Naspáno jsem měl dost z celého dne, tak jsem nechtěl otálet. Nakonec jsem kolem páté ráno dodělal poslední detaily a metače byly znovu v provozu. Ještě že tak. Jsem bez nich jako bez ruky. Budu si muset udělat i nový oblek, ale těch mám zatím ještě celkem dost, tak to snad bez toho jednoho přežiju. Kolem půl osmé hodiny jsem už ale nemohl dál čekat, a tak jsem se pustil do kuchyně na snídani a slibovanou debatu.

Tak ahojky! Tohle je poslední předepsaná kapitola, tak se zítra zase asi ničeho nedočkáte. Ale možná příští týden? Jak mi vyjde čas. Zatím čauky!

Vaše Tiranis!