Wade

Vzal jsem do ruky nůž a ukázal ho Peterovi. „Teď nesmíš křičet, ano?" Kývnul a stále se na mě mračil. Sundal jsem si kostým Deadpoola a ukázal tak znetvořenou pokožku. Peter vyvalil oči, ale nic neříkal. „Tak jo............koukej, že ta krev je moje, jo? A hlavně nekřič." Rychlým pohybem jsem si zapíchl nůž do břicha. Peter vykřiknul a chtěl ke mně přiskočit. Zadržel jsem ho jedním mávnutím ruky. Nůž jsem položil na linku a snažil se nevnímat bolest a krev tekoucí z rány. Peter se celý třásl a se slzami v očích pozoroval ránu. „U-umřeš. P-proč to děláš? Nech toho prosím. Ještě to stihneme do nemocnice. No tak Wade." Najednou vytřeštil oči. Z rány přestala téct krev a pomalu se maso začalo zcelovat. Po dvaceti minutách už nebylo po díře ani památky. „Petere? Jsi v pořádku?" „J-jasně." Vykoktal a šáhl mi prsty na břicho. Projel mnou proud elektřiny. Raději jsem rychle poodstoupil. Ten dotyk byl až moc příjemný a já si nechtěl svého malého anděla vyděsit tím, že bych se třeba neovládl. „To je úžasné." Začal jsem se smát a praštil s sebou do židle. „Ne to není. Je to prokletí." „Odkud máš ty jizvy. Co se ti stalo?" „Už jsem ti to říkal. Jeden zmetek mě nechal zmutovat a pak mě zapálil." „To to nejde nějak zpravit?" Zakroutil jsem hlavou. „Ne. Je to trvalé a odporné. Sám sebe se štítím a nechápu, že jsi ještě neutekl mladej." Peter se na mě zamračil. „Proč bych to měl dělat? Jsme přátelé, ne? Před těmi se neutíká." Musel jsem se nad jeho počínáním usmát. Ach Spidey, tak naivní a nevinný. „Je ti už dobře? Nic tě nebolí?" Zeptal jsem se Petera a starostlivě se na něj podíval. „Už je to v pohodě, i když mě stále třeští hlava a pobolívá celé tělo." „A nechceš si raději ještě lehnout? Něco k jídlu bych ti donesl. Přeci jen to byla celkem pecka, když tě to auto přejelo." Na odpověď jsem nečekal a začal Petera opatrně tahat zpět k posteli. „To je vážně dobrý. Stejně bych se už měl vrátit domů." „Ani nápad, jsi zraněný. Minimálně dneska tady zůstaneš." Už neprotestoval a nechal se přikrýt dekou. O dalších pár minut později jsem mu donesl nějaké tousty s tím málem, co jsem doma našel a udělal jsem mu kakao. Těžko říct, jestli to šlo ještě jíst, ale doufal jsem, že ano. Moc si nevařím. Většinou jen nakupuju v nějakém bufáči, nebo mexickém stánku.

„Wade? Jsi tady?" Od dveří pokoje se ozval hlas.Nechal jsem Petera, aby si odpočal a sám jsem si šel brousit nože do obývacíhopokoje. „Jo. Potřebuješ něco?" Malý kluk v plandavém vypůjčeném oblečeníza mnou došel a sedl si na zarudlý původně světle modrý gauč. „Nechci tam býtsám." Usmál se na mě a pohodlně se zapřel do sedačky. „A to tě to tu neděsí? Jedinejslušnej pokoj jsi právě opustil." Mladší chvíli váhal, ale nakonec zavrtělhlavou. „Jsem Avenger. Utkal jsem se s hnusnými obludami a už několikrát utoho málem umřel. Nějaké prokrvavělé zatuchlé doupě sériového vraha je protitomu čajíček s medem. Upřímně jsem se zasmál a podíval se do toho miléhonevinného obličeje. „Jsi vážně pako Petere, víš to?" Poplácal jsem ho po zádecha dál si brousil katany, aby správně rozsekaly každého zmetka. „A nejsem sériovývrah. Už ne." „Jak jako UŽ ne? Ty jsistřílel lidi za prachy?" Pohodil jsem rameny a dál se věnoval své práci. „Kdysijo, ale už je to delší dobu. Od tý mutace jsem prachy za zabíjení nevzal." Tenpohled, kterým na mě koukal, se mi vůbec nelíbil. „Co je?" Peter stále seděl,potichu a nehybně. Propaloval mě nepěkným výrazem a s lehce pootevřenýmiústy gestikuloval, ale nic z nich nevycházelo. Byl jako ryba na suchu, colape po vodě. „Já.......nemůžu uvěřit, že jsi dělal něco tak odporného, ty...........kdyjsi mi to hodlal říct?" „Neměl jsem to v plánu. Hele Petey, nemám tuhleetapu svého života rád. Dávno jsem udělal tlustou čáru, přes kterou už nechcichodit zpět. Byl jsem strašný parchant a už nikdy takovej být nechci. Dělaljsem věci, co už nechci. A hlavně už nebudu ubližovat nevinnejm, jako jsi třebaprávě ty." Usmál jsem se na něj a doufal, že se k tomu už nebude vracet.To by ale nesměl být on. „Chceš říct, že jsi ubližoval třeba i dětem a ženám?!No to je staršný!" Petre se znatelně posunul na sedačce. Čekal bych, že budechtít utéct, ale on si sedl hned těsně mě a hypnotizoval mě svýma očima. Až teďjsem si mohl všimnout, jakou mají nádherně oříškovou barvu. „Pověz mi o tom." „Očem?" Peter se ostýchavě usmál. „O všem. Chci to vědět. Jako tvůj kamarád tochci vědět. Znát tě líp, pochopit tě. Prosím." Chtěl jsem ho poslat do háje,ale ten štěněčí pohled mě nakonec porazil. „Fajn, ale varuju tě. Nebude se tito líbit."

Sorry, že tak dlouho nic nevyšlo, ale nějak nemám tu správnou inspiraci. Navíc ani školy není málo a já si  chci udržet svoje ušlé známky. Tak alespoň teď jsem sem něco přidala. Je to sice bída, ale lepší nemám. Nemůžu je poslat rovnou do postele, to by nešlo. Zároveň to už ale nechci  dlouho protahovat, ať to taky nemá milion dílů. Ještě uvidím, ajk se to vyvrbí. Dejte hvězdičku!

Vaše Tiranis!