Peter

„To jsi nám to nemohl říct? Málem jsem dostal infarkt. Když jsem tě tam viděl mezi těmi přízraky, myslel jsem, že si tě chtějí upéct večeři." Tony mě káral, ale zároveň jen vtipkoval a smál se se mnou. „Ale že se na nás Loki mračil, že?" „A ty se mu divíš? Urážel jsi jeho děti." „I tak se ho musím zeptat, jak se k tomu dostal. To přece není normální mít za děti zvířata a netvory. To nemohl zplodit s normálním člověkem..............nebo bohem." Nad tím jsem pohodil rameny a raději si hleděl vaření. Jídlo už bylo skoro hotové a i tátům to šlo den ode dne líp. Hlavně Tony dělal pokroky. „Bily roztomilí. Já se na ně už těším. Připomínají mi Petera, když jsme ho adoptovali. To byl ještě malý, jako ony." „Co přesně ti příjde podobné? Ty kostnatá ruje, srst, rozeklaný jazyk nebo osm nohou?" „Tony." Steve se na tátu zamračil a vhodil nakrájené jídlo do hrnce. Byl jsem rád, že to tátům nevadí a vzali to tak dobře. „Tak si říkám, když má Loki čtyři děti, kde spí on? Pokojů má málo a to je jeden jen obývací pokoj s kuchyní." Sakra, snad se to neprovalí. „Asi mu Thor věnoval kus své části. Přeci jen je přeci s Lokim a jeho dětmi jedna rodina." Steve se usmál na hnědovlasého génia a dal mu pusu na tvář. „Tak doloupáš už ta jablka?" Podíval jsem se na něj a Tony se zase chytil práce. Po chvíli už byly jablka nastrouhaná na malé kousky a já mohl dokončit jablečný koláč na snídani. Dal jsem ho do trouby a odnesl hotovou rajskou na stůl. Steve zatím prostřel a všichni jsme si mohli pochutnávat na společném díle. „Ale že nám to jde, co?" „To jo. Clint mi vždycky sní všechny zbytky." Usmál jsem se na Steva. „Jo, Natasha s Brucem se ptají, jestli by se nemohli do vaření zapojit a večeřet s námi. Prý je ta vůně zabíjí." „Nekecej! Mě se na to ptal náš ostrostřelec i se stříbrnou střelou." Oba se rozesmáli. „Vlastně proč ne? Naučím vařit vás dva, tak proč nenaučit vařit celou věž?" Tony se přestal smát a podíval se na mě. Počkej, vždyť to byl jen vtip. Ani se do kuchyně nevlezeme." „To asi ne, ale třeba bych mohl uspořádat odpolední kurz, hm?" Povídali jsme si a smáli se. Když jsem zaznamenal hodiny, spadla mi vidlička. Sakra, zase přijdu pozdě! „Pardon, už musím jít. Mám důležitý hovor." „Dobrou broučku." Oba mi zamávali a šli uklidit kuchyni. Navlékl jsem na sebe kostým a už skákal z okna. Letěl jsem nad New Yorkem a spěchal, když v tom jsem narazil do bilbordu. Au! Spadl jsem na tvrdou zem. Vyškrábal jsem se na čtyři, když do mě cosi tvrdě narazilo. Zapotácel jsem se a dopadl na zem. Ucítil jsem ostrou bolest a pak už jsem viděl jen tmu.

Wade

Čekal jsem vážně dlouho. Celou hodinu a on tady pořád není. Možná tě jen prostě nechtěl vidět. Kdo by taky chtěl, jsi přece jen nula a sprostý vrah. Odpad společnosti. Nevšímej si ho, chce tě vytočit. Ale daří se, ne? Sklapni! Naštvaně jsem si sebral svých pár švestek a vydal se ke věži. Na mě si nepřijde. Odbočil jsem sotva dvakrát za roh, než se mi naskytl pohled na zacpanou silnici. Auta byla všude v sobě a spousta z nich i hořelo. Doslova katastrofa a v centru toho všeho několik aut na sobě. Co se tady sakra stalo? Co se mě tak blbě ptáš?! MYslíš si, že já to snad vím?! Tentokrát s tím nemám nic společného! To bylo proneseno do větru ty hlupáku. Co jsem já, to jsi i ty. Ve dvou jsme jedním, takže smůla, ale mě neurazíš. Idiote! Nech toho a nech ho myslet. Lidi utíkali pryč a někteří křičeli o pomoc. Pomohl jsem pár lidem ven z auta, když jsem se dostal až do středu té katastrofy. Vytáhl jsem těla ven a chtěl jít zase po svých, když jsem si všiml červeného těla pod koly jednoho auta. A sakra! Musíme mu pomoct! Wade honem! Nech ho tam ležet. Co je ti po něm. Urychleně jsem vytáhl bezvládného hocha zpod auta a málem jsem přestal dýchat. „Spidey!" Vzal jsem jej do náruče a spěchal k sobě do bytu. Musím mu nějak pomoct. Jen utíkej Wade! Zvládneme to! Jen si nemysli. Pokud ti zhebne cestou, tak za to budeš moct ty! Nech ho být! Jseš dneska jak osina v zadku! Možná proto, že jsem jí součástí? Ale to já taky a nechovám se jako idiot. Ty se nijak nechováš. Jsi jen výplod Wadovy chorobné mysli. Sklapni.

Položil jsem ho v ložnici na postel a donesl si lékárničku. „Promiň pavoučku, ale musím ti tu masku sundat." Opatrně jsem mu stáhl kuklu a dal se do průzkumu. Dýchal ztěžka. Na několika místech krvácel. Začal jsem ho spěšně svlékat z kostýmu a ošetřovat mu zranění. Naštěstí měl pod oblekem spodní prádlo. To je neštěsí, přímo zkáza! Co se z toho raduješ?! Není až takový úchyl, když se do toho nepleteš. Teď se musí soustředit na toho kluka, tak sklapni a zastrč si to libido někam mezi nohy. Tam už přece je, nebo ne? Ach jo, já z tebe umřu. Teprve, když jsem si byl jistý tím, že bude v pořádku, tak jsem si jej pořádně prohlédl. Nádherné delší hnědé vlasy mu padaly do světlého obličeje. Vypadal jako anděl, dítě, ale co si toho prožilo dost. Zalitoval jsem, že nemohu vidět barvu jeho očí. Byl tak nádherný. Vrhni se na něj, dokud je mimo! Máš šanci! Proboha jen to ne! Co je to sakra s tebou?! Žeby puberta? Ta tě ještě asi nepřešla. „Můj pavouček............zraněný a slabý. Neboj, já se o tebe postarám." Ještě jednou jsem si ho celého překontroloval, přikryl jej dekou a šel si lehnout vedle na gauč. Pro jistotu si nechám i masku, kdyby náhodou něco.

Tak a je tady další kapča! Je mi sice líto, že jsem musela ty dva dát dohromady tímhle způsobem, ale už se mi to nechce protahovat. Nebojte, Peter se vám uzdraví, jen tomu dejte čas a pokud se vám kapitola líbila, pak budu očekávat hvězdičky! A pokud jde o Wade a dva protikladné hlasy v jeho hlavě pak, ...............prostě mi tohle psaní asi nejde. Dejte tomu čas a uvidí se.

Vaše Tiranis!