V noci jsem toho moc nenasapala. Na bolest mi léky téměř nepomáhaly a stupňovala se. Obvazy jsem musela měnit každou chvíli, protože byli nasáklé krví. Ráno jsem nohu opět rozvázala a pořádně prohlédla. Nelíbilo se mi, že to tolik krvácí a obvazy mi začaly pomalu docházet. Jakmile jsem věděla proč to tolik krvácí, natáhla jsem se pro zbytek obvazů a udělala si tlakový obvaz. Poté jsem sáhla po telefonu a zkusila vytočit číslo Amy. Byla jediná kdo mi mohl pomoci a postarat se o mě. Věděla jsem, že budu hodně riskovat, ale nic horšího už mě potkat nemohlo.  Poté, co to dvakrát zazvonilo, telefon položila. Překvapilo mě to a tak jsem to zkusila znovu.

„ Jestli mi chceš vynadat a říct mi, že už mě nechceš ani vidět, nemusela jsi mi volat. Mrzí mě to, nemělo se to stát," řekla bez pozdravu a já si povzdechla. Byla taková vždycky a tak mě to nepřekvapilo. Jediné, co jí vždy dokázalo umlčet, byl polibek. Musela jsem se usmát nad vzpomínkou na její krásné oči a jemné rty.  Netušila jsem zda jí ještě někdy uvidím a budu mít pro sebe, zda jí ještě někdy políbím a budu u ní usínat. Zbyli mi jen vzpomínky, které mi nikdo nevezme.

„ Ne, tohle ti přesně říct nechci. Je hezké, že tě to mrzí, ale to je mi teď k ničemu. Potřebuju odvézt do nemocnice. Myslela jsem, že jsi se netrefila, ale pořád to hrozně krvácí," řekla jsem a zhluboka se nadechla. Pravda byla, že mi nebylo moc dobře a poloha v leže se zdála být nejlepší.„ Jsi tam?" zeptala jsem se pro jistotu, protože se dlouho nikdo neozýval.

„ Jo, jsem tady. Promiň, nějak jsem se zamyslela. Přemýšlím, jak tě tam dostat, aby tě nikdo neviděl," řekla a já pozorně poslouchala.

„ Mě je jedno, že mě někdo uvidí, potřebuji, abys mě tam odvezla. Amy, není mi dobře, můžeš to pro mě udělat?"

„ Jo, jsem tam za deset minut. Tak buď připravená, ať můžeme vyrazit," řekla a já se usmála. Měla jsem pocit, že mi něco tají, jinak by se tomu nevyhýbala. Měla strach, bylo to slyšet z jejího hlasu.

„ Budu připravená, děkuji," odpověděla jsem a poté zavěsila. Musela jsem se začít oblékat, věděla jsem, že je rychlá a mě to šlo pomalu. Nevěděla jsem jak moc jí mohu věřit, jestli přijede sama nebo ne. Vlastně mi to bylo možná jedno, nezáleželo mi na tom. Na nohy jsem si vzala pouze kraťasy, abych měla nohu volnou a obula si botasky. Na vrch jsem hodila volné tričko a mikinu a netrpělivě vyčkávala na Amy. Svým způsobem jsem se na ní těšila, chyběla mi. Ale byla jsem naštvaná, že vystřelila. Já bych to nikdy neudělala. Milovala jsem jí, nechala bych se kvůli ní i zastřelit. Netrvalo to dlouho a ozvalo se zaklepání. Opatrně jsem se tam dobelhala a dveře otevřela.

„ Chytni se mě kolem krku ať vyrazíme. Čeká na nás chirurg v nemocnici," řekla a já se jí chytila kolem krku. Když mě chytla kolem pasu, zarazila jsem se. Měla jsem tam zbraň a byla jsem nerada, že tam má ruku.„ Ty mi nevěříš?" zeptala se a já se zastavila.

„ Divíš se mi? Jak mám vědět, že tu jsi sama? Že na mě dole nečekají chlapy a nenaloží mě hned do auta? Už jsi na mě vystřelila, trefila se, pořád se divíš?" zeptala jsem se a naštvaně jí sledovala.

„ Já to chápu, také bych ti nevěřila. Ale nejsem si jistá, zda je ideální, to tahat do nemocnice."

„ Tak o tom ty naštěstí nerozhoduješ. A ráda bych už jela, nebo se ti tu složím k zemi a nemusíš do mě ani střílet," řekla jsem a dala se s ní zase do kroku. Bylo vidět, že jí moje slova překvapila, ale jen nad tím zakroutila hlavou. Když jsme nasedli do auta a já zjistila, že jsme samy, oddychla jsem si.

„ Tak, co? Jsi už spokojená a klidná?" zeptala se a já kývla hlavou. Srdce mi bylo jako bych běžela maraton pokaždé, když jsem se na ní podívala. Tak moc jsem chtěla pocítit znovu její rty, ale nemohla jsem. K takové blízkosti je potřeba důvěra a já jí nevěřila.

„ Můžeme jet,," řekla jsem a ona nastartovala a vyrazila směrem k nemocnici. Byla nesvá a celkem nervózní. Za tu dobu, co jí znám to poznám. Prsty si zajížděla do vlasů a otírala si pot z čela. Občas se na mě i podívala a sledovala mě. Dělala jsem, že to nevidím a mlčela. Neměla jsem jí, co říct. Ne v tuhle chvíli.

Díky za přečtení a hvězdičky, které dáváte k příběhu. Také děkuji za komentáře, které mě posouvají dál. Doufám, že se vám příběh zatím líbí a snad vás nezklamu :-)