"Přece nebudeš na Valentýna sama," říkala Emilia, "prosím! Běž s nim na to rande!"
"Vždyť ho ani neznám," namítla jsem.

Bylo dvanáctého února večer, už pozítří měl přijít Valentýn. S Emiliou jsme seděly v mém pokoji na posteli. Znaly jsme se už od školy a naše cesty se rozdělily, až když jsme začly studovat a později nastoupily do práce. Teď jsme jen tak tlachaly o všem možném; teda hlavně o jakémsi Jacobovi, kterého mi nutila.

Odfrkla si.
"No a co! Má to bejt rande naslepo!"
"O co ti jde, Em?" otráveně jsem jí pohlédla do těch roštácky poměnkových očí.
Zajiskřilo se jí v nich.
"Jde mi vo to, že všichni někam jdem.
To budeš fakt mezitim sedět doma?"
Odvrátila jsem pohled.
"Nevadí mi to."
"Ale vadí," nedala se, " a navíc... no..."
"Navíc co?" řekla jsem trochu hruběji, než jsem měla v úmyslu.
Emilia těkala očima po pokoji.
"Em? Navíc co?"
Povzdechla si a vychrlila na mě:
"Potkala jsem ho, řikal mi, že tě už dlouho hledá."
"Cože?!"
"Tak jsem mu řekla, že jseš mimo město, což byla vlastně pravda. Zeptal se, kdy se tak vrátíš a já si v tu chvíli nebyla jistá."
Pozvedla jsem obočí.
"A von pak řek, abych ti vyřídila, že bude na Valentýna čekat u Laby's přesně v sedm. A prej že se jmenuje Jacob."
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se to celé pochopit.
"To ti nevěřím," odvětila jsem trochu váhavě. Sama jsem si ničím nebyla jistá...
"Prosím věř," zašeptala Em a vzala mě kolem ramen, "věř mi..."
"A jak vypadá?" zeptala jsem se a naše pohledy se střetly.
"Je hezkej."
***

A tak jsem stála tady. Před kavárnou Laby's čtrnáctého února přesně v sedm hodin.
Hustě sněžilo. Takové ty velké načechrané vločky, které se vám usazují ve vlasech. Nudila jsem se, tak jsem vitrínou koukala do kavárny, jak tam už nějaké ty páry sedí. Jak si povídají nad hrnkem kávy, jak se smějí.
To jen já jsem tu sama čekala na své neexistující rande naslepo.
Podívala jsem se na hodinky. Ukazovaly asi dvě minuty po sedmé.
"Prej přesně v sedm," uchechtla jsem se, když vtom jsem si všimla jakéhosi mladíka v černém kabátě a slunečních brýlích stojícího jen pár metrů ode mě. V pravé ruce držel červenou růži.
Ucukla jsem.
"Ahoj, Abby," zašeptal a přistoupil ke mně blíž.
"Kdo jste?" otřásla jsem se a bezmyšlenkovitě couvla.
"Nemusíš se bát, jsem Jacob. Jsem rád, že jsi dorazila."
Tak tohle je to moje rande naslepo, pomyslela jsem si. Proč mám vždycky takovou smůlu?
"Tady máš růži, aby sis vzpomněla, kdo jsem," pousmál se a podal mi tu rudou květinu.
Opatrně jsem ji přijala, zatímco on zvědavě pozoroval moji reakci.
"Pojďme dovnitř," navrhl potom a otočil se ke vchodu kavárny.
Já jsem ho v rozpacích následovala.

"Co si dáš, Abby? Zelený čaj s citronem a mátou jako obvykle?" zeptal se, jakmile jsme se usadili ke stolečku úplně v rohu.
"Nevím," odpověděla jsem s myšlenkami úplně jinde. Ani jsem si netroufla přiznat, že zelený čaj s citronem a mátou je moje nejoblíbenější kombinace. Jak to ale sakra ví?
A kdo to vůbec je? Jak může vědět mé jméno? Proč má ty sluneční brýle? A proč na mě působí tak divně? Jako by mě odněkud snad znal...
Emilia ale měla pravdu; byl to fešák. Oříškové vlasy měl mírně rozcuchané, a jak mu na nich roztály vločky, byla na jednotlivých zatočených pramíncích sem tam kapka vody.
Podlouhlý tvar obličeje, vystouplé lícní kosti, snědá pleť...
A ten kabát vypadal celkem staře, jeho majitel však ne. Tipovala bych, že mu je asi stejně jako mně samotné.
No dobře, třeba ho opravdu Emilia potkala... Nebo si to vymyslela?

"Už víš?" vytrhl mě z myšlenek Jacob.
"Cože?"
Kouzelně se usmál.
"Do toho jídelního lístku už koukáš asi pět minut. Tak jestli už víš?"
Trhla jsem sebou. Co se sakra děje?
"Um... dám si zelený čaj s citronem a mátou."
"Jak jsem říkal," potvrdil si.
"Jedno espresso a jeden zelený čaj s citronem a mátou," zachytil Jacob číšníka.
"Ještě něco?" otázal se, zatímco si to zapisoval.
"Ne, děkuji."
Kývl, odešel a my jsme s Jacobem zase zůstali sami.
"Řekni mi něco o sobě, Abby," uvelebil se na židli a usmál se.
Nepřesvědčivě jsem se na něj usmála zpátky.
"A co? Vždyť o mně stejně všechno víš."
Zatvářil se ukřivděně. Tedy aspoň to tak vypadalo, ale kvůli těm černým brýlím jsem si nebyla jistá.
Ale pokračovala jsem:
"Co kdybys ty mi něco řekl o sobě? Netuším, kdo jsi!"
Zanechal kamennou tvář a odmlčel se.
"Věříš na lásku na první pohled, Abby?"
"Ani ne."
"Dobrá. Však pochopíš."
Chtěla jsem něco namítnout, když vtom mě přerušil číšník.
"Zelený čaj s citronem a mátou..."
Položil přede mě čaj, z kterého se linul hustý kouř.
Jacob dostal své espresso a číšník zas odešel.
"O čem to mluvíš?!" zeptala jsem se vyčerpaně, "co se tu vlastně děje?"
Pomalu usrkl ze svého hrnku.
"Ty opravdu nemáš ponětí, kdo jsem, že?"
"To ti došlo až teď?"
"Dobrá, mám si sundat brýle?"
"Ano!"
Trpělivě položil hrnek na stůl a samolibě se usmál.
Pak sáhl po svých obroučkách a tmavé brýle mu pomalu sjížděly po nose. Pak je konečně sundal a mně se naskytl pohled na jeho oči.
Měl je pevně zavřené. Lemovaly je hustá obočí...
"Otevři oči," vyzvala jsem ho nechápavě.
Ústa se mu roztáhla do úsměvu.
A pak... pak je lehce otevřel...

Pohlédla jsem do těch jeho tmavě hnědých očí. Byl v nich jakýsi řád a síla. Jakási pravidelnost...
Zatočil se se mnou svět. Ty temné oči mě nadnášely jako loď na moři... ve které se však člověk topí. Ve které je díra, kterou dovnitř protékají proudy vody. A ta díra nejde zatěsnit. Mořská voda nejdřív sahá po kolena, pak do pasu, nakonec po krk, a pak se v ní utápíte. Utápíte se ve vlastní lodi v slané nepoddajné vodě. Utápíte se v těch temně hnědých očích...

Lapala jsem po vzduchu, a pak to vzdala a propadla se do té nekonečnosti.
Padala jsem věčnost.
A pak jsem sebou cukla a trhnutím otevřela oči.

Ležela jsem ve vysoké trávě a dívala se na modré nebe. Slyšela jsem zpěv ptáků a někde v dálce se radovaly malé děti. Nejspíš si hrály s dřevěnými meči poblíž našich domků.
Slunce mě pálilo do tváří, ale bylo to příjemné.
Věděla jsem jistě, že jsem nespala. Jenom tak odpočívala.
"Tady jsi," ozval se mi za hlavou hlas.
Moc dobře jsem ho znala.
"Eliáši!" vstala jsem a vrhla se mu kolem krku. U toho jsem omylem zavadila o jeho opasek s dýkou. Na to si budu holt muset zvyknout.
Neviděla jsem ho celé dva úplňky!
"Myslel jsem si, že budeš tady," zasmál se Eliáš.
Prsty jsem zajela do jeho oříškových kadeří.
"A já jsem si myslela, že přijdeš," zašeptala jsem.
Odtáhl se.
"Má matka chce, abych se oženil s Lyannou. Protože zdědí statek." V jeho čokoládových očích byla lítost a smutek.
"Cože?!" zprudka jsem se nadechla.
"Miro?" pohlédl na mě, "ty a já patříme k sobě."
Pevně jsem ho objala.
"Co s námi bude?"
Odmlčel se.
"Chceš být se mnou navěky?"

Svět se mi rozostřil jako hladina vody. Eliáš mi zmizel z náručí, stejnětak zelená tráva a modrá obloha.
"Eliáši!" vykřikla jsem a rozběhla se ke dveřím.
Rozrazila jsem je a ocitla se ve Fredericově komnatě. V hradu už bylo šero, avšak tady ještě plály pochodně.
"Nečekal jsem tě tu, Annabel," vzhlédl od své loutny Frederic a vstal z křesla.
"Je všechno v pořádku?" otázal se a v jeho tmavě hnědých očích se zajiskřilo. Přešel ke mně a vzal mou hlavu do dlaní.
"Ano, v naprostém. Vůle boží mi osvítila cestu až ke tvému srdci," zašeptala jsem a naklonila se k němu blíž.
V tu chvíli se naše rty setkaly a svět se mi před očima zatočil.

"Katherine!" zakřičel někdo z dálky mé jméno a já se rychle ohlédla.
"Bille!"
Přes rozlehlou step ke mně v dostavníku kodrcal Bill. Popoháněn dvěma schopnými koňmi už jel po cestě k městu.
Vzduchem jsem mu poslala pusu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se vrátil. Živý a zdravý!
Už byl u mě.
"Katherine!" seskočil ze spřežení a utíkal mě přivítat.
"Bille, chyběl jsi mi!"
"Ty mě taky!"
Dal mi pusu na tvář a odběhl uvázat koně.
"Když jsi šel bojovat s těmi bandity, myslela jsem, že jsi mrtvý!" utíkala jsem za ním, ale v těch nabíraných šatech to šlo pomalu.
Sundal si kovbojský klobouk a zvedl mě do vzduchu, takže jsem si ho prohlédla zezhora. Byl pořád stejný- ty dlouhé oříškové vlasy mu trčely na všechny strany. Ty temně hnědé oči byly plné štěstí. Akorát neměl oholenou tvář, jinak se za ty měsíce nezměnil.
"Lásko-" chtěl mi něco říct, když vtom se mi okolí zase zamlžilo. Propadla jsem se do vody. Do smutku.

Seděla jsem na rozvrzané židli v mém obýváku.
"Tik tak tik tak..."
Z očí mi tekly slzy. Nikde nikdo, jenom
"Tik tak tik tak..."
Společnost mi dělaly hodiny. Nikde nikdo, jen čas kterého jsem se tak dlouhou dobu bála.
"Tik tak tik tak..."
A tak jsem tam tak nehnutě seděla a očima už poněkolikáté pročítala ten telegram. Tu osudovou větu.

S lítostí vám oznamujeme, že Váš manžel Johnattan Sam Walker padl v boji při ochraně své vlasti.

V uších jako by mi zněla jedna věc, kterou mi jednou řekl.
"Sejdeme se v příštím životě, Mary."

Jednotlivá slova začala splývat a já si uvědomila, že se zase utápím v té nekonečné vodě. Cítila jsem ten prázdný hluboký prostor vody.
"Jsme si souzeni, Abby," doléhal ke mně hlas. Důvěrně známý hlas, jak by také ne?
"Vždycky to tak bylo. Už od vzniku tohoto světa."
Pochopila jsem.
"Už si vzpomínáš, Abby?"
Nechala jsem chvíli otázku viset ve vzduchu.
"Vzpomínám, Eliáši," zašeptala jsem a můj hlas se nesl jako ozvěna celým prostorem.
"Miluji tě."
Hlubina se mi zatočila před očima a já se propadla zpět do reality.

Odtrhla jsem zrak od těch temně hnědých očí.
Seděla jsem v kavárně U Laby's u stolku v rohu. Za okem padaly velké sněhové vločky. Lidé kolem mě si povídali a smáli se; prostě valentýnský večer.

"Tak už věříš na lásku na první pohled, Miro?"