Věnováno Kyiomi_   za krásná slova podpory, která mi dodala energii sepsat tuto kapitolu ❤️❤️❤️

"Řekněte mi pravdu, Deidaro. Co se tady děje?" zeptal se ho druhý den brzy ráno na golfovém hřišti otec jeho imaginární přítele, když zrovna zíral na to, jak strašně v rukou svírá golfovou hůl a už na bůhví kolikátý pokus se snaží dostat míček do první jamky.

Ostatní Uchihové, počínaje Madarou a mrzutým Obitem, který se asi ještě stále nevyrovnal s tím, že jej jeho vlastní podnapilý bratranec vzteky hodil do bazénu jako ten největší žárlivec pod sluncem, konče, už byli dávno u páté jamky. Stále ještě na obrovském prostranství viděli jejich siluety, ale další z greenů, který měl následovat, se nacházel za menším uskupením stromů, za nimiž se jim už určitě ztratí v nedohlednu.

Fugaku si rozmrzele povzdechl a dlaní si promnul obličej, a skrze dlouhé prsty pokryté stárnoucí kůží se zadíval na známost svého staršího syna, který podle všeho golf už několikrát hrál, ale popravdě to tak vůbec, ale vůbec nevypadalo. Sledoval jeho myšlenkami staženou tvář, přemýšleje, co se mu asi tak honí hlavou.

A opravdu. Místo toho, aby mu plavovlásek odpověděl, jen zíral na dokonale posekaný, zelený trávník s očima rozšířenýma, a i když to vypadalo, že snad zkoumá jeho strukturu nebo se jej jen snaží zařadit do vhodné rostlinné čeledi, ve skutečnosti myslel na něco rostlinám na míle vzdáleného.

Lehce se zachvěl a kousl se do rtu, když si vzpomněl na události z předešlého večera.

Hbité, smetanově bledé, prsty, se pohybovaly po těle mladšího muže s největší možnou pílí a snahou. Hladily tu jemnou rozžhavenou pokožku, nořily se do dlouhých zlatých vlasů, za které si jej přitahovaly blíž a blíž, jen proto, aby jedna ústa mohla zaútočit na druhá. Chvíli se prohrabovaly v zářících pramenech, než je opustily a pokračovaly níž směrem k hrudníku, kde zkušeně promnuly jednu z bradavek, za což se jim dostalo odměny v podobě nádherného zavzdychání. Okamžik hnětly jeho svaly a snažily se zmapovat každý malý kousíček rozpálené kůže, než pokračovaly níž a níž, mezi jejich těla, kde se o sebe již značnou dobu otírala vzrušená mužství. Na malý moment je sevřely a polaskaly oba najednou, než se opět vzdálily a pokračovaly k cíli své cesty.

Tmavovlasý mladík jemně pleskl dlaní do Deidarova boku, aby mu dal znamení, že právě teď byla ta ideální chvíle, pokrčit kolena. Jakmile tak druhý učinil, vydal se až dolů, aby mohl ukazováčkem lehce, ale škádlivě, zavadit o svraštělý otvůrek.

"Mhmm," vydechl blondýn do Itachiho úst a nehty zaryl do jeho pevných zad na důkaz toho, že se mu to opravdu líbí a že má ve snaživém počínání pokračovat.

"Je vám dobře, Deidaro?" vytrhl jej z dokonalých myšlenek hlas druhého muže, až musel několikrát překvapeně zamrkat.

Narovnal se a rozhlédl se kolem, aby se všem přítomným omluvil a překvapeně vykulil oči, když zjistil, že se starším už dávno osaměli.

"Uhm, omlouvám se. Trochu jsem se zamyslel. Co jste říkal?" zeptal se a trochu se studem začervenal.

I když milování s Itachim bylo už dávno za ním a nyní byl nový den, stále se nemohl zbavit všech těch vzpomínek. Nehledě na to, že mu tělo skoro hořelo, když si vybavoval všechny ty naprosto dokonalé doteky. Ráno, i přes bolest hlavy způsobenou alkoholem, se donutil vstát kolem šesté a vyrazit s Fugakem a ostatními na rodinný turnaj v golfu, který se domluvil předešlého dne odpoledne, když bylo všechno ještě v pořádku.

Ještě před tím dokonalým sexem.

Bolest trvala jen malou chvíli. Těžko říct, zda to bylo tím, jak strašně moc vzrušený byl, nebo jestli na tom svou roli hrál alkohol, ale pro ten okamžik mu to bylo úplně jedno. Všechno mu bylo jedno. Až na Itachiho. S přivřenýma očima a zakloněnou hlavou se kousal do rtu tak silně, až mu do úst steklo několik kapek horké, železité krve. Nadrženě zasténal, když se nad tím tmavovlasý sklonil a jazykem tekutinu olízl. Malou chvíli, zatímco si přivykal tomu těsnému, horkému prostoru, jemně škádlil poraněné místečko, než mu nakonec věnoval poslední hluboký polibek, do nějž vložil absolutně všechno, co v ten okamžik cítil, a pomalu se začal pohybovat.

Deidara mu omotal nohy kolem pasu a zatímco měl pod kříží připravený polštářek umožňující lepší podmínky pro tuto polohu, opět zaryl nehty do jeho zad. Táhle zasténal, když Itachi zrychlil tempo a v pravidelných krátkých, ale drsných, intervalech, pohyboval pánví.

"Ššš," zašeptal, když se sklonil trochu blíž k jeho uchu, a zhrublým hlasem vydechl: "přece nechceš, aby nás ti venku slyšeli."

"Ehmhmm," odkašlal si, aby se konečně vrátil zpět do reality a pohledem vyhledal Fugaka.

Ten jen zavrtěl hlavou a raději ani nechtěl vědět, co druhému honilo v té jeho. Místo toho nasadil lehce podmračený výraz, který vždycky fungoval na malého Sasukeho, když něco provedl, a mírně nadzdvihl obočí. "Chci vědět, co se tady děje."

"Eh?" vyjekl nechápavě modrooký, avšak v hrudi mu rázem zatrnulo. Že by snad něco tušil?

"Vy neumíte hrát golf, že ne?"

Plavovlásek na něj chvíli zíral, než se nakonec se stydlivým zazubením podrbal na temeni hlavy. "No..."

"Řekněte mi pravdu. Nejsem idiot, je mi jasné, že se tady děje něco zvláštního," popohnal ho k odpovědi a prohlédl si ho od hlavy až k patě zkoumavým rentgenovým pohledem, jako kdyby snad hledal jen malý, malinkatý náznak polevení v jakékoliv dobře připravované lži.

Dei několik hlasitých úderů srdce zběsile přemýšlel, co by mu asi tak měl říct, než nakonec sklopil modré tůně k zemi a zatvářil se provinile jako malé dítě, které rodiče právě načapali při nějakém hrozném průšvihu. Obličejové svaly stáhl do smutné, skoro až útrpné, grimasy tak snadno, jako kdyby to byla ta nejjednodušší věc na světě, pustil golfovou hůl na zem a složil obličej do dlaní.

"Ne... neumím hrát golf," vydechl popravdě.

Fugaku bezvýrazně a rázně kývl. "A dál?"

Deidara si zhluboka povzdechl a konečně se odvážil, podívat se na něj, v očích maje skoro až hmatatelný provinilý výraz. "Nedělám finanční poradenství, já... Víte, vlastně jenom maluju obrazy. Jsem umělec. Ale Itachi nechtěl, abyste to věděl. Ve skutečnosti jsme se potkali na jedné z mých vernisáží, kde jsme se dali do řeči a tak nějak si padli do oka."

"Tak proč všechny ty lži?" zavrčel skoro druhý.

On ale jen pokrčil rameny. Kloubem ukazováčku pravé ruky si setřel vytlačenou slzu a trochu hystericky se zasmál. "Myslel si, že na vás neudělám dobrej dojem a že se celá ta oslava nějak pokazí. Ve skutečnosti se ve finančnictví vůbec nepohybuju, ale děsně rád vařím a dělám na zahradě. Taky se vyznám v módě a mám rád dokonalej a bezchybnej pořádek," přiznal nakonec a čekal, než se k tomu tmavovlasý vyjádří.

"To by sis rozumněl s mojí ženou..."

"Já vím... ale chápejte, Itachimu jsem to slíbil, nechtěl jsem ho podrazit a začít se chovat... no... jako já."

Několik minut bylo ticho narušované pouze vzdálenými radostnými výkřiky ostatních Uchihů a zpívání ptáků, než majitel domu a celého toho obřího pozemku konečně promluvil. Pevně stiskl svou holi v ruce, snad jako kdyby se potřeboval něčeho chytnout, a pověděl: "Jsem rád, že jste mi řekl pravdu... I když je fakt, že já osobně umělce nemusím a mám na ně vlastní názor, neznamená to, že ten samý musí sdílet i můj syn. Omlouvám se vám, že jste si musel na něco hrát," dostal ze sebe s obtížemi a nakonec k němu natáhl ruku na znamení smíru a odpuštění.

Deidarova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. "Ne, já se omlouvám. Měl jsem mu rovnou říct, že je to blbej nápad," rozzářil se jako sluníčko a dlaň mu stiskl.

"Máte ho vážně rád, že?"

Světlovlásek kývl. "Mám," odsouhlasil a sehnul se pro hůl, aby znovu mohl začít hrát.

A myslel to vážně.

Zatímco druhý den Itachi ještě vychrápává kocovinu, Deidara vyrazil spolu s ostatními na golf, kde jej ale Fugaku podrobil výslechu, který jej probral z dokonalých a krásných vzpomínek na minulou noc, které asi jen tak z hlavy nevytěsní.

Fugaku opravdu není žádný idiot, aby si nevšiml, že se kolem děj děje něco divného.

Udělal Deidara dobře, že mu řekl "polovičatou" pravdu?

Jaké další vzpomínky se mu ještě vrátí?

A jak bude po probuzení reagovat Itachi na společně strávenou noc?

Moc děkuji za krásné hvězdičky a komentáře :3 Momentálně jsem trochu zaseklá, ale pokusím se dát co nejdřív dohromady a vrhnout se i na Tanec, který je přece jenom trochu složitější než tato oddechová povídka :3

Vaše Majo