Zatímco Itachi seděl za volantem a dával pozor na cestu, když spolu se svým fiktivním partnerem mířil po dálnici necelých padesát kilometrů za Konohu na návštěvu k rodičům, ale především oslavit Sasukeho pětadvacáté narozeniny, blondýnek přitom celou dobu koukal z okna, pozoruje okolní projíždějící auta. Hlavou se opíral o dlaň, loket opřený o dveře, ztracený ve vlastních tíživých myšlenkách. Musel uznat, že po tom ne úplně pohádkově prožitém víkendu (zejména pro Itachiho), si spolu i tak dokázali zbytek času docela dobře užít.

I když byl Uchiha občas trochu nerudný, což Dei popravdě přisuzoval pracovním povinnostem a vytížení, dokázal si s ním i tak velice dobře popovídat. Nejen, že se dozvěděl, v jakém oboru podniká, ale také z něj vytáhl všechno možné o jeho osobním životě, například, že rád četl, věnoval se charitativním akcím a trávil čas se svým nejlepším přítelem Hidanem. Dokonce jej velice překvapila jeho poměrně velká znalost novodobého umění, které měl on sám velice rád, a až moc nezdravě se zajímal o knihu, kterou psal, což jej popravdě docela znervózňovalo. Byl by nerad, kdyby si jeho záměry nějak špatně vyložil.

Jaké vlastně ale ty záměry byly? V pondělí na kávě Sasorimu tvrdil, že si se svými klienty zásadně nic nezačíná. A bylo ta pravda. Jediné, co ho vždycky zajímalo, byly hlavně ty vydělané peníze, které byly jeho záměrem i nyní, ale...

Ale. Itachi se mu vážně líbil. To popřít nemohl.

Tmavovlásek nebyl slepý, ani nebyl idiot. Deidarovy změny nálady si všiml téměř okamžitě, co spolu nastoupili do auta. Ne, že by se mu nějak extra divil. Za těch několik dní zjistil, že plavovlásek je opravdu dobrý společník. Veselý, milý, možná sice až trochu moc hlasitý, ale aspoň si konečně nepřipadal, že žije v jedné velké bublině samoty. Teda ne, že by mu to někdy vadilo... nebo že by snad něco takového přiznal.

Už vůbec nebyl tak zvláštně podivný jako v neděli. Netušil sice, co mělo to jeho zvláštní chování znamenat - jestli se jednalo o nějaký nervový zkrat, anebo jestli si z něj prostě jen dělal šoufky, ale to už neřešil. Naopak byl příjemně překvapený, jak si spolu rozuměli.

Jakmile se ale čtvrtek překlenul v pátek, modroočkova povaha se z čista jasna opět změnila. Ta šťastná, energií nabytá povaha s tvořivými a uměleckými sklony a s nadáním pro vaření, se úplně vypařila, a na její místo nastoupila jiná, mnohem okleštěnějši a formálnější. Přesně taková, kterou mu dal za úkol, aby sehrál před hlavou rodiny.

Už teď jí nesnášel.

Ty jsi ale kus vola, Uchiho, pomyslel si a v duchu nad svým počínáním jen vrtěl hlavou, podvědomě slyše ten imaginární, ale dost dobře známý smích svého nejlepšího přítele a kolegy, jak se mu v pohodlí svého útulného bytu pěkně vysmívá.

Zamračil se, snaže se ho imaginární palicí odehnat. Jeho nálada se však ještě o malý coul zhoršila, když na cedulích vedle vozovky spatřil nápis, oznamující, že bude každou chvíli sjíždět z dálnice.

"Tak ať to máme za sebou," zamumlal si pro sebe a zpomalil.

Druhý muž sebou jemně cukl, jako by ho ta slova vytrhla z dlouhého transu. Překvapeně se na něj otočil. "Říkal jsi něco?"

"Ne," zamručel jen černooký, blinkry dal všem ostatním uživatelům dálnice vědět, že bude odbočovat a o pár vteřin později konečně vjel na normální silnici.

Už se nemohl dočkat, až ten víkend uteče a on zas bude v klidu a v pohodlí buď doma, nebo se oddávat práci.

***

Jeli asi ještě dvacet minut, než se dostali do malé vesničky na jejímž úplném konci se rozkládala jejich rodinná vila. Nebo spíš palác. Tak to aspoň připadalo Deidarovi, který, jakmile to rozlehlé stavení s prostornými zahradami uviděl, jen uznale písknul.

"Neříkal jsi mi, že jsi princ," prohodil s vtipem jakoby mimochodem, avšak když spatřil jeho výraz, všechen smích ho rázem přešel, "co je? Nemyslel jsem to zle!"

Itachi jen pokrčil rameny. Kdyby se měl přiznat, měl sto chutí dupnout na brzdu, otočit auto a vydat se hezky zpátky do Konohy, věděl ale, že teď už na to nebyl čas. Jak znal otce, bylo na příjezdové cestě na lampách namontovaných tolik kamer, že už o jeho přítomnosti stejně dávno věděl. Aniž by se snad namáhal s odpovědí, zpomalil a pak, když dojeli k velké železné bráně, ukované na zakázku, úplně zastavil. Počkal, než senzor, jenž se ukrýval bůhvíkde, oskenoval jeho espézetku. Jakmile se křídla brány rozevřela, opět zrychlil a zamířil na místní rodinné parkoviště. Periferním viděním přitom zahlédl, že se velké domovní dveře otevřely a že v nich stanula jakási vysoká černovlasá postava.

Když konečně zaparkoval, ztěžka vydechl a pak se podíval na svého spolujezdce, který v ten okamžik s otevřenou pusou studoval pozemek tam, kam až jeho oko dohlédlo. Se zamračením zavrtěl hlavou a prstem ho šťouchnul do ramene.

"Hm? Co je?" zeptal se Dei, opět jako kdyby byl omámený.

A on v podstatě vlastně i byl.

"Doufám, žes nezapomněl, na čem jsme se domluvili," nadhodil, avšak v duchu byl naštvaný sám na sebe, "pracuješ jako osobní finanční poradce pro vysoko postavené podnikatele. Zároveň vlastníš některé akcie pár hodně důležitých firem. Za pár let hodláš kandidovat do konožského zastupitelstva a-"

"Já vím," mávnul rukou Dei a protočil nad tím očima, "a potkali jsme se na opeře, kam spolu pravidelně chodíme jednou za měsíc."

Druhý dlouhovlásek se zamračil. "A ty nespisovné výrazy-"

"-nehodlám měnit, jsem rád, že to akceptuješ," mrkl na něj blondýn, jenž se alespoň tohoto svého zlozvyku nehodlal vzdát. Rychlým pohledem se podíval ven z okna, kde se u dveří již začínala formovat poměrně velká fronta na banány, nebo spíš fronta na Itachiho. Nasucho polkl a zhluboka se nadechl, bylo to tady! Teď už nebylo možné vycouvat. Ale jemu to vlastně vůbec nevadilo - vždycky svou roli sehrál naprosto dokonale! Rychle se naklonil k černovláskovi a vlepil mu rychlý polibek na tvář, kvůli čemuž u něj vyvolal absolutně vyjevenou grimasu. "Tak, měli bysme vyrazit! Už na nás čekaj!"

S těmi slovy se sebral a vystoupil z vozidla, nechaje tam za sebou Itachiho jen překvapeně hledět.

***

Trvalo jen setinu sekundy, než se lehce zardělý Itachi vydal za svým fiktivním milencem. Stále ještě byl z toho drobného polibku na tvář překvapen, ale rozhodně nechtěl zůstat sám v autě a pak být svědkem toho, jak si otec stěžuje, že se Deidara špatně představil nebo neuctivě pozdravil. Proto se urychleně vysoukal z auta a doběhl ho, aby s ním srovnal krok.

"Nečekal jsem, že s tebou takhle zamává obyčejná pusa," zazubil se na něj přidrzle blondýn, což jej vykolejilo ještě o trochu víc, než už byl.

"Drž se role!" zasykl jenom, snaže se zamaskovat, že svými slovy udeřil hřebíčkem na hlavičku, a zvednul hlavu, aby se vřele usmál na dvojici lidí stojících u vchodu. "Mami! Tati!"

"Ahoj zlatíčko!" vypískla skoro černovlasá Mikoto a vrhla se Itachimu do náruče. Zcela tak svou reakcí zastínila tu manželovu, který se měl pouze k uctivému kývnutí hlavy a pronesením "synu". Pořádně jej objala, tak, jak to umí jenom milující matky, než se s nadšeným výrazem v obličeji otočila k Deidaorovi, který jí již nastavoval ruku na pozdrav. "A vy musíte být ten tajný partner, o kterém Itík nikdy nechce mluvit!"

"Matko!" vyštěknul po ní Itachi, ona nad jeho slovy ale jen mávla rukou.

Itík? Co to doprdele je? pomyslel si Dei, než se široce pousmál, hodil po Itachim výsměšným periferním úsměvem a pak se před jeho matkou na důkaz velké úcty široce předklonil, jakmile mu stisk opětovala. "Jmenuju se Deidara," představil se.

"Moc rádi vás poznáváme, že, Fugaku?" zašveholila dlouhovláska a hodila významným pohledem po manželovi.

Ten jen s mírným odfrknutím udělal pár kroků a sám nastavil svou mohutnou dlaň. "Fugaku Uchiha."

Zásadní chvíle nadešla! mihlo se plavovlákovi hlavou těsně předtím, než s naprosto formálním a vyrovnaným výrazem stiskl Itachiho otci ruku a zpříma se mu podíval do očí, čekaje na jakýkoliv náznak emocí ve tváři, jenž by mu mohl prozradit, jaký první dojem se mu podařilo udělat.

Zdravím!

Máme tady další kapitolku. Pět pracovních dní našim dvěma hrdinům utekl jako voda a je načase, aby vyrazili.

Mikoto se Dei zalíbil na první pohled. Jak na něj ale bude reagovat Fugaku? A jak se Deidarovi bude v rodinném "paláci" líbit?

Moc vám děkuji za hvězdičky a komentáře u minulé kapitoly :3 Vůbec bych nečekala, že oddechová povídka bude takhle oblíbená :3 Jste úžasní :3

Vaše Majo