Plavovlasý mladík hleděl na druhého muže, jenž se k němu s nataženou rukou skláněl se svazkem bankovek v dlouhých prstech, jako kdyby snad spadl z višně. Srdce mu hlasitě bušilo do hrudního koše a hrozilo, že jej každou chvíli roztrhá na malé kousíčky. Tentokrát to ale nebylo nervozitou, která jej svými úponky svírala stále pevněji a pevněji, až skoro nemohl dýchat. Protentokrát to byl vztek a agrese, co jím cloumalo tak silně, až měl pocit, že mu každou chvíli bouchnou saze.

Propaloval Itachiho rozzuřeným pohledem a působil jako samotný bůh pomsty. Rychle se zvedl a hřbetem dlaně udeřil do té Itachiho. "Nechci tvoje zkurvený peníze," zavrčel a měl sto chutí si odplivnout na zem, nebo Uchihovi flusnout do obličeje, to už by bylo jedno. Rozhodně by se pak cítil mnohem líp.

Černovlásek nechápavě zavrtěl hlavou, co mu to sakra přeletělo přes nos?

"Proč? To, co se stalo, jsou služby, které jsem si nezaplatil. A vzhledem k tomu, že děláš tuhle práci, peníze asi potřebuješ, tak si je vezmi. Nechci působit jako nevděčný klient," pokračoval dál, aniž by mu došlo, že snad řekl něco, co by druhému muži mohlo ublížit.

Deidara na něj šokovaně zíral a malou chvíli přemýšlel, jestli se Itachi vůbec poslouchá. Avšak vzhledem k tomu, jak vážně se na něj černooký díval, mu došlo, že to bohužel myslí úplně, ale úplně vážně. Dolní čelist mu z toho zjištění lehce povadla. S vykulenýma očima a dost vysokým tlakem se otočil zpátky k brašně a urychleně do ní začal házet všechno svoje oblečení a další věci. Pro ten okamžik mu bylo úplně ukradené, že nic z toho nebude mít úhledně srovnané, jak byl zvyklý. Teď se prostě jenom potřeboval rychle sbalit a vypadnout z tohohle úchylnýho baráku!

"Co děláš?" zeptal se Itachi s nakrčeným obočím.

Že bych ho... urazil?

"Peču bábovku!" vyštěkl nasraně světlovlásek. "Balím si věci, co bych asi tak dělal jinýho, hm?"

"Děje se něco? Ty peníze-"

"... si strč do prdele," otočil se na něj Dei, již úplně rudý v obličeji. Měl sto chutí po něm skočit a rozbít mu ten dokonalý xichtík tak, že by ho ani vlastní máma nepoznala. Nikdy ale nebyl nějak moc agresivní a do rvačky se popravdě nikdy nezapojil, takže mu bylo jasné, že kdyby se o něco pokusil, rozhodně by nevyhrál, "nemám zájem o tvoje posraný peníze. Myslím že víš, kam si je můžeš strčit! Nebo to chceš říct ještě jednou?"

Itachi se zamračil a rychlým pohledem oskenoval tmavě hnědé dveře, snad jako kdyby se bál, že do pokoje každou chvíli vtrhne jeho otec. "Zkus mluvit tišeji, prosím. Nemám zájem o to, aby si rodina myslela, že snad máme nějaké problémy. Tohle vyřešíme, až se vrátíme ke mě domů."

"Trhni si!"

"Naše smlouva-"

"Je zrušená!" vyštěkl Dei, nacpal poslední zbytky šatů do tašky, zapnul jí a hodil si jí přes rameno. "Snad si nemyslíš, že po tom cos tady před chvíli vyblil, bych pro tebe snad ještě chtěl pracovat!"

Tentokrát to byl Itachi, kdo na něj šokovaně zíral. "A-ale... domluvili jsme se spolu na celý víkend. A podle toho jsem se ti chystal i řádně zaplatit."

"Ty to vůbec nechápeš, viď? Tady vůbec nejde o nějaký blbý peníze, ale je mi úplně jasný, že to ty chápat nemůžeš, když sis celej život vyrůstal v tomhle nechutným paláci a když jsou peníze očividně asi to jediný, co vaší rodinu zajímá. Nech si svoje prachy. Já mizím!" s posledními slovy vyletěl ze dveří a s pořádným prásknutím je za sebou zabouchl.

Vztek, který jej do té doby poháněl a dával mu potřebné palivo, se s každým dalším seběhlým schodem vytrácel a jediné, co jej nahrazovalo, byla čistá a nefalšovaná beznaděj. V očích jej začaly pálit horké, slané slzy a on se jen tak tak držel, aby je nevypustil ven a neutrhl si tak ještě pořádnou ostudu. Teď musel působit silně, ne jako malá holka, která by se hned někde v koutě s pláčem zhroutila!

Na druhou stranu to bylo přesně to, co měl v plánu udělat, až dorazí domů... pokud se tam teda vůbec dostane, protože absolutně netušil, jak. Jistě, mohl si zavolat taxíka, ale vážně neměl náladu sedět na zadním sedadle a tiše se utápět v čerstvé bolístce. Taky by mohl požádat někoho z Uchihů, aby jej odvezl, ale těhlech černovlasých idiotů měl opravdu za celý víkend už plné zuby.

Sešel schody a zastavil se v předsíni u komody. Na malý moment se pokusil vydechnout, ale moc mu to nešlo. Knedlík v jeho krku se stále více zvětšoval, až hrozilo, že se každou chvíli zadusí. Očima rychle přelétl do vedlejší místnosti, do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy Itachiho rodičů, jež se stále více a více přibližovaly.

Co teď, sakra?

Rozhlížel se kolem sebe a snažil se vymyslet, jak se odtud dostane. Jasně, mohl jít pěšky a celou cestu dojít sám, ale hrozilo, že by tomu kreténovi došlo, co vlastně řekl a snažil by se jej zastavit a cestu mu rozmluvit. Nebo mohl zavolat Sasorimu, aby pro něj přijel, ale to by tady strávil mnohem víc času, než by se mu líbilo.

Očima se zabodl do věšáku, na němž byly pověšeny klíče od černovláskova auta.

Jenom si ho vypůjčím, pomyslel si v duchu těsně předtím, než se mu za zády objevil Fugaku.

"Jste v pořádku, Deidaro?" zeptal se starostlivě se zvláštním výrazem v obličeji, snad jako kdyby o něj měl strach.

Jo, všechno je v úplném pořádku. Chtěl jsem si jenom připravit věci do auta, abych potom Itachiho nezdržoval. Potřebuje se co nejdřív vrátit, jelikož má v pondělí důležitou pracovní schůzku, na kterou se musí pořádně připravit.

Přesně to byla slova, která by řekl, kdyby se ještě stále řídil svou pracovní smlouvou. Ale nějaká stupidní dohoda byla momentálně to poslední, co ho zajímalo.

"Váš syn je kretén," vyštěkl místo toho, pravou rukou hmátl po klíčích a vypadl ven.

Bylo mu úplně jedno, že právě udělal malou hysterickou scénu a že Itachi bude mít nejspíš vážně co dělat, aby tohle celé vysvětlil, jelikož na takové chování nebyl jeho otec asi úplně zvyklý, ale to mu bylo popravdě úplně, ale úplně ukradené. Ať si mu řekne, co chce. Jeho se to už momentálně netýkalo.

S těmi myšlenkami dálkovým ovládáním odemkl jeho auto, hodil tašku do kufru a posadil se na místo řidiče. Nastartoval, šlápl na plyn a o pár vteřin později již uháněl směrem k dálnici, doprovázen Itachiho rozzuřeným hlasem, volajícím za ním To je moje auto!

Krásný čtvrtek!

Deidarovi ruply saze. Nejen, že mu Itachi v podstatě řekl, že je děvka, ale taky si ani neuvědomil, nebo možná nepřiznal, že řekl něco špatně.

Jak moc Deidara svým odchodem Itachimu zavařil? Bude černovlásek nucený, se rodičům ke všemu přiznat, nebo se mu to podaří zahrát do outu?

Vrátí Deidara Itachimu jeho auto? A uvidí se ještě vůbec někdy?

Moc děkuji za všechny vaše komentáře, teorie i hvězdičky u minulé kapitoly :3 Jsem nadšená, že se vám tato oddechovka tolik líbí :3

Vaše Majo