Když se Itachi se svým nejlepším přítelem rozloučil a poděkoval mu, že jej přivezl domů, konečně se vydal z parkoviště směrem k velkému paneláku. S cestovní brašnou přehozenou přes rameno a klíčky od auta a od bytu vešel dovnitř a pokračoval přímo k výtahu, kde navolil čtvrté patro a čekal, než jej stroj vyveze nahoru, a prozatím se utápěl ve vlastních, tíživých myšlenkách. I když věděl, že jeho další naděje, které si v minimální míře v hloubi duše udržoval, jsou naprosto, ale naprosto iracionální, i tak stále tajně doufal, že až vejde do obývacího pokoje, najde tam plavovláska nad šálkem kouřící, horké kávy u pracovního stolu u okna, jak do notebooku datluje další kapitolu své knihy. Nejdřív by se k nově příchozímu jen naštvaně otočil a nechtěl se s ním bavit, než by to nakonec nevydržel, prudce se zvedl a začal na něj hulákat všechny možné nadávky. Ke konci všech výtek by už jen zhluboka dýchal. Chvíli by na sebe jen hleděli, jeden smutně, druhý rozzlobeně, než by Uchiha udělal dva kroky a jemně jej chytil za ruku, v obličeji provinilý a lítostivý výraz.

Když ale nakonec vylezl z výtahu a pak, když konečně odemkl dveře od bytu, věděl, že se nic takového nestane, že Deidara je nadobro pryč. Z nitra jeho domova se ozývalo naprosté hrobové ticho. Rychle vešel dovnitř, zabouchl za sebou a brašnu opatrně položil na zem. Na malý moment strnul a zaposlouchal se do toho naprostého klidu, který se všude rozléhal. Zavřel oči a na okamžik měl pocit, že opravdu zaslechl bubnování tenkých prstů do klávesnice. Věděl ale, že to bylo pouze jeho zbožné přání, nikoli realita.

Vyzul si boty, pečlivě je složil do botníku a vydal se dál. Prošel kolem kuchyně a rovnou zabočil do obývacího pokoje, a ačkoliv nebyly ani čtyři odpoledne, nemohl si pomoct. Místnost působila poněkud temně a stísněně, jako kdyby tam snad Deidara snad ani nikdy nebyl, jako kdyby se tam nikdy nesmál, ani se na něj nedíval svýma dokonalýma, modrýma a štěstím hrajícíma očima.

Pomalým krokem se přesunul k poličkám a rty se mu jemně zvlnily, když bříšky prstů pravé ruky jemně přejel přes hřbety knih, kterých se plavovlásek před týdnem s vervou dotýkal, aby je pořádně seřadil podle barev. Itachi je zlehka hladil a snažil si do paměti vštípit každý kousíček hebkého materiálu, každé písmenko z názvu titulu a autora, který jej napsal. Po malé chvilce se odebral ke gauči a sedl si na něj, vzal do ruky tenkou deku, kterou před odjezdem ani jeden nestačil uklidit a lehce k ní přičichl, aby do nosu nasál jediný důkaz toho, že si blondýnka nevymyslel - jeho sladkou vůni.

Stačilo několik málo sekund, aby se pak urychleně zvedl a pelášil do chodby, aby z cestovní tašky vyštrachal notebook. Spolu s nabíječkou se vrátil zpět a posadil se na místo, kde blondýn spával. Nejprve sáhl do kapsy pro telefon a rychle vyhledal jeho telefonní číslo. Když se ale v mobilu ozvalo pouhé pípání, s povzdechem ho položil vedle sebe a přitáhl si k sobě počítač, aby se na internetu pokusil najít adresu jeho bydliště. Jistě, ještě měl modroočkův e-mail, ale když nepochodil s hovorem, těžko uvěřit, že by mu odepsal. Tak naivní zase nebyl. Navíc mu v tomto případě připadalo osobní setkání pro omluvu a vysvětlení jako mnohem lepší nápad.

Po dalších třiceti minutách se mu ale nepodařilo najít vůbec nic, nehledě na to, že Deidarův profil na stránkách zcela zmizel. Uchiha dokonce i zkoušel volat přímo na zprostředkovatele webu, ale ten jej vypekl s tím, že žádné osobní údaje o zákaznících ani společnících nedávají, a že má prostě smůlu.

Na konci dne tmavovlásek už seděl s hlavou složenou v dlaních, naprosto bezradný a zoufalý, nevěda, co má sakra dělat, jak si má poradit a jak celou tuhle situaci zachránit.

***

Hodiny hledání se pomalu měnily v dny a ty v týdny. Itachi prošetřil, co se dalo. Neustále volal na světlovláskův telefon, nebo minimálně do doby, než se z druhé strany začalo ozývat volané číslo neexistuje. Naposílal mu několik desítek e-mailů, nehledě na to, kolik hodin strávil na internetu, avšak nenašel nic. Vypadalo to, jako kdyby Deidara zcela zmizel z povrchu zemského, jako kdyby nechtěl, aby jej někdo našel.

Na Itachiho to ale mělo úplně opačný efekt. Čím víc času ubíhalo, tím víc na něj myslel, tím častěji si stále dokola a dokola přehrával to, co řekl špatně a co mohl vyjádřit jinak, nebo to, jak to celé nakonec mohl dopadnout. Upnul se na to tak silně, až skoro nevnímal nic jiného, takže dříve, než se nadál, se léto proměnilo v sychravý, vlhký podzim a ten hned na to vystřídala mrazivá a nepříjemná zima.

Za celých těch několik dlouhých měsíců se dlouhovlásek domů nepodíval. Se Sasukem si poměrně často psal a matka mu sem tam zavolala, jak se má, aby jejich kontakty zcela nevymizely, ale Fugaku, ten se neozval ani jednou jedinkrát, což, jak Itachi předpokládal, měl být trest za jeho drzá slova. Nejdřív nad tím jen pokrčil rameny a v klidu dál žil svůj momentálně ne úplně spokojený život, než mu i tato skutečnost začala vadit. Po několika týdnech mu tak otcův věčně uštěpačný hlas začal pomalu, ale jistě, chybět.

Když už mu nakonec připadalo, že se ze své posedlosti krátkodobým románkem, který snad ani románkem nebyl, bude muset zbláznit, začal se opět soustředit na práci. Na konci roku se spolu s Hidanem měli zúčastnit silvestrovského večírku, na němž byla dosti velká šance, že navážou kontrakt s dalším podnikatelem, co fušoval do jejich branže. Vzhledem k tomu, že se prozatím jednalo o poslední druh dopravy, který jejich firma neměla možnost obsáhnout, bylo důležité, aby se na tuto neformální schůzku pořádně soustředili a pokud možno si neutržili ostudu.

***

"Je pěkně trapný, že jdeme sami," zamručel nespokojeně Hidan navlečený do černého obleku, těsně předtím, než vystoupil z dlouhé limuzíny.

Druhý si jen povzdechl a následoval ho. Když vylezl, upravil si vlastní, tmavě modrý, oblek a pořádně se narovnal. "Jdeme spolu. Na tom není nic špatného," odsekl jenom a vydal se směrem do kulturního domu, který měl jejich snad budoucí partner pro ten večer zamluvený. Bělovláskovu prosbu, že by si měli najít nějaké partnera alespoň na "na oko", okamžitě zamítl už při jejím zrodu. Rozhodně nechtěl dopadnout jako posledně, I když už to bylo skoro půl roku, srdce jej ještě stále bolelo a hlava přemýšlela a představovala si, co všechno mohlo být, kdyby nebyl hlupák.

U vchodu nahlásili svá jména a hned, jak je uvaděč našel v seznamu, zmizeli dovnitř. Prosinec byl sice teplejší, než obvykle, ale stále byla docela nepříjemná zima. Jakmile dorazili dovnitř, vzali bar útokem. Prodrali se kolem hromady všech těch důležitě vypadajících lidí a hned, jak byli u svého cíle, si objednali jeden z nejdražších drinků.

"Tak kdy chceš začít?" zeptal se Hidan, "najdeme Hashiramu už teď, nebo počkáme na půlnoc, až budou všichni pořádně na sračky?"

Itachi se ušklíbl. "Dáme tomu chvilku a najdeme ho. Prý podniká se svým bratrem Tobiramou, takže si je prostě rozdělíme a uvidíme, co z toho vzejde," řekl a pak se na něj úkosem podíval, "A moc nechlastej, nesmíme to podělat."

"Že to říkáš zrovna ty," protočil očima Hidan, upil ze své sklenky a chystal se ještě něco dodat, když se najednou zarazil. Úplně na druhé straně sálu se se sklenkou šampaňského v ruce opíral o zeď někdo, koho naživo sice ještě nikdy neviděl, ale u něhož díky vzezření téměř okamžitě poznal, o koho se jedná, "a kurva..."

Krásné pondělí :3

Vím, že jsem říkala, že dnešní kapitolka bude poslední, ale maličko se to protáhlo 😅😅

Itachimu se plavovláska po velmi dlouhém hledání najít nepodařilo, a vzhledem k tomu, že vztahy s rodinou mu taky trochu ochladly, nezbylo mu nic jiného, než se soustředit na práci.

Bude ale smlouva vážně to jediné, co bude chtít Itachi toho večera řešit?

Moc děkuji za veškerou vaší podporu ❤️❤️❤️jste nejlepší :3

Vaše Majo