Těsně poté, co se Deidara seznámil s Itachiho rodiči, jej postarší dvojice provedla domem. Když předtím při příjezdu blondýn se smíchem říkal, že je Itachi snad princ, nebo co, nebylo to myšleno úplně vážně, ale když spatřil ten dům velký jako palác s obrovskými místnostmi a luxusním vybavením, které bylo jistě drahé jako blázen a ve většině případech na zakázku, už mu to jako sranda nepřipadalo. Po celou dobu prohlídky tedy jen nestačil zírat a měl sto chutí vše si oněměle prohlížet s otevřenou pusou. Stačil ale jeden jediný vzteklý pohled od Itachiho, aby nad tím vším jen zakoulel očima a dál se držel své role perfektního gentlemana.

"A tady máme zahradu," zašvitořila nadšeně Mikoto, když zrovna procházeli velkými dvoukřídlými dveřmi, vedoucími z prostorného obývacího pokoje právě do venkovních prostor.

Zahrada... Spíš to vypadá, jako kdyby tady měli celej zpropadenej Central park, pomyslel si, ale navenek na sobě nedával vůbec nic znát. Zůstával naprosto profesionální.

"Prosím, posaďte se," pokračovala dál Itachiho matka a rukou ukázala na setsakramentsky jistě velmi drahý zahradní nábytek ebenové barvy, u něhož již jedna osoba, kterou Dei ještě neměl šanci potkat, seděla, "zaskočím za služebnou, aby připravila něco k svačině. Vy kluci se tady zatím můžete navzájem poznat!"

Poslední slova nadšením skoro vypískla. Jak řekla, tak udělala a po pár vteřinách se po ní slehla zem. Její manžel za ní koukal stylem, že on je rozhodně ten pravý člověk na poznávání nových lidí, ale nahlas se neodvažoval cokoliv říct. Možná, že ve většině případů byl velmi staromódní a lpěl na některých věcech, které jiným lidem připadaly často zbytečné, možná, že na první pohled vystupoval jako nerudný muž v pokročilém věku, avšak jakmile došlo na jeho ženu, bylo úplně jasné, kdo byl na tomto bitevním poli ten pravý generál.

"Koukám, že mamka zase blázní," protočil očima Itachi, který se s rychle spěchající ženou skoro srazil ve dveřích.

"Šílí skoro vždycky, když se konečně uráčíš taky někdy ukázat," ozvalo se od stolu od osoby, kterou si blondýn do té doby zatím jen tiše prohlížel a o níž předpokládal, že to nemůže být nikdo jiný, než...

"Sasuke!" zvolal Itachi tak nahlas, až plavovlásek úlekem skoro nadskočil, jak od něj za celý ten týden neslyšel jediný hlasitý zvuk. Toho si jeho zaměstnavatel ale naštěstí nevšiml a už už se hnal k mladšímu bratrovi, aby ho mohl řádně přivítat, sevřít ho v náručí a pořádně si jej prohlédnout.

Položil mu ruce na ramena a trochu ho od sebe odtáhl. "Přijde mi, že jsi zase o trochu vyrostl!" sjel ho od hlavy až k patě rentgenovým pohledem.

"To je tím, že sem skoro nejezdíš. A nerostu už deset let, najdi si o tom něco na internetu," zpražil ho na oko uraženě mladík, ale i on se bodře a vesele usmíval, jako kdyby byl v ten okamžik opravdu velice šťastný.

Deidara přesunul svou pozornost z mladšího bratra na staršího a pozorněji se zahleděl na jeho smíchem uvolněnou tvář, a i jeho ústa se v ten okamžik roztáhla do jemného úsměvu. Když se na něj takhle díval, musel uznat, že mu to slušelo ještě mnohem víc, než normálně. Ony dvě vrásky, které normálně protkávaly jeho obličej, nevypadaly nyní tak hluboké, a spíš tak nějak symetricky a ladně doplňovaly antickou krásu jeho obličeje. Nemohl si pomoct, ale strašně moc se mu takhle líbil. Jistě, za ten týden, který spolu strávili, ho viděl mnohokrát se usmívat, ale nikdy do toho nedal tolik emocí jako teď, nikdy se nesmál obličejovými svaly a těma nádherně temnýma očima najednou. Připomínal mu tak letní oblohu rozzářenou miliony a miliony diamantovými hvězdami, jež svítily na cestu potulného poutníka.

A on se popravdě jako ten poutník začínal cítit...

Nasucho polkl a zavrtěl hlavou, aby všechny ty pro něj hříšné myšlenky vyhnal. Zaprvé si nemohl dovolit, ztratit před Itachiho otcem a bratrem tvář, zadruhé nesměl dopustit, aby se mu jeho "zakázka" začínala líbit víc, než bylo vhodné.

S klienty si zásadně nic nezačínal. Nikdy.

A proč, že vlastně měl tohle debilní pravidlo?

Tiše, aby jej nikdo neslyšel, si povzdechl a mimoděk se podíval na Fugaka, který ho celou dobu, kdy bojoval se svými myšlenkovými pochody, zaujatě pozoroval, což jej donutilo kousnout se do rtu a trochu znejistět. Co všechno ten jistě všímavý člověk z jeho tváře dokázal vyčíst?

"A tohle je Deidara, můj přítel," donesl se k němu útržek konverzace mezi dvěma černovlásky, což jej konečně donutilo začít dávat pozor.

S lehkým úsměvem na rtech se k nim otočil a stejně jako předtím jeho rodičům, i nyní Sasukemu podal ruku. "Ahoj," zamrkal.

"Zdravím," stiskl mu ruku Sasuke a podíval se na něj o něco chladněji, než předtím na Itachiho.

"Rád tě poznávám, Itachi o tobě pořád mluví!" zazubil se Dei.

"Vážně?" zeptal se překvapeně krátkovlasý a hodil po jmenovaném polonaštvaným pohledem, "Zato nám se o tobě nezmínil ani jedním blbým slovem, neřád jeden!"

"Sasuke! Jak to mluvíš o bratrovi!" osopil se na něj Fugaku, který konečně za celou tu dobu promluvil. Pak se k Deidarovi otočil a lehce kývl hlavou, "Omlouvám se za něj, sice je už dospělý, ale občas prostě neví, co se sluší a patří. Viď, Sasuke?"

"Jasně, taťko," zahučel jmenovaný otráveně a zakoulel očima, jako kdyby trávit čas s rodičem byla ta nejotravnější věc na světě. Opět se posadil na dřevěnou židli, a v okamžiku, kdy se otec obrátil, aby mohl učinit to samé, udělal směrem k jeho zádům několik dětinských grimas. Periferním viděním pak zahlédl Deidaru, jak se pobaveně usmívá a několikrát na něj dlouhými řasami mrká.

Na malý moment se podívali jeden druhému do očí a oběma se jim hlavou prohnala jedna a tatáž myšlenka.

Tak s tím si budu rozumět!

***

"Takže Deidaro, čím se vlastně živíte?" zeptal se s přimhouřenýma očima po pár chvílích nejstarší tmavovlasý muž, když se stejně jako on i všichni ostatní posadili ke stolu. Mikoto se ještě stále neobjevila, a tak jim opravdu nezbylo nic jiného, než se navzájem trochu poznat. "I když je Sasuke ve svém vyjadřování trochu hrubý, měl v podstatě pravdu. Dodnes jsme ani neznali vaše jméno a je tomu teprve několik týdnů, co Itachi přiznal, že má nějakou známost."

Deidara si dovolil, aby se jeho obličejové svaly stáhly do letmého a poněkud plachého úsměvu, aby navenek působil, že i když je již zcela dospělým a samostatným mužem, který se vůbec ničeho nebojí, má z otce svého milence docela vítr. Ne, že by tomu tak bylo i ve skutečnosti, avšak z vyprávění i z toho, jak se zatím Fugaku choval, mu připadalo, že má rád nad všemi převahu. Trochu se narovnal a na malou chvíli se mu zpříma zadíval do očí, než nesměle uhnul směrem do prostorné zahrady.

"Já... no, vlastně to není nic extra, ale už pár let se zabývám finančním poradenstvím," odpověděl a opět se na něj ostýchavě zadíval.

Starší muž nepříjemně nakrčil obočí. "Takže chodíte lidem po domech a nabízíte jim své služby?" zeptal se trochu nerudně.

Nesnášel lidi, kteří se někomu pod vidinou tučného výdělku cpali do baráku.

Stačil jeden jediný pohled na otcovu tvář, aby se Itachiho žaludek nepříjemně stáhl. Ve strachu, že Deidara snad zapomněl na jejich úmluvu, po něm hodil laserovým pohledem a sjel ho od hlavy až k patě. Snažil se na sebe upoutat pozornost a dost jasně mu upřenýma vraždícíma očima vysvětlit, že takhle by to teda nešlo, než se do té doby prozatím stydlivý blondýn široce usmál.

"Ah, ne, takhle ne, samozřejmě. To by bylo hluboko pod moji úroveň, i když chápu, že nějak si ti lidi vydělávat musí," lehce se uchechtl a hodil po svém fiktivním tchánovi modrým neodolatelným pohledem, "já se zaměřuji na trochu větší ryby ve vodě. Samozřejmě, nikdo z mých klientů by nahlas nepřiznal, že mé služby potřebuje, ale ve výsledku jsou všichni vždycky spokojení."

Itachi nad těmi slovy jen vykulil oči, když mu došlo, že v ten moment vůbec nemluví o nějakém blbém poradenství, ale o jeho pravých službách.

A ani jsem nemusel moc kecat, pomyslel si pobaveně plavovlásek.

"A ve volném čase povětšinou maluju obrazy," začal z jiného koutku a trochu nadskočil bolestí, když ho dlouhovlásek pod stolem kopl do holeně, jak se jej snažil zastavit v povídání o tomto zakázaném tématu, "to víte, říká se, že umělci jsou nespolehliví a svobodomyslní lidé, ale čas od času se každý potřebuje trochu relaxovat, nemám pravdu? Někdo hraje golf, někdo chytá ryby, já maluju obrazy..."

Fugaku se mračil stále víc a víc. "A co s nimi děláte?"

Dei pokrčil rameny. "No, většinou je vystavím na nějaké veřejné vernisáži a pak je dám do dražby. Výdělek jde pak na charitu," vysvětlil, absolutně přitom ignoruje Itachiho zabiju tě pohled.

Malou chvíli bylo ticho, než se Fugakovi lehce zablesklo v očích. "Vy hrajete golf?"

Krásný poslední den v roce!

Máme tady osmou kapitolku :3

Deidara se setkává s Itachiho rodinou. Jak to tak vypadá, Mikoto si jej oblíbila téměř okamžitě a se Sasukem si padli do oka taky docela rychle. Zbývá už jen Fugaku.

I když Itachimu slíbil, že se bude držet jejich scénáře, nakonec mu to nedalo a svou fiktivní povahu si trochu upravil k obrazu svému. Vypadá to, že Fugaku jeho umění nějakým způsobem zvládl překousnout.

Zato Itachi vypadá, že Deidaru velmi brzo zabije.

Jak bude narozeninový víkend pokračovat?

Moc děkuji za všechnu vaši odezvu u minulé kapitoly, ale také za všechnu podporu, kterou jste mi v roce 2020 poskytovali. Jste naprosto úžasní a já jsem šťastná, že mám tak skvělé čtenáře. Doufám a moc si přeju, abyste tady se mnou zůstali i v roce 2021 a abych vás svými povídkami moc nezklamala :3 Všem přeji, abyste měli krásného Silvestra a abyste do Nového roku vykročili tou správnou nohou.

Vaše Majo :3