Po asi třech hodinách strávených spolu s Hidanem v jednom z místních barů se Itachi konečně odplazil až domů. Jakmile se za ním zaklaply dveře od bytu, zmoženě pověsil lehkou letní bundu na věšák, sundal si boty, jež pečlivě uklidil do botníku a v potemnělém pološeru vyrazil do obýváku. Unaveně a lehce v podnapilém stavu se svalil na gauč a zavřel oči, nějak nemaje více sil se přesunout do sprchy a pak do ložnice, do měkkých peřin. Už to byla skoro tradice, že spolu s bělovlasým kolegou každý pátek po práci vyrážel nejprve na pořádné jídlo a pak do nějakého podniku, kde probrali vše potřebné - ať se jednalo o život milostný nebo pracovní - a na počest dalšího přežitého týdne si přiťukli několika panáky saké.

Toho večera se k práci vůbec nedostali, a kdyby se měl tmavovlasý přiznat, vlastně mu to vůbec nevadilo. Poslední týden byl pro něj víc než náročný, a to vůbec nepočítal otcovo neúnavné telefonování a vyzvídání ohledně jeho partnera. Někde během studia na Tokijské Ekonomické Univerzitě Itachi spolu s fialovookým založil malou logistickou firmu na převoz rychle se kazících potravin. Nejednalo se o nic velkého, ale to ani jednomu z nich nevadilo. Hlavní pro ně bylo, že splnili dostatečný počet kreditů, aby je vůbec pustili ke státnicím.

Jejich firmička se ale během těch několika let rozrostla a nyní to dokonce došlo tak daleko, že komunikovali s jedním z velkých zvířat na poli vodní dopravy, která by jim otevřela cestu do zalidněné Číny. Tohle všechno vyjednávání měl na starosti díky svým diplomatickým schopnostem právě Itachi. Hidan se pak staral o běh firmy v rámci zaměstnanců. Oba toho měli za několik posledních pár dní plné zuby, takže pracovní konverzaci protentokrát milerádi oželeli.

Místo toho do něj bělovlasý po celou dobu rýpal na adresu jeho imaginárního přítele. Snažil se jej donutit, aby si online aplikaci na sehnání a objednání společníka stáhnul do telefonu, aby mu po celou dobu vybírání mohl zírat přes rameno a všechny adepty dost řádně zkomentoval. Na to ale on jen zavrtěl hlavou. Pokud se pro jeho lehce drastické řešení rozhodne, bude to chtít udělat pečlivě a hlavně osamotě. A ne, aby mu za zády stálo poloožrané uřvané hovado.

A teď byl tady. Se zavřenýma očima seděl na svém gauči v polomrtvé záři vyhasínajícího slunce a snažil se ignorovat notebook ležící na konferenčním stole. Ještě stále si návrhem svého nejlepšího přítele nebyl jistý a nejradši by byl, kdyby prostě oslovil někoho ze známých a poprosil jej, aby si na těch pár dní, co stráví u rodičů, zahrál jeho milence. Otráveně otevřel víčka a ukázal tak světu diamantově černé hloubky. Několikrát zamrkal, aby přivykl šeru pokoje a povzdechl si. Koho z nich by ale měl vybrat? Sám Hidan nepřicházel v úvahu. Byl si více než jistý, že kdyby přitáhl zrovna jeho, stala by se ze Sasukeho oslavy narozenin pěkná komedie, o což nestál. Navíc, jeho otec ho už tak neměl moc rád a černovlásek to rozhodně nehodlal zhoršovat.

Kdo jiný přicházel v úvahu? Snad Yahiko, alias Pein, který byl už několik let ženatý s půvabnou Konan? Nebo Kakuzu, kterého zajímaly jenom peníze a navíc vypadal, že je minimálně o deset let starší, než všichni v jejich partě? Nebo zelenovlasý pankáč Zetsu? Ne. Každého z nich jeho rodiče během toho, co studoval, minimálně jednou viděli. Kdyby si je vybral, určitě by všem došlo, že se jedná o podvod. A nikomu se zaměstnanců říct nemohl už vůbec. Mohli by si to třeba špatně vyložit...

Napůl smířeně se naklonil k počítači, zvednul obrazovku a zapnul jej. Čekal, než se mu přihlásí uživatel a pak pomocí touchpadu najel na internet, kam téměř okamžitě zadal adresu, jíž mu asi milionkrát opakoval bělovlasý. Najel na požadovanou stránku a zahleděl se, už podruhé za ten den, na filtrování požadovaných parametrů. Chvíli na něj  strnule zíral, než mu doošla jedna poměrně zásadní věc.

Jaký byl vůbec jeho typ, sakra?!

Za svůj život moc vztahů neměl a kdyby se měl přiznat, v podstatě ani s nikým nerandil. Neměl na to prostě čas. Ne úplně úspěšně si snažil vzpomenout, jak vypadali poslední muži, se kterými něco měl a s lehkým zděšením mu došlo, že poslední románek měl někdy před dvěma roky. To už to bylo sakra tak dlouho?!

Se zavrtěním hlavy nastavil několik parametrů, které měli všichni jeho partneři společné. Nižší, drobnější postavy, od dvaceti do třiceti let věku. Jistě, nebylo to zatím nic převratného, ale zbytek se dal vždycky dořešit operativně. Úplně přeskočil volbu charakteru a zarazil se na barvě vlasů. Chvíli přemýšlel, než nakonec pokrčil rameny a zadal možnost brunet. Hnědými vlasy přece nikdy nemůže nic zkazit. Navolil variabilní barvu oči a zmáčknul vyhledat. Chvíli čekal, než mu algoritmus vyfiltroval muže, kteří u svého profilu měli přiřazeny navolené vlastnosti.

"Fíha," zabručel, čímž zcela prořízl krustu ticha, a uznale nakrčil obočí.

Sto dvacet dva mužů. Ukazováčkem a prostředníčkem jemně přejížděl po touchpadu, zatímco očima prozkoumával vyfiltrované osoby. Musel uznat, že spousta z nich vypadala docela sympaticky. Jednou nebo dvakrát na nějakého dobře vypadajícího týpka kliknul, aby se mohl trochu víc začíst do jeho profilu, ale když už to vypadalo, že se mu bude docela líbit vizuálně, neseděla mu zas jeho povaha a koníčky. Očima se opět vrátil k filtrům a tentokrát se zaměřil na charakter. Rozklikl kategorii a projížděl všechny vlastnosti od a do zet.

"Přátelský... Rozumný... Schopen přizpůsobit se žadateli?"

Schopen přizpůsobit se žadateli. Itachi se naklonil blíž k monitoru a překvapeně zamrkal. Tak tohle je něco, co mu hrálo do noty! Spoustu z těch lidí zavrhl kvůli tomu, že mu bylo jasné, že by na nich otec našel nějaké negativní vlastnosti. A pokud ne, určitě by si nějaké vymyslel. Ale tohle? Takhle si bude moci svého partnera sestavit přesně podle vlastních požadavků! Tedy, spíš podle požadavků táty...

S lehkým nadšením zaklikl požadovanou položku a stránku opět odentroval. V kategorii brunetů však nenašel nikoho, kdo by byl ochotný se zákazníkovi přizpůsobit. Naštvaně si odfrkl a vyměnil brunet za blond.

Dva výsledky.

Zaujatě si vedle sebe otevřel oba profily a očima je pečlivě pročítal. Po pár minutách se nerozhodně kousl do rtu. Netušil, kterého z nich si vybrat! Oba vypadali opravdu skvěle a schopnost zahrát jakoukoliv povahu byla prostě perfektní. Tak který? Ten krátkovlasý, nebo ten dlouhovlasý? Ten s modrýma, nebo se zelenýma očima? Nižší nebo vyšší?

Itachi se chytil za hlavu. Něco mu říkalo, že bude mít druhý den pořádnou kocovinu a nejraději by konečně ulehl do postele, ale něco mu říkalo, že tohle by měl prostě dodělat. Nakonec nad tím jen mávnul rukou a napsal oběma. Prostě uvidí - kdo z nich se ozve dřív, toho přijme.

Do postele pak padal se spokojeným úsměvem na rtech. Byl rád, že druhý den byla sobota a on se bude moci pořádně prospat! Nebo si to alespoň myslel...

***

Z neklidného opileckého spánku ho vyrušilo nepříjemné zvonění. Prvních několik minut jej ignoroval, než se se zaskučením obrátil a sáhl po telefonu, aby vypnul budík. Jaké ale bylo jeho překvapení, když zjistil, že ten otravný zvuk nemá s mobilem vůbec nic společného! Se zamručením a tupou bolestí hlavy vstal, mrtvolným pohybem přešel ke dveřím ložnice a sáhl po tmavě modrém županu, který na nich vysel na háčku. Oblékl se a odšoural se ke vchodu.

"Vždyť už jdu!" zařval naštvaně a hřbetem dlaně si promnul obě oči, aby se alespoň trochu probral. Až v pondělí uvidí Hidana, zabije ho! Tedy, pokud to nebude zrovna on, kdo právě teď stojí za dveřmi a snaží se ho tím blbým zvonkem zabít.

Nakvašeně otevřel a chystal se danému člověku vynadat, když se překvapeně zarazil. Přímo před ním stál malý drobný dlouhovlasý blondýnek s průzračně modrýma očima, připomínajícíma jarní, větrem rozbouřenou, hladinu jezera. Vlasy měl svázané ve zvláštním culíku a přes jedno oko mu stále sjížděla dlouhá patka, kterou si každých několik vteřin prsty trochu rozmrzele zastrkoval za ucho. Oblečený byl do bílého upnutého trička a černých obyčejných kalhot.

"Eh..." vyšlo z Uchihy velice inteligentně a měl co dělat, aby se studem z toho, jak strašně vypadal, nezačervenal.

Muž jej napůl nevěřícně, napůl s pobavením přejel rentgenovým pohledem od hlavy až k patě, jako kdyby nevěřil, že před ním opravdu stojí v županu s rozcuchanými vlasy. Odér alkoholu k tomu celému zjevu byl snad bonus navíc.

"Vy jste... Uchiha Itachi, hm?"

Zdravím!

Přináším vám sem druhou kapitolku. Trochu více jsme se dozvěděli o Itachiho životě. Dostali jsme se ale hlavně k  tomu nejdůležitějšímu - Itachi se trochu opilý rozhodl využít Hidanova nápadu a našel dva muže, kteří se mu opravdu hodně líbili a kteří by měli být schopní sehrát jakoukoliv povahu si vybere.

Oběma napsal a vyrazil do říše spánku. Jestli ale něco nečekal, bylo, že jeden z nich se ukáže před jeho dveřmi hned druhý den ráno!

Co si o něm ten malý blondýnek teď asi musí myslet?! A jak bude vypadat jejich "domlouvání pravidel"?

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly, udělali jste mi šílenou radost :3 Moc děkuji! :3

Vaše Majo :3