"Děje se něco?" nakrčil Uchiha obočí a očima mimoděk přejel po místnosti, aby vyhledal příčinu bělovláskova sprostého výrazu, když se stejně jako Hidan zarazil. V okamžiku, kdy jeho temné hloubky zahlédly důvod jeho psychické nevyrovnanosti, se mu srdce zběsile rozbušilo, jako kdyby snad chtělo rozbít hrudní koš a utéct kamsi do neznáma. Dlaně se mu začaly až neuvěřitelně rychle potit a v krku mu vyschlo tak, že nebyl schopen promluvit.

Nemohl uvěřit, že na něj narazil zrovna tady! Úplnou náhodou! A navíc po takové době, kdy se jej snažil najít! Pohledem rychle přejel na místo vedle něj a v hrudi jej bodl osten žárlivosti, když spatřil jako kus ledu se tvářícího Tobiramu Senju, jenž stál hned vedle něj a něco blondýnkovi vykecával do hlavy. Itachi se kousl do rtu, div si jej vzteky neprokousl, nápoj si přiložil k ústům, aby jej vypil na ex, položil sklenici na bar a vyrazil, aby si to s oběma dost řádně vyříkal.

V ten okamžik ho ale za paži chytl Hidan, silně si ho k sobě přitáhl a s ohnivě planoucíma očima mu zasykl do obličeje: "Ať tě to ani nenapadne! Na dnešek jsme se dlouho připravovali a já nehodlám bejt svědkem toho, jak to zkurvíš kvuli jednomu chlapovi!"

"Já tam musím!" zavrčel na oplátku Itachi.

Pak se mu rychle vytrhl ze sevření a nechal jej za sebou jen naštvaně, samotného stát.

Zatímco si skrz sál a spoustu debatujících lidí razil cestu, na malý moment se nad tím zamyslel. Hidan měl v podstatě pravdu. Na navázání kontaktů ohledně letecké dopravy se dřeli vážně hodně dlouho, ale... Opravdu byla práce to jediné, čemu chtěl věnovat život? I když se snažil pracovat a podávat stejné výkony jako před několika měsíci, stále měl neústupný pocit, že už to není ono. Že od doby, co se to celé s Deidarou podělalo, se nemůže na nic soustředit.

A teď ho měl tady, přímo před sebou! To měl prostě jen dělat, že ho nevidí a celý večer se mu vyhýbat, a nechat ho ve společnosti zcela někoho jiného? Navíc někoho, kdo na první pohled působil tak strašně moc nesympaticky?

Jistě, nebyl idiot. Moc dobře věděl, z jakého důvodu se jej Hidan snažil zastavit. Nevěděl, jestli tu plavovlásek byl pracovně, aby dělal jednomu z pořadatelů společnost, nebo jestli spolu měli nějaký jiný, hlubší vztah. Avšak kdyby ano, mohlo to v případě, že by se mu snažil přebrat přítele, znamenat hodně rychlý a brzký pád v této oblasti podnikání. Nemohl říct, že by mu na tom nezáleželo, nebo mu to bylo zcela ukradené, ale teď... jediné, co dokázal vnímat, byl mladý muž stojící jen pár kroků od něj.

S krví hlasitě bušící ve spáncích zrychlil, doufaje, že si jej dotyčný nevšimne, aby nemohl utéct dřív, než se k němu dostane. Avšak snad jako kdyby jej Deidara v ten okamžik slyšel v myšlenkách, s úsměvem na rtech věnovaným slovům jeho momentálního partnera, natočil hlavu na stranu, jako kdyby snad chtěl letmým pohledem přejet přes sál, se zarazil a vykulil oči. Snad jako kdyby se chtěl přesvědčit, že dobře vidí, několikrát zamrkal a zbledl. Pak se rychle naklonil k šedovlasému muži a do ucha mu rychle zašeptal několik slov. Na jeho odpověď ale nečekal. Prostě se otočil a svižným krokem odkráčel.

Uchiha se ale zmást, ani zastrašit, nenechal. Silně stiskl dlaně v pěst, rychle se nadechl a popoběhl si, aby světlovláska dohnal. Mířil za ním celou cestu ze sálu a doufal, že jej dostihne alespoň u šaten, ale to se pekelně mýlil. Nevěděl sice, jestli vůbec měl nějakou bundu, kterou si tam uložil, nebo jej mladší z bratrů Senju přivezl v perfektně vyhřátém autě, avšak Deidara se vůbec nezastavil, aby si nějaký oděv vyzvedl, a vyrazil rovnou ven skrz obrovské, zdobené dveře.

Tmavovláskovo srdce se ještě víc rozbušilo a nitrem mu začala prostupovat spalující úzkost z toho, že ho nestihne. Proto se v další vteřině rozeběhl a vyrazil z budovy naprosto rozhodnutý, že dneska jej prostě neztratí a nenechá ho upláchnout. Znovu už ne.

"Deidaro!" zavolal, když byl druhý přibližně v polovině schodů, doufaje, že se snad za zvukem jeho hlasu otočí, ale víc se už mýlit nemohl.

Jak to tak vypadalo, blonďáček se co nejrychleji snažil vzít nohy na ramena.

To mu ale Itachi nehodlal dovolit! Už od něj byl jen patnáct schodů!

Osm!

Dva!

Itachi Deidaru pevně chytil za ruku a švihem si ho k sobě přitáhl tak blízko, div jej jeho setrvačnost oba nesrazila. Modrooký tvrdě narazil do jeho těla, což se mu ale vůbec nelíbilo a chystal se rychle se vysmeknout, když jej druhý, plně rozhodnut ho nepustit, pevně objal pažemi.

"Pusť mě!" vyjekl Dei možná až trochu vysokým hlasem, který se mu vůbec nepodobal, a kroutil se v jeho náruči jako klubko zmijí, jen aby se dostal pryč.

"No tak, uklidni se! Jen s tebou chci mluvit, nic víc, tak mě vyslechni!" zaprosil naléhavě Itachi.

"Tak mě sakra pusť!"

"Nehodlám riskovat, že vezmeš roha..."

Deidara zaskučel a ještě nějakou chvíli se snažil z jeho sevření vyprostit, než se s naštvaným heknutím vzdal. "Máš minutu, než začnu nahlas křičet," řekl nakonec a nafoukl tváře jako pětileté děcko, nad čímž se Itachi jemně pousmál. I tak ale rychle kývl hlavou a začal vyprávět, jelikož mu bylo jasné, že jestli byl někdo schopný takovou výhružku splnit, byl to právě on.

Stále jej pevně drže ve svém sevření, na sekundu zavřel oči, aby si dodal trochu sebevědomí. "Vím, že pro to, jak jsem se zachoval, není omluva, ale stejně bych to chtěl zkusit, protože mi to za to stojí! Nejdřív jsem vůbec nevěděl, že jsem udělal něco špatně, což ti muselo dojít, ale... pak mi to došlo. Respektive mě k tomu musel trochu popostrčit Hidan. Když jsi tenkrát odjel, doufal jsem, že na mě počkáš u mě doma a všechno si vysvětlíme, ale tys tam nebyl. Volal jsem ti, ale tys mi to nebral! Psal jsem ti esemesky, emaily, snažil jsem se najít tvojí adresu, abych ti všechno řekl, ale-"

"Proč ses obtěžoval?" odfrkl si Deidara a podvědomě se na něj trochu víc natiskl. Vlezlá zima mu začínala zalézat za ne moc teplý společenský oděv a tělo druhého muže mu i přes všechen ten vztek, jenž cítil, poskytovalo alespoň trochu příjemného tepla. Hlavu měl zaraženou v jeho důlku na rameni, až to skoro vypadalo, že se objímají dva milenci. A ne, že jeden v podstatě obtěžuje druhého.

Itachi stisk povolil a dlaněmi začal automaticky přejíždět přes plavovláskovy paže a záda, aby jej alespoň trochu zahřál. "Když mi došlo, co za blbost jsem ze sebe vypustil, strašně jsem se za sebe styděl. Nechtěl jsem se rozejít v takhle špatném. Ne, když mi na tobě tolik záleželo," vydechl.

Dei zvedl hlavu a vyčítavě se mu zadíval do očí. "A co sis myslel? Že mi za šoustání nabídneš prachy a pak co? Pojedeme domů a co?"

On ale jen pokrčil rameny. "Takhle dopředu rozmyšlené jsem to neměl, ale i kdyby jsem tě nechal jít, což by šlo jen dost těžko, stejně bych ti pak zavolal a někam tě pozval. Líbil ses mi a... měl jsem tě rád... pořád mám," špitl a černými hloubkami se vpil do těch jeho, dokonale jezerně modrých.

Poslední slova zašeptal tak tiše, že je Dei skoro neslyšel. Stačilo ale, aby na něj upřel svůj černočerný pohled, aby se nepříjemně ošil a sklopil hlavu k zemi, čímž se však čelem opřel o jeho hruď. Co po něm jako chtěl? Tak co sakra chtěl slyšet? Že mu odpouští? Že na něj celou dobu, i přesto, že ho už nikdy nechtěl vidět, stejně myslel? Že se litoval kvůli tomu, že první člověk, u něhož porušil své pravidlo o osobním, romantickém kontaktu, ho takhle sprostě urazil a skoro jej nazval děvkou? Že strávil několik dní zalezlý v posteli, litoval se a snědl snad tři maxi kyblíky čokoládové zmrzliny za večer?

"Co po mě chceš? zavrtěl jen hlavou a zamrkal, aby zabránil slzám opustit jeho slzné kanálky. Nemohl ukázat slabost. Teď ne.

I přesto, že mu vůbec nebylo do smíchu, se Itachi zeširoka usmál. Přestal druhého třít, zvedl ruku a jejími dvěma prsty nadzvedl plavovláskovu bradu, a přiblížil se k němu sotva na dva milimetry, že se jejich nosy skoro dotýkaly. Uchiha měl opravdu vážně co dělat, aby jej v ten okamžik nepolíbil! Deidarovy rudé, plné rty úplně zvaly k horkému, náruživému polibku, v němž by mu konečně po těch všech dlouhých měsících dal najevo, co přesně k němu cítí a jak moc jej ta dlouhá doba bez jeho přítomnosti bolela! Sdělil by mu tím, jak moc mu chyběla jeho dokonalá vůně a nádherný úsměv, drobné vzájemné vtípky a utahování si z toho druhého! Úplně mohl cítit, jak mezi nimi probleskují záchvěvy statické elektřiny! Tak moc k sobě byli přitahováni!

"Dej mi ještě šanci to napravit... prosím," vydechl a znovu se zadíval do jeho očí, "udělám všechno... všechno, abys byl ten nejšťastnější člověk na světě."

Deidara nasucho polkl. Co by mu měl říct?

***

O několik měsíců později

Itachi stál v prostorném obýváku svých rodičů s jednou rukou založenou na hrudi. Druhou se o ní opíral loktem a hřbetem dlaně si podpíral bradu, v obličeji maje zamyšlený výraz. Už asi pět minut nechápavě zíral na obrovský obraz na zdi, u něhož si byl stoprocentně jistý, že ho ve výbavě otce ani matky ještě nikdy neviděl. Jednalo se o jakési černobílé abstraktní umění doplněné o odstíny světle modré barvy. Celé to vypadalo docela příjemně a do obývacího pokoje se to i velice hodilo, ale stále mu na tom něco nesedělo. Nemohl si pomoct, ale strašně moc mu to připomínalo Deidarův styl. Avšak za ty tři měsíce, co byli spolu, se plavovlásek ani jednou nezmínil, že by jeho příbuzným něco prodával.

"Je fakt šikovnej, co," vyrušil ho z jeho rozjímání Sasuke a široce se zazubil, "všichni jsme rádi, že jste se dali dohromady. Je vážně fajn."

"Hmhm..."

"Děje se něco?" nechápal krátkovlasý.

"Kdy přesně, že vám ho poslal?" zeptal se Itachi, zvědavě se na něj otočil a dlouhým ukazováčkem ukázal k obrazu.

"Netuším..." pokrčil rameny, "asi v listopadu?"

Itachi nevěřil svým uším. Několikrát dost nechápavě zamrkal. V hlavě mu to začalo pořádně šrotovat, div se mu nezačalo kouřit z uší, když si snažil marně vzpomenout, co přesně dělal v listopadu. Zhluboka vydechl, udělal k mladšímu bratrovi dva kroky a velice pomalu, s dosti temným podtónem v hlase, se zeptal: "Takže já ho jak největší dement nemohl najít... A vy jste s ním byli v kontaktu celou tu dobu?"

Sasuke zbledl. "No... táta..."

"Jdi..." zavrčel Itachi a pak už jen sledoval, jak se od něj bráška enormní rychlostí vzdaluje. Sám se přesunul ke dveřím na zahradu a pohledem vyhledal dlouhovlasého blondýnka, který zrovna spolu s Mikoto stál u jednoho záhonku a o něčem s ní živě debatoval. Malou chvíli si prohlížel jeho bezstarostný a šťastný úsměv, než se zpola naštvaně, zpola pobaveně ušklíbl.

"Dneska v noci to budeš ty, kdo mi toho bude muset dost vysvětlovat," zamumlal sám pro sebe a v duchu se už začal připravovat na velmi vášnivou noc.

Ten blonďák si zítra nesedne!

Krásný páteční večer!

Tak a skončila nám další ItaDei povídka. Co víc říct? Tahle povídka měla mít původně šest kapitol a lehce se mi to, jako vždy, vymklo z ruky :D Nuže, stane se. I tak jsem jí brala spíše za oddechovou komedii, takže vážně doufám, že se vám líbila :3

Deidara Itachimu nakonec odpustil. Jak by taky ne? Vždyť mu nemohl  odolat už od prvního okamžiku. Jen se mu trochu zapomněl zmínit o tom, že po celou dobu, co jej Itachi hledal, byl v kontaktu s jeho rodinou. Jakpak ho asi Itachi potrestá, si už může domyslet každý sám :3

Nuže, co teď?

Nejprve bych vám všem chtěla poděkovat za veškerou vaši podporu. Byli jste úžasní a já moc děkuji za každou hvězdu, každý komentář i teorii :3

A co nyní?

Rozhodně se chystám dokončit povídku Zavržený, kde mi zbývá jen pár kapitol do konce. Poté se chci věnovat korekci a vydávání dalších kapitol parodie Na výletě v Hadí skrýši. A konečně se poté můžete těšit na povídku The crown (SasuNaru, MadaNaru, GaaNaru) - kdo neví, můžete se podívat do Knihy povídek, kde najdete, o co se jedná :3

Avšak u této povídky se s vámi loučím! 

(Modlete se, ať mě nenapadne druhá série :D)

S láskou a s velkými díky,

Vaše tetička Majo